Ve znamení býka Kapitola VIII - Luxemburg

_____________________________________________________________________________

Luxemburg

Pokud se týče nákupů v Havířově, tak to by jeden nevěřil, co trsátek se poztrácí, kolik strun praskne a kolik notových sešitů se za měsíc popíše. Hrozné! Musel jsem jezdit nakupovat do Havířova někdy i dvakrát za měsíc!

Kapitán útvaru Kapitán Barajčák si mnul ruce: Nejenže má fotbalové mužstvo a vojenskou kapelu, ale teď ještě divadlo, a tak toleroval naše různé eskapády. Tedy pokud to šlo.

V první řadě chtěl, aby jeho ´elita´ fungovala a on o tom mohl referovat svým nadřízeným a kamarádům u štábu. Nikdy jsem se nedozvěděl, zdali se mu doneslo, jak pod rouškou nákupů materiálu pro kapelu, jezdím randit do Havířova, a jestli ano, dělal jakoby nic. Asi si říkal, hlavně, že jeho umělci fungujou a on se s může chlubit.

Stala se ale, brzy po mém prvním nákupu v Havířově, taková nešťastná věc …

Na patře, kde byla cimra naší čety, na konci chodby, byly tajemné dveře. Nikdo nikdy neviděl, co se za nimi nacházelo, tedy do té doby než náš klarinetista, cikánek Joža, projevil přání, že by rád někde zkoušel, kde mu kluci na cimře nenadávají, že neslyší vlastního slova.

Tenkrát se v Československu ještě neříkalo Roma, nebo Sinti. I Joža o sobě mluvil jako o cigánovi. Tenkrát to nikdo neřešil.

Náš dirigent Miloš prohlásil, že taková menší zkušebna, by nebyla marná. Jednou oslovil našeho velitele. Nadporučík Pfeifer kupodivu zajásal. „No já bych o něčem věděl!“. Vyhrabal v šuplíku malý svazek klíčů a táhnul Miloše k oněm tajemným dveřím na konci chodby.

„Tady ten kumbál plný harampádí můžete vyklidit a máte prima klubovnu!“

„Ty vole,“ komentoval to Vlasta Dymáček, „To je, ale nádhernej šmajchlkabinet!“

Vlasta byl sice muzikální analfabet, ale fungoval pro nás jako roadie. Tahal bubny, šoupal klavír tam kde ho Miloš zrovna potřeboval, stavěl kulisy a po zkoušce DiMaForu je zase tahal do skladu. Měl ruce jako lopaty, sílu jako bejk a byl pro nás nenahraditelný pomocník. Žádná práce v našem tělese mu nebyla špatná a uměl všechno spravit, od žehličky až po letadlo.

Hned o víkendu v sobotu, v jednu hodinu, když skončila škola se s pár klukama z kapely pustil do vyklizování harampádí z naší budoucí klubovny.

Když jsem se večer vrátil z Havířova z nákupu, čekali na mě s Milošem a s Jožou v pokoji. „Ani se neodstrojuj,“ řekl mi Miloš, „a pojď se na něco podívat!“

Eskortovali mně do naší nové klubovny, a když Joža za námi zavřel dveře, ukázal Vlasta na psací stůl pod oknem. Na stole stálo solidní rádio, takové to drahé, s magickým okem, Miloš ho zapnul, zakroutil knoflíkem s kterým se ladily stanice, trochu zesílil hlasitost a pozoroval mně, co já na to.

Trochu to trvalo, než jsem si uvědomil, že na mně z rádia troubí na trumpetu Louis Armstrong, ´Bourbon Street´.

„To je gól, co? Co tomu říkáš, Tony? To rádio se tady válelo v koutě mezi všelijakým harampádím, Vlastík ho oprášil, uvedl do provozu a hle: Můžeme poslouchat Luxemburg!“

„Ale ne dlouho. Jen do tý doby, než nás zavřou a daj nám prokurátora!“ Pronesl chmurně Joža: „Já vím docela přesně, že to pak bude na mně. Gadžové hází vždycky všechno na cigány!“

„Ale, prdlajs!“ Vstal Vlasta, a výhružně se opřel o dveře. Založil si ruce přes jeho obrovskou hruď, a řekl: „Ať to někdo zkusí! A já mu hned rozbiju hubu!“

„A dostaneš taky prokurátora,“ řekl jsem smířlivě: „Kucí, já mám nápad!“

Ten nápad spočíval v hluku, který při hraní klarinet vyluzoval.

Ꚛ

„Soudruhu nadporučíku, dovolte abych vstoupil!“

„Vstupte, vojíne Jelínku!“

„Soudruhu nadporučíku, dovolte abych promluvil!“

„Ježíšmarjá, Jelínku, co je? Tak už konečně mluvte!“

Poděkoval jsem se nadporučíkovi za přidělení kumbálu co by klubovny.

„Neděkujte, a řekněte raději, proč jste vlastně doopravdy přišel?“

Přednesl jsem naší moji obavu, že když v naší klubovně, bude Joža cvičit na klarinet, nebo nedej bože na trubku, tak budou problémy s manšaftem stejně jako dříve.

„Ty dveře jsou jako z papíru, takže všechen zvuk propustí. To může rovnou zkoušet na chodbě.“

Nadporučík Pfeiffer si mnul bradu: „A co s tím?“

„Já bych navrhoval, soudruhu veliteli, nechat ty dveře zevnitř vypolstrovat. Jako to mají ředitelé velkých firem. Zvuk to nepropustí, a bude klid.“

Byl jsem rád, že jsem zůstal stát hned přede dveřmi, abych se mohl zachránit skokem na chodbu, až po mě za takovou drzost skočí.

„No to je ale, výborný nápad, člověče! Zařídím to. Odchod!“

Vyprávěl jsem to ještě celej zkoprnělý klukům, a oni nad tím, jak to lehce prošlo, taky kroutili hlavou.

„To bude fajn! Budeme se moct z Laxíku učit texty a muziku a tak, … „

No, a pak se to stalo.

Jednoho krásného dne jsme se měli já, a Miloš, hlásit u velitele útvaru, kapitána Barajčáka. Dévéťák nám to říkal tak pohřebně, že jsme vytušili, že máme nějaký průser.

„Asi to prasklo, s tím že posloucháme Luxemburg,“ řekl chraptivým hlasem Miloš.

„No, tak to zavání prokurátorem!“ Poznamenal Jirka, náš drumer.

Schlíple jsme se nahlásili v kanceláři velitele útvaru a čekali, co z něj vypadne.

Kapitán nás nechal samozřejmě stát, pokyvoval vážně hlavou a hrál si s propiskou. Za nějakou chvíli ticha se na nás smutně podíval: „Chlapci, čo to robíte? Niekto na vás doniesol, že počúvate Slobodnú Európu! V kasárňach! Vo miestnosti ministerstva vnútra! Zbláznili ste sa? Viete, že na to existuje prokurátor?“

Podívali jsme se s Milošem na sebe: „Ale my jsme nikdy Svobodnou Evropu neposlouchali, opravdu. Občas si pustíme stanici Luxemburg, to jó, kvůli muzice, ale Svobodnou Evropu? Nikdy!“

„Aj to je zakázané, ale vo vašom prípade to nie je také zlé. Ste umelci.“

Situaci nakonec urovnal náš milý soudruh nadporučík Pfeiffer. Když se dozvěděl o našem obvinění, měl s kapitánem velmi důvěrný rozhovor. Tu Svobodnou Evropu vzal na sebe. Vysvětlil kapitánovi, že občas, když je klubovna prázdná, si sedne k rádiu a pustí si za účelem informací tu zakázanou stanici, aby si poslechnul, jestli se tam nemluví o naší posádce nebo velitelích.

A súdruh poručík, hovorí o našej jednotke? Alebo, nedajbože, o našich dôstojníkoch? Alebo snáď o mne?

O tom, jak nás náš nadporučík zachránil před prokoušem, jsme se oklikou dozvěděli od kamaráda, který měl v ten den stráž a poslouchal u dveří. „Kluci, já měl z toho úplně placatý ucho!“ Smál se a my s ním.

Teď jsme začali teprve chápat, proč náš nadporučík souhlasil s tím, že by se měli vypolstrovat v klubovně dveře. Po jeho rozhovoru s kapitánem mohl Svobodnou Evropu za zvukotěsnými dveřmi, poslouchat kdy a jak chtěl.

**************************************************************** ___________________________________________________Autor fotografíí je autor

****************************************************************

Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si „Cotton Fields“ cover v mé úpravě:

https://www.youtube.com/watch?v=0ZnCM9XaCcM