Ve znamení býka Kapitola VII - Výlety do Havířova

_____________________________________________________________________________

Výlety do Havířova

Do našeho divadélka DiMaFor jsme po ´náročném´ konkursu angažovali Majku, Libuši a Ivanu.

Ze strany naší, jsme do hry ´Všechno zlé je k něčemu dobré´, obsadili všechny členy kapely, aby si z té naší družby všichni v rámci daných možnosti, také, přišli na své. Kvůli tomu přeci DiMaFor vůbec vzniknul.

Protože jsme nebyli herci, většinu dialogů jsme seškrtali a nahradili zpěvem. Nakonec z toho vzniknul takový muzikál, a to v době, kdy jsme to slovo ještě ani neuměli slabikovat.

Po školním vyučování kluci namísto osobního volna vyráběli kulisy.

Já jsem z dialogů rýmoval písničky a Miloš na ně dělal arrangement.

Jednou týdně, ve středu, jsme v Zemědělské škole, zvané hnojárna, s děvčaty zkoušeli. Chodili jsme ty čtyři kilometry pěšky jen zřídka, protože nadporučík Navara, si nechal jen málokdy ujít, aby nás tam neodvezl.

Byl taky jenom z masa a kostí, svobodný a líbilo se mu trávit čas ve společnosti dámského pohlaví.

Při zkouškách seděl v první řadě hlediště a pořád si něco šeptal si s učitelkou Zemědělské školy, která dohlížela na mravnost svých svěřenkyní. Od zkoušky ke zkoušce se posouvali o pár řad dozadu a když se dopracovali do poslední řady, byli už vidět jen matně jejich stíny, protože zadní část hlediště, nebyla v rámci úspor, o našich zkouškách osvětlená.

Nám to samozřejmě velmi vyhovovalo!

Kromě ´našich´ děvčat chodilo na zkoušku i pár jejich kamarádek, a tak se často stalo, že se víc namlouvalo, než zkoušelo. A právě kvůli tomu jsme tu kulturu dělali.

A tak, zatím co náš velitel po chvilce klábosení v poslední řadě sálu, se svou švarnou učitelkou někam zmizeli, když hoši začali tokat s děvčaty, jsme Majka a já, odešli na konec dlouhé, jen spoře osvětlené školní chodby, kde stálo pár přebytečných židlí z nějaké třídy, na které jsme se posadili a dlouho a důvěrně si vyprávěli.

Ꚛ

Majka v internátě sice bydlela, ale v pátek hned po škole, musela jet domů, k rodičům.

Cesta do Havířova, trvala vlakem pouhých osmnáct minut, ovšem pro mladého, zamilovaného vojáčka, vázaného a ´svázaného´ vycházkovou knížkou, to byla vesmírná vzdálenost.

Dny a noci jsem spekuloval, jak se dostat během nedělní vycházky do Havířova a zpátky, aniž bych musel lézt do kasáren dírou v plotě a riskovat basu. -Copak o to , jet tam, to nebyl problém. Ale dostat se zpátky nejpozdějším možným vlakem a dojít z Těšínského nádraží pěšky do kasáren v limitovaném čase, to problém byl!

Nic jsem nevyspekuloval, a nakonec se to vyřešilo samo.

Milošovi došly notové sešity. Těšín měl tři velké hotely, kulturní dům, dětský dům, několik škol, velké nádraží, spoustu všelijakých obchodů, ale žádnou prodejnu s hudebninami.

Bavili jsme se o tom na zkoušce a Majka řekla: „U nás v Havířově jsou prodejny s hudebninama dvě!“

A tím odpálila nejenom novou éru zásobování našeho hudebního a dramaturgického tělesa, ale i novou kvalitu našeho randění.

Styčným nákupčím, který dostal na starost obstarávat potřebný materiál pro náš umělecký soubor, jsem se s pomocí nadporučíka Navary stal já. Tak jako sv. Valentín, i on přál zamilovaným.

Když jsem poprvé nasedal do couráku obstarávající spojení mezi Českým Těšínem a Havířovem, nemohl jsem stále ještě uvěřit svému štěstí, že jedu na první pořádné rande s Majkou.

Pro nákup byla vybrána sobota. Jediný den, kdy nám školní vyučování končilo už v jednu hodinu odpoledne.

Když mi v pátek nadporučík Navara podal podepsanou propustkovou knížku s nákupčím listem, který mě opravňoval, nakupovat na fakturu, mrknul na mně a ledabyle řekl: „Pozdravujte ode mne Majku, vojíne.“ Prostě frajer!

Druhý den, v sobotu, jsem se hned po vyučování převlékl do vycházkového a upaloval na nádraží.

O Einsteinově relativitě času jsem tehdy nevěděl zhola nic, ale těch osmnáct minut jízdy vlakem, mi připadaly jako cesta napříč naší galaxie. Věčnost.

Však sladká odměna na mne čekala před východem z nádraží. Majka! Padli jsme si do náruče a nevnímali svět okolo nás. Vycházející a vcházející cestující nás obcházeli, někteří se tomu usmívali, jiní kroutili puritánsky hlavou a ve vzduchu se vznášel Albert Einstein, který laskavě, byť jen na okamžik, zastavil čas.

Když nám od polibků začali doutnat rty, vykročili jsme, poprvé za tu krátkou dobu, co jsme se poznali, zavěšení do sebe.

Majka navigovala a brzy jsme vkročili do obchůdku s hudebninami. Postavili jsme rekord v chůzi: Ušli jsme těch šest set metrů od nádraží za ´pouhé´ půl hodiny. No bať, měli jsme si toho tolik co povídat: Vždyť jsme se viděli naposledy ve středu na zkoušce!

V hudebninách jsme museli vystát frontu, a když na mně přišla řada, vytáhl jsem lístek, na který jsem si obezřetně sepsal všechno, co jsem měl obstarat: Notové sešity pro kapelníka Miloše, struny na bendžo a na kytaru, trsátka, smyčec a kalafunu na housle a podobně.

Byla toho na pultě docela slušná hromádka. Prodavač vše naťukal do staromódní kasy Anker, zatočil klikou, cinklo to, vyjelo šuple, prodavač mi podal paragon, sáhnul jsem do kapsy pro nákupčí list, - a nic! Prošacoval jsem se několikrát, - a zase nic. Po chvíli přemýšlení jsem si vzpomněl, že jsem bumážku na nákup sice strčil do kapsy, ale kapsy maskáče!

„Tak co s tím vojáčku uděláme?“ Zeptal prodavač.

„Promiňte, ale tolik u sebe nemám.“ Odpověděl jsem a už jsem v duchu viděl, co bude, až se k útvaru vrátím s prázdnýma rukama.

Teď se ozvala Majka: „Nezlobte se pane, za hodinku se vrátíme a zaplatíme v hotovosti.“ Prodavač zakroutil hlavou a bylo na něm vidět, že tomu nevěří.

„Tomku,“ řekla mi Majka, když jsme vyšli ven, „já skočím domů pro peníze.“

Ukázalo se , že bydlí ani ne kilometr od prodejny. Když jsme se dostali k dohledu domu, kde bydlela, poprosila mě, abych na ní počkal, že se hned vrátí.

„Zatím k nám nesmíš, to ti vysvětlím někdy příště. Kdyby nás viděl táta, tak mě zabije!“ Zašeptala spiklenecky a vrazila mě pusu.

Vrátila se za okamžik s penězma a s nákupní taškou.

Blahořečil jsem nadporučíkovi, že mi tu první vycházku napsal do půlnoci, takže jsme nejenom zchodili půl Havířova, ale nabyli spousty nových poznatků.

Například k večeru, když začalo sněžit, jsem zjistil, že z půli centimetru od Majčiny tváře sálalo stejně tolik tepla, jako kdybych si tvář přilepil na horké ústřední topení.

___________________________________________________Autor fotografíí je autor