Ve znamení býka Kapitola VI. Konkurs

_____________________________________________________________________________

Konkurs

Týden po tom, co jsem se vrátil z mimořádného opušťáku, si mě zavolal náš velitel roty nadporučík Navara.

Zaklepal jsem na dveře jeho kanceláře, která se nacházela v prvním patře, otevřel dveře a začal: „Soudruhu nadporučíku, vojín Jelínek se dostavil na Váš rozkaz!“

Nadporučík Navara seděl zády k oknu u otlučeného psacího stolu, podpíral si hlavu o lokty drže si při tom obě uši dlaněmi a s mučednickým výrazem šeptal: „Prosím Vás, vojíne, neřvěte tak, nebo se mi rozskočí hlava.“ Pomalu zvedal hlavu a utrápeně se zeptal. „Už Vás někdy, strašně bolela hlava? Já myslím strašně, bolela?“

Nevěděl jsem, co mám odpovědět, na takový důvěrný tón, jsem jaksi ani nebyl připraven. „Mě jednou bolela strašně moc hlava. To potom, když jsem se loučil den před odjezdem sem, do učiliště, v hospodě U stromu, s mým bratrem Láďou.“

„No právě!“

Můj velitel, soudě podle jeho výrazu, trpěl jako pes.

„Kdybych se Vás, vojíne zeptal, jestli nemáte Acylpyrin, byla by to asi zbytečná otázka, že?“

„Dle rozkazu!“ Odpověděl jsem tiše, abych nepopudil a vylovil jsem z kapsy krabičku Acylpyrinu. „Je jich tam ještě osm.“

Nadporučík si ode mě vzal krabičku s Acylpyrínem, vstal, šel do rohu kanceláře k umyvadlu, natočil si vodu do skleničky, spolknul dvě tablety, namočil utěrku do studené vody a ovázal si ji kolem hlavy.

Díky této situaci se mi naskytla příležitost, si velitele naší roty nerušeně prohlédnout. Byl o facku větší než já, černovlasý, štíhlý asi tak šestadvacetiletý švihák. Později jsem se dozvěděl, že jeho starší bratr je pilotem u ČSA. Zatím nikdy neprudil a byl většinou, usměvavý kliďas.

Sedl si zpátky za psací stůl, chvíli se na mě díval jeho modrýma, teď krapátko zkalenýma očima a povídá: „Na pátek, sedmou hodinu večerní, je vyjednaný konkurs s vedením Zemědělské školy, tady v Těšíně. Přihlásilo se devět děvčat co mají zájem hrát ve vašem divadle. Já tam na tu první družbu půjdu s vámi, aby to mělo nějakou fazonu. Zítra mi předložíte soupis členů vašeho souboru, kteří půjdou s sebou. Tedy, maximálně vy a ještě tři vojíni. Víc se nás do gazíku nevejde. Řídit budu já.“

Dlouze se na mě podíval: „Díky za Acylpyrin. Odchod!“

Ꚛ

Zemědělská škola, byl velký komplex, který obsahoval i internát s okny na hlavní třídu.

Velitel zaparkoval u hlavního vchodu a když jsme vystoupili z gazíku, chichotaly se právě z těch oken na nás, puberťačky hnojárny, jak oni sami jejich škole říkaly.

Konkurs se odehrával ve školním traktu v prvním patře. V nevelkém kulturním sále, hned naproti vchodu, na malém jevišťátku, už seděla u černého křídla značky Petrof, první absolventka konkursu. Přehrávala si etudy a když jsme se dívkám začali představovat, vstala, představila se, naše oči se setkali, a bylo vymalováno!

Normálně se mi podlomily nohy a upadl jsem do duševního kómatu. Majka na tom byla očividně jako já, a nebýt Miloše, našeho dirigenta, stáli a zírali bychom tam na sebe až do soudného dne.

„Tak slečno Majko, vidím, že hrajete na klavír? A zpívat také umíte?“ Zeptal se Miloš.

Majka přitakala, sedla za klavír a začala zpívat:

Pod tou skálou, kde proud řeky syčí
a kde ční červený kamení.
Žije ten, co mi jen srdce ničí
koho já ráda mám k zbláznění.

Začala zpívat druhou sloku, já se k ní přidal, zpívali jsme, dívali se na sebe, - a víc si z toho konkursu nepamatuji.

Už na cestě zpátky si mně kluci dobírali, a mě to bylo fuk. Žmoulal jsem v kapse lístek od Majky, na který mi napsala telefonní číslo vrátnice, abych ji mohl nechal vyvolat, až dostanu vycházku.

Dal jsem si ho pod polštář a snil.

****************************************************************