Ve znamení býka Kapitola V. DiMaFor

_____________________________________________________________________________

DiMaFor

Teď se ozval Miloš „Já myslím, že by sme měli udělat družbu. Ve městě je Zemědělská škola, jsou tam skoro samá děvčata a na družbu každý funkcionář dobře slyší.“

Miloš byl náš nový dirigent. On se staral, aby všechno ladilo jak[AJ1] mělo a já jsem nám dělal manažera.

„A co navrhuješ ty, Tony?“ Otočil se na mně. „Jak obrodíme naší kulturní činnost a dostaneme k nám děvčata?“

„Zpěvačky, - ano. Dobrej nápad. Ale pochybuju, že škola holkám dovolí jezdit po nocích s bandou nadržených muzikantů na nějaký pochybný vesnický zábavy.“

Kluci byli kupodivu soudní a smutně přikyvovali.

Zamyslel jsem se: „Hoši, my na to musíme od lesa. Inteligentně. Přes kulturu. Prostě v našem útvaru založíme divadlo malých forem. DiMaFor. Něco jako je Semafor, Rokoko, Divadlo na zábradlí a podobně. Je to kulturní, přehledné, a nejde to bez ženského pohlaví. Představení, by měla trvat tak maximálně do půl desáté, takže na desátou do večerky v Zemědělské škole, by měla být děvčátka zpátky v internátě. Tak co tomu říkáte, pánové?“

Přednesl jsem ten velenápad veliteli kasáren. „Družba?“ Usmíval se. „To sme tu ešte nemali. Dobrý nápad. Myslíš správne, vojak. Aj tak musíme uznať nejakú tu kultúrnu aktivitu.“

Vstal, začal chodit po kanceláři a horečnatě přemýšlel. „Vojak Jelinek, nemám nič proti tomu. Ale čo budete hrať? A kde?“

„No přece v našem kasárenském kulturáku. Na divadlo malých forem nejsou potřeba žádné složité kulisy a rekvizity. To, co bude potřeba si dokážeme vyrobit sami.“

„A odkiaľ získajú divadelnú hru, vojak Jelínek?“

„Tu bych mohl obstarat v Praze. Můžu například oslovit mého přítele Jiřího Suchého, jestli by pro nás nějakou odloženou neměl.“

Kapitán Barajčák na mně vyvalil oči: „Jelínek, vy môžete kontaktovať pána Jiřího Suchého osobne? Tak to je fantastické! Tak ich pošlem do Prahy a oni sa ho spýtajú, či nám nemôže dovoliť akúkoľvek jeho divadelnú hru hrať?“

Obdivně si mě prohlížel: „Boha, a keď s ním budete hovoriť, pozdravujte ho odo mňa. Povedzte mu, že som jedným z jeho veľkých obdivovateľov. Veľký fanúšik.“

Zasalutoval jsem a když jsem se chtěl řádně vojensky a podle přepisu odhlásit, mávnul kapitán blahosklonně rukou: „Nechajte to tak. Odíďte!“

Když mi velitel naší čety nadporučík Pfeiffer už podruhé, během pár týdnů psal opušťák do Prahy, poznamenal: „Vy jste vojíne nějak moc zadobře s naším velitelem.“

„Ano. Je to tchán bratrance sestřenice, manželky mého bratra.“ Lhal jsem dobře vědouc, že si tu informaci jen tak nemůže ověřit.

Ꚛ

Když jsem otevřel dveře našeho bytu, otec vykřikl a ukázal na mně prstem: „Ty jsi utek z vojny, pacholku!“

Strčil jsem mu pod nos vojenskou knížku, aby si mohl ověřit, že nejsem dezertér, že jsem dostal opušťák na sedm dní.

Samozřejmě, že jsem byl rád, jsa zase v Praze. Jenomže tentokrát mě trápili noční můry a špatně jsem spal. Každou noc se mi zdálo, jak se provalilo, že pan Jiří Suchý není ani můj přítel a ani ochotný mi poskytnou nějakou hru.

Návštěvu v Semaforu jsem odkládal ze dne na den. Dva dny před tím, než končil můj opušťák už ale nebylo nazbyt. Vydal jsem se na popravu.

Na Václaváku jsem dělal kruhy kolem průchodu Alfa, kde bylo divadlo Semafor a čekal, až se mě zmocní odvaha vstoupit. Odvaha se ne - a nedostavovala, tak jsem prošel Františkánskou zahradou k Pinkasům a dal si pivo. Po třetím džbánku jsem dostal tu správnou, bojovnou náladu a šel na to.

Před vchodem do divadla se mezitím vytvořila nekonečná fronta na lístky. Zamířil jsem k malému nenápadnému vchodu pro zaměstnance.

„Stát! Kampak, kampak, vojáčku?“ Zastavil mě vrátný, bodrý penzista.

„Co, kampak? No přece za strejdou!“

„Za strejdou? Za jakým strejdou?“ Chtěl vědět.

„Za strejdou Jirkou!“

„A za kterým konkrétně?“

„No přece za panem Suchým! Počkejte, nebo on už tu nehraje?“

„Ale to víte že hraje. Jakpak by tu nehrál. Ostatně, promiňte, nevěděl jsem, že jste příbuzný. Ještě jsem vás tady nikdy neviděl. Tak to půjdete tady po těch příkrých schodech dolů mládenče a tam se zeptáte.“

Musím podotknout, že normálně, mám pro strach uděláno. Trému neznám, neumím ji ani slabikovat. Ale vezmu-li si něco vezmu do hlavy, stává se ze mě muž, který prochází zdí.

Když však přede mnou stál sám mistr Jiří Suchý, podlomily se pode mnou kolena a jímala se mně závrať. „Musíš s pravdou ven,“ řekl jsem si.

Pan Suchý se na mně vlídně usmál: „Kohopak hledáte? Mohu vám nějak pomoct?“

„Dobrý den, pane Suchý, já jsem vám jenom přišel říct, že lež, má krátké nohy.“

Idol všech generací povytáhl obočí: „Obávám se, že vám nerozumím? Vy jste voják, že? Smím se zeptat kde sloužíte?“

„Přijel jsem za vámi z Českého Těšína. Ale jinak jsem Pražák. Košířák.“

„Vy jste přijel až z Českého Těšína jenom proto, abyste mi sdělil, že lež, má krátké nohy?“

„Víte pane Suchý, já bych vám to rád vysvětlil, ale bylo by to na delší povídání.“

„Tak pojďme do mé šatny! Tam mi při kávě všechno povíte!“

Vylíčil jsem mu, že máme v kasárnách kapelu a teď chceme založit v zájmu družby s děvčaty z internátu Těšínské zemědělské školy divadlo malých forem, „takový mini Semafor, pane Suchý, a už máme i název: DiMaFor.“

A přiznal jsem se, jak jsem se vytahoval, že Jirka Suchý, tedy on, je můj kamarád, na což jsem byl vyslán velitelem útvaru do Prahy abych vyžebral nějakou odloženou hru.“

Miláček národa Jiří Suchý, se velice dobře bavil a když jsem se vrátil zpátky k útvaru, mohl jsem triumfálně položit kapitánovi Barajčákovi na stůl nejenom divadelní hru od Jiřího Suchého, ale i fotku pana Suchého s následným věnováním:

Kapitánovi Barajčákovi
ze srdce
Jiří Suchý

___________________________________________________Autor fotografíí je autor