Ve znamení býka Kapitola IX - Díra v plotě

_____________________________________________________________________________

Díra v plotě

Někdy jsem už spal, ještě než dévéťák zhasl světlo v cimře a jindy jsem za boha nemohl usnout. Někdo počítá ovečky. Já zavřu oči a nechám běžet film z posledního dne. Netrpím sebelítostí, ale dnes to na mně tak nějak padlo, protože Bohuslavovi zase přišel z domova balík plný žrádla.

Bohuslav, říkali jsme mu Bob, pochází z malé moravské vísky někde u Znojma a balíčky mu, jako ostatně i ostatním Moravákům, chodily zhruba dvakrát do měsíce.

Bob dovalil balík na naši cimru, přeříznul šňůru, rozbalil ho a podělil se s námi rovným dílem. Inu, Moravák …

Za chvíli to na cimře vypadalo jako ve vojenské nemocnici, když baronka von Botzenheim navštívila Švejka a přinesla mu koš jídla. Klobásy, slanina, uzený a jiné dobroty od maminky kamaráda Boba mizely v našich žaludcích a přiložená slivovice od pantáty kolovala, dokud se v ní nenacházel toliko vzduch.

Protože jsem od toho dne, kdy jsem narukoval, od našich ještě žádný balík z domova nedostal, film jsem zastavil a dumal, jestli proto, že naši vycházejí jen tak tak od výplaty k výplatě, anebo mají málo fantazie si vybavit, jak je krásná chvíle pro vojáka, rozbalit si balík z domova. Když jsem si uvědomil, že z domova nepřišlo ani psaníčko, píchlo mě u srdce a zvlhly oči.

Neměl jsem výčitky, že bych se klukům za podíl z balíčků nerevanšoval. Když jsme někde hráli, dostali jsme vždycky bohatou výslužku a o tu jsme se s kamarádama podělili.

Ne. Mě vadilo, že mi naši neposlali alespoň malý balíček. Třeba jen s buchtama. Prostě kousek domova, abych se s ním mohl pochlubit a rozdělit se s klukama.

Kdyby nebylo Majky, byl bych u útvaru jediný, kterého jméno by při rozdělování pošty na konci ranního nástupu nezaznělo.

Psali jsem si denně a na poštovním úřadě si určitě někdo musel všimnout, s jakou pravidelností „lítají“ dopisy z Těšínských kasáren, do čtyři kilometry vzdálené Zemědělské školy.

Přitom jsme se viděli až na výjimky, každou středu na zkoušce DiMaforu a párkrát do měsíce o víkendu v Havířově při mých nákupech pro kapelu. Někdy jsem začal psát nový dopis, aniž bych čekal na odpověď mého posledního psaníčka. Taková to byla láska!

Ꚛ

Plynul čas a když nám, budoucím maršálům a generálům s postupem doby otrnulo, začali jsme mít mazácké manýry.

To se projevovalo například tím, že jsme si upravovali vycházky.

O vycházky se muselo žádat. Ve všední dny se povolovali od půl sedmé do půl desáté, v sobotu a v neděli do půlnoci. To ještě šlo, ale muset být v půl desáté zpátky v kasárnách, abychom o večerce leželi vzorně v postelích, bylo vysoce neefektivní.

Do města od kasáren žádný dopravní prostředek nejezdil, takže spočítáno a sečteno, čtyři kilometry do města a čtyři kilometry zpátky zabraly čtyřicet minut, odečteno z třech hodin času na vycházku, no, žádná sláva.

Dnes se v kasárnách usídlily všelijaké firmy a firmičky. Ovšem brána zůstala.
___________________________________________________Autor fotografíí je autor

A tak, když nám začali růst parůžky, jsme klidně zůstali v hotelu U Piastrů až do půlnoci. Přes bránu jsme samozřejmě nemohli a lezli do kasáren dírou v plotě.

Největší problém byl dévéťák. Seděl u stolu na chodbě hned nad schodama, takže proplížit se nepozorovaně kolem něj, bylo zcela nemožné. Takže jsme akce úmyslného přetažení povolené doby vycházky mohly praktikovat jenom tehdy, když měl službu poddůstojník, o kterém jsme s jistotou věděli, že se nechá podplatit. Když jsme se kolem něj plížili na cimru, položili jsme mu na stůl krabičku cigaret, on si jako horlivě četl v nějakých papírech a dělal jako by nic.

Jednou, když jsme se právě chystali projít plotem, vystoupil proti nám z prostříhané díry starší, podsaditý chlap menší postavy v maskáči, kterého jsme u útvaru ještě neviděli.

Nesl pruty na ryby, podběrák a skládací stoličku. Přes ramena měl hozenou deku a takže nebylo vidět, jakou má hodnost.

Usmál se na nás, a povídá: „Tak co chlapci, z vycházky? Z vycházky?“

Rozestoupili jsme se, aby mohl projít a udiveně se dívali, jak mizí ve tmě.

„Kluci, co to bylo?“ Rozhodil rukama cikánek Joža.

„Asi nějakej rybář?!“ Hádal náš bubeník Mirek Vyskočil

„To bude novej kuchař. Kuchař, - a rybář!“ Dumal Miloš.

Prolezli jsme plotem a plížili se podle zdi jídelny ke vchodu našeho baráku.

„Hoši, blíží se Vánoce, kuchaři začínají s chytat kapry!“ Smál se polohlasně Vlasta Dymáček.

Potichu, jak jenom to šlo, jsme vystoupali do našeho patra a položili dévéťákovy na stůl úplatek.

„Dneska jsme to trochu přepískli, takže jsou krabičky dvě.“ Řekl četař Tomáš, jediný žák školy s frčkama, a položil na stůl dvě krabičky Kleopater.

Tomáš Balcar byl déle sloužící příslušník v hodnosti četaře. Jednoho dne se rozhodl stát se vojákem z povolání a přihlásil se do učiliště pohraniční stráže. Složil s úspěchem přijímací zkoušky a teď bydlel v cimře hned vedle nás. Hodnost četaře mu byla ponechána a rád si stěžoval, že je jediný četař v armádě, který musí pucovat záchody a nechat se buzerovat od nižších šarží, od desátníků a svobodníků. „Vidíš, jsi četař, a je Ti to hovno platný!“ Utěšoval ho při jeho záchvatech melancholie vojín Dymáček.

Náš korupční dozorčí roty, podporučík Zíma, ztopil dvoje ´Klejky´ do kapsy a ledabyle povídá: „Ještě, že jste se u díry v plotě nesrazili s podplukovníkem.“

Nechápavě jsme se na něj podívali.

„S velitelem pluku vojenský školy v Bruntále a potažmo velitelem i naší školy! Však až po maturitě nastoupíte v Bruntále do prvního ročníku, k vám podplukovník Troch bude na každém pondělním rozvodu pronášet veledůležitý řeči! Doma je tak trochu chudák, vona mu ta jeho zakazuje chodit na ryby, tak má nádobíčko tady, u nás. Když ho to popadne, oznámí ženě že jede do Těšína na inspekci, tady si navlíkne maskáč a maže chytat!“

Tu noc jsem špatně spal. Zdálo se mi, že jsem v Bruntále. Podplukovník Troch hází při pondělním rozvodu z tribuny pro štáb udici a přitahuje mne až pod tribunu. Ostatní důstojníci mu pomáhají točit navijákem a táhnou mě po stěně tribuny nahoru pod mikrofon do kterého, jsa v jeho úrovni křičím: „Soudruhu podplukovníku, budoucí důstojník vojín Jelínek se dostavil na váš rozkaz!“

Vedle něho stojí náš nadporučík Pfeiffer a burácí do seřazeného pluku: „Budoucí důstojník pohraniční stráže neleze do kasáren dírou v plotě! Z toho ovšem já, vyvodím důsledky!“