Ve znamení býka Kapitola IV. Lež má dlouhé nohy

_____________________________________________________________________________

Lež má dlouhé nohy

Můj otec byl komunista, ale nebyl špatný člověk. On byl takový ten komunista ještě z první republiky, ne ten za pět minut dvanáct.

Byl ze sedmi dětí, (Ono jich bylo původně jedenáct ale jak už to tenkrát bylo, čtyřem sourozencům pán Bůh nepřál.) vyučený mosazník a rovnej chlap.

Já byl blázen do muziky. V čtrnácti jsem založil bigbeatovou skupinu Paprsek. (Na YouTube, v klipu „Když muži pláčou“ je černobílá fotografie nás čtyř hochů se stejnými kytarami, jak válíme ve Slovanském domě na tanečním čaji.)

Zprava: Rudla, Vašek a já –- (Autorem fotografií je autor)

Po základce jsem chtěl jít na konzervatoř, ale otec mi řekl, že jsem se zbláznil.

Místo toho, abych uznal, že by v naší malé garsonce nebylo klavír ani kam postavit, - klavír byl na konzervatoři povinný předmět, - a že cvičit na něm hodiny v místnosti o 24 kvadrátních metrů, kde jsme všichni bydleli, by bylo naprosto absurdní, jsem se rozhodl odejít z domova.

Ve své naivní mladické duši jsem byl hluboce zraněn a přesvědčen, že to otec dělá schválně, aby mě pokořil.

Kam jít? Do nějakého učiliště s internátem a vyučit se nějakému řemeslu? Ale jakému?

Nakonec to dopadlo tak, že jsem zůstal doma, dostal jsem místo na učilišti ČKD ve Vysočanech v oboru soustružník.

Abych zůstal alespoň trochu u muziky, založil jsem s kamarádem Jirkou Lahodou, novou bigbítovou skupinu: Juventus.

Jirka studoval kytaru, stejně jako ostatní členové naší skupiny, tedy kromě mne, na pražské hudební konzervatoři a brzy se nám dařilo.

S otcem jsem si už ale nerozuměl vůbec, a jednou, když mě zase popadla chuť odejít z domova, mi Jirka poradil, ať se zkusím přihlásit do vojenského učiliště. Jirka by mi tu radu určitě nedal, kdyby tušil, že to udělám.

Protože byl můj otec komunista, navrhli mi na vojenské zprávě vojenskou školu pohraniční stráže a já to bral. Bral bych cokoliv, jen abych nemusel bydlet u rodičů.

Pro ty, kteří chtěli na důstojnickou školu platilo, že museli mít maturitu, kterou jsem já samozřejmě neměl ale mohl jsem si ji u armády udělat.

Nebyli jsme ani studenti, ani vojáci. Dostali jsme sice parádní vojenské uniformy, ale zbraně nám nesvěřili. Prý až po přísaze a tu jsme mohli složit až za rok, po maturitě. Byli jsme takoví polo vojáci. Chodili jsme šest dnů v týdnu do školy v kasárnách a po škole jsme měli normální vojenský život, se vším, co k tomu patřilo. V deset byla večerka, v šest ráno budíček. Jednou dvakrát v týdnu noční poplach, někdy i s pochodem na deset kilometrů. Měli jsme ranní rozcvičku včetně běhu na dva kilometry, rajony, tresty, basy atd.

A tak, když se se velitel roty nadporučík Jasný zeptal, kdo z nás hraje fotbal nebo umí hrát na nějaký hudební nástroj, ať vystoupí z řady, jsem dělal jakoby nic.

Ꚛ

Pár dní po tom, co jsem pamětliv rady mého bratra Ládi nepřiznal, že jsem muzikant, když jsem se v osobním volnu loudal po rozlehlém kasárenském dvoře, když tu – slyším muziku! Následoval jsem jí až do sálu kulturního střediska, odkud vycházela. Na pódiu stál a hrál opravdický vojenský big band.

Posadil jsem se do první řady, hoši zrovna hráli ´In the Mood´. a závistivě poslouchal.

Když dohráli a začali skládat nástroje, oslovil jsem dirigenta, taky vojáka a prozradil mu, jak jsem se nepřiznal, že jsem muzikant.

„Nevím, kdo ti co navyprávěl o ale to je samozřejmě blbost. Alespoň tady u nás v učilišti. „Na co hraješ?“

„Na kytaru, na banjo, ale hlavně zpívám.“

„No tak to je výborný! Zrovna hledáme zpěváka a kytaristu.

Tak jsem dodatečně přiznal, že jsem muzikant, brácho odpusť mi to!

Zkoušel jsem s klukama 2x týdně, ale pak se stalo, že po třech týdnech sedm muzikantů odešlo: Tři do civilu a čtyři do vyššího ročníku téže vojenské školy. Ta byla v Bruntále.

Ve vojenských školách jsou samozřejmě také vojáci základní služby, kteří se starají chod kasáren. A to byli právě ti tři, co odešli do civilu.

Kapela se prakticky rozpadla a nikdo nevěděl jak dál.

Náš velitel kasáren přišel osobně na naší poslední zkoušku a chtěl vědět, jak to půjde bez těch, co odejdou, dál?

„Viete, každá vojenská jednotka musí mať dobrý futbalový tím a hudobnú skupinu. Tak čo s tým urobíme, chlapci?“ Ptal se nás. „Má niekto nejaký nápad?“

„Už jsme o tom trochu přemýšleli,“ povídám. „Já osobně si myslím, že místo big bandu bychom mohli udělat kapelu menší ale údernější: Hráli bysme normálně k tanci, - buď dechovku anebo bigbít, a když někoho seženeme, kdo hraje na bendžo, můžeme hrát i dixieland.“

„No áno, ale kde vezmeme niekoho, kto hrá na to, - áko ste povedali? Na banjo.?“

„Já na bendžo hrát umím, soudruhu kapitáne.“ Přiznal jsem se.

„Ale tak to je perfektné! Namiesto jednej kapely budeme mať tri. Súhlasím. Poďme na to!“

„Jenomže já ho tady nemám, to bendžo.“

„A kde máte nástroj? Doma?“

„Ano, doma. V Praze.“

„Dobre. Dostanete opušťák a pôjdete do Prahy pro nástroj.“

Ꚛ

Když jsem se za dva měsíce po tom, co jsem narukoval, doma objevil, všichni si mysleli, že jsem dezertoval. Jenom maminka na mně byla velice pyšná a všem mě ukazovala.

„Jen se podívejte, jakou má ten můj kluk parádní uniformu! A což teprve, až z něj bude důstojník!“

Ovšem na to, že ze mně bude důstojník, věřila už opravdu jen moje maminka. Mě to nadšení dělat vojenskou kariéru, jen abych se dostal z domu, začalo pomalu, ale jistě, opouštět.

Nicméně zpátky v kasárnách jsme začali tvrdě zkoušet a na naše první vystoupení v novém složení, hráli jsme na dožínkách, se na nás přišel podívat i sám náš kapitán.

Hráli jsme převážně lidovky a náš cikánek Joža musel foukat na klarinet znova a znova ´cikánko ty krásná´. Stál přitom na věčně dlouhém stole plného chlastu a žrádla. Družstevníci se náramně bavili, za každou přidanou ´cikánku´ mu šoupli stokorunovou bankovku a řvali: Repeté, repeté! Joža se už před půlnocí sotva držel na nohou, šlapal do chlebíčků a snažil se brát bankovky nenápadně, aby se s námi nemusel dělit.

Jídlo a pití jsme měli zdarma a kapitán Barajčák, i když přišel až krátce před koncem, místní zemědělce v konzumaci alkoholu hravě dohnal. Pocházel z nějaké malé vísky na východním Slovensku a moravskou vařonku lil do sebe jako vodu.

Když bylo ve dvě hodiny v noci po všem, šli jsme, samozřejmě pěšky zpátky do kasáren. „Vždyť to bylo je sedm kilometrů“. Silnice vedla z velké části z kopce, tak jsme si sedli na nástroje a klouzaly sněhem z vesela ku kasárnům.

Náš velitel posádky si nenechal vzít právo, nést velký buben, neboli šlapák, na který si co chvíli sedl a odpočíval.

U vchodu do kasáren nás zastavil dévéťák, nějakej podporučík Malina, který si v přítmí nevšiml, že v našem žalostném houfu ožralců se také motá důstojník a začal prudit. Kapitán Barajčák, na něho začal řvát, že jestli si nevšiml, že se velitel posádky vrací s nejlepší vojenskou kapelou v republice z „vynikajúceho vystúpenia“, pošle ho ráno šupem k očnímu doktorovi, aby mu předepsal brýle.

Příští den byla neděle, jediný den v týdnu, kdy jsme se směli přes den povalovat na posteli nebo jít do města na vycházku.

Na nás se to prakticky nevztahovalo. Měli jsme, jako ostatně každou neděli odpoledne zkoušku.

Nezkoušeli jsme ani deset minut, když do sálu vlítnul velitel útvaru. Tlemil na nás od ucha k uchu, ještě od oběda umaštěnou hubu a táhlo z něho pivo.

„Chlapi, som na vás hrdý. Včera večer ste boli hviezdy. Ale celé to ťahanie náradia, pešo do kasární, je už za nami. Pridelím vám naše zásobovacie auto a vodiča, aby ste dôstojne reprezentovali našu jednotku.“

„Ale soudruhu kapitáne,“ protestovali jsme na oko, „těch pár kroků, to přece ani nestojí za řeč. „

„Už bolo rozhodnuté.“ Mávl odmítavě rukou. „Dnes popoludní o štvrtej hodine, budú hrať na detskej párty v Českom Těšíne.

Zděšeně jsme se na sebe podívali. Chtěli jsme si užít neděle, a ne hrát nějakým drzým parchantům, co budou stejně jen řvát a honit se po sále.

„Nemusíte mi ďakovať. A dnes večer od siedmej do polnoci budete hrať na hasičskom plese v Třanoviciach. Šéf hasičov je môj dobrý priateľ, tak mi neurobte hanbu.“

Dětská zábava byl očistec. Děti lezli na podium, rvali se o mikrofon, vytahovali nám kabely se zesilovače. Jeden spratek dokonce vylezl našemu bubeníkovy na ramena a mlátil ho paličkou do hlavy.

Naštěstí trvala besídka jen dvě hodiny. Když jsme se vrátili do kasáren, nabrat síly na večerní požárnický ples, povzdychl si náš bubeník Pepík: „Kdyby se na mě bejvala alespoň vyšplhala nějaká pěkná prsatá šťabajzna. A vůbec, chtělo by to nějaký děvčata.“

Chvíli bylo ticho až náš klarinetista Joža prohodil: „Jasně! Chtělo by to takovou jednu nebo dvě zpěvačky.“

„A tři, čtyři sboristky, co by dělali křoví.“ Zabásnil si náš basista Martin. „Ale to náš starej nikdy nedovolí.“