Na vojně jsem se nepřímo přiznal, že umím boxovat – a to poté, co jsem staršímu vojínovi ručně vysvětlil, že si mě jako „bufet“ vybírat nebude a snídani do postele mu nosit rozhodně nehodlám. Nějak se to rozkřiklo, a tak jsem měl dva roky klid. Celou vojnu jsem pak přežil v naprostém pohodlí.

Pepo, tak to si na Tebe musím dát pozor, když jsi taková mlátička!

Tak mě přiznání se k tomu, že umím psát na stroji, uchránilo od té nejhorší mazácké vojny.

To jsem druhý den na vojně (převeleli mě z Chebu do Kynšperka) stál na chodbě 3. baterie a čekal, kam budu zařazen. U stolku dozorčího baterie seděl s červenejma šňůrama dozorčího nějakej desátník a usilovně už dvacet minut datloval do psacího stroje, aby vyplodil celé tři řádky.

Můžu to zkusit? zeptal jsem se. Znechuceně mne pustil ke stroji a já mu zbytek jakési písemné přípravy přepsal během deseti minut.

Už v přijímači mne tu a tam večer odveleli na štáb oddílu - nikdo jiný na celém pluku nepsal na stroji rychleji než já; ne všema deseti, psal jsem jen dvěma prsty, pak jsem na štáb běhal běžně, když někde cokoli hořelo.

Mazáci se mě prostě báli. Nevěděli, jestli si před nejvyššími důstojníky útvaru, s nimiž jsem se na štábu pochopitelně setkával, nepustím někdy pusu na špacír (nikdy jsem to neudělal...), každopádně jsem se tím na rozdíl od svých spolubojovníků vyhnul té nejpříšernější mazácké vojně.

Jasně, kdo umí, umí, -- přečtěte si další, IV díl.

A děkuji, že jste si našel čas a přečetl si moje příběhy.

V niektorých prípadoch, ako uvádzate, Tony, nie je dobre hovoriť, čo ovládame. Teraz vedia mnohé historky pobaviť, ale v reále to nie vždy musela byť pre toho aktéra zrovna zábava. Je to zaujímavé.

Jani, jak kdy: Brácha měl určitě pravdu, ovšem sloužíl ještě za Čepičky. Byl holt o dvanáct let starší.

Tony, dobře začínáš, doufám že s tou vojančinou budeš pokračovat. Teď by měl následovat blog, co ti vygumovali. Hezky vzpomínáš na brášku. My, sourozenci, jsme zatím kompletní. A teď tě vrhnu na FB. Hezkou neděli celé domácnosti!

Jiří, děkuji Vám za: