Ve znamení býka Kapitola III. Nikdy neříkej, že něco umíš

Brácha rozrazil dveře a vstoupili jsme do cigaretové mlhy. On je nerozrazil z frajeřiny, ale proto, že klikou se otevřít nedali. Prostě, lokály cenových skupin 8 a výše, národní podnik RAJ, neopravovoval. Došmátrali jsme se

_____________________________________________________________________________

Nikdy neříkej, že něco umíš

Tuhle moudrost mi vtloukal do hlavy můj o dvanáct let starší brácha, když jsme v košířské putyce slavili rozlučnou. Vchod do ní byl hned několik metrů od vchodu stanice SNB, což nehrálo co do konzumování alkoholu žádnou roli. Vždyť kdo měl tenkrát auto?

V hospodě vyhrával harmonikář, tak jak se to tenkrát v každém pajzlu slušelo, já to věděl, ale trval na svém úmyslu, vzít si s sebou bendžo.

Ta hospoda-putyka byla pouhých sto padesát metrů od našeho domu, kde jsme ve čtvrtém patře, - bez výtahu – obývali s rodiči malou garsonku, a byl jsem zvědav, jak to tam bude vypadat. Znal jsem pramálo hospod, nejsem hospodský typ, a do téhle, ač byla za rohem, jsem šel poprvé.

Brácha rozrazil dveře a vstoupili jsme do cigaretové mlhy. On je nerozrazil z frajeřiny, ale proto, že klikou se otevřít nedali. Prostě, lokály cenových skupin 8 a výše, národní podnik RAJ, neopravoval. Došmátrali jsme se cigaretovým závojem k protější stěně, kde byla volná dvě místa.

Seděli jsme nedaleko harmonikáře Franty a v přestávkách, když zrovna nehrál, aby se napil z půllitru, zapálil si čvaňháka, nebo odběhl na záchod, jsme se s Láďou bavili o vojně. Uděloval mi rady, a když Franta zase spustil, zpívali jsme s hospodou, tedy víc řvali, než zpívali.

Do toho uměleckého přednesu zaznívaly objednávky, jako: „Pane vrchní, ještě jednu zelenou!“ A podobně. Objednávky museli přehlušit rachot chodu hospody a řvát na hospodského, aby přinesl to, či ono, byla jediná šance nesedět před prázdným půllitrem do konce provozní doby.

Kolem půl desáté, řady rozveselených košířských opilců, začali řídnout, jak pro ně chodily děti vyslané manželkami, aby tátu přivedli domů. Pro některé opilce si mámy přišly samy. Prostě se taková odkvetlá šťabajznice postavila před toho svýho a vyjekla: „Táto, DOMU!“

V tom pokročilém čase, se už taky harmonikáři Frantovy začali plést klávesnice, měl potíže strefit se do správného černého, kulatého, basového knoflíku a mnohému hostu padla hlava na upatlanou desku umakartové desky stolu.

To byla chvíle, kdy mi brácha, mohl dopovědět nekonečnou řadu pokynů a rad, jak přežít vojnu, do které jsem se měl vydat zítra, rychlíkem z Hlavního nádraží.

Dodatečně se mému nebožtíkovy bratru omlouvám, že jsem prakticky všechno, co mi v hospodě U zeleného stromu vtloukal do hlavy zapomněl.

Ale jedno ne! „Hlavně,“ radil mi opakovaně po několikáté, „hlavně, nikdy nesmíš přiznat, že něco umíš! Zeptaj se vás bažantů třeba: Kdo umí psát na psací stroj?. Nějakej blbeček zvedne pyšně ruku a druhej den povýší na vrchního škrabače brambor!“

Kulil na mně oči a naléhal: „Brácho, oopakkuj póóó mně! Nebudu se n i k d y hlásit, že něco umím.“

Bendžo jsem do hospody samozřejmě nesl zbytečně. Myslím, že už při pokusu na něj jen lehce brnkout, bych od někoho dostal pořádných pár facek.

Ꚛ

U raportu jsem nebyl, nějak se na to zapomnělo. Mazáci, co nás, vojenské studenty, měli na starosti, nás učili jak skládat šatstvo do komínků. Také, jak ustlat postel, aby když při kontrole nadřízeným, tentýž, když vytáhnul z kapsy pingpongový míček a hodil ho proti dece, se tento od ní odrazil, jako od pingpongového stolu. Byli jsme instruováni jak vyčistit spodek kanad od bláta a tím samým kartáčkem si večer před spaním vyčistit zuby. Hygiena s velkým H.

Mezitím jsme už začali chodit do školy a brzy i za holkama.

Jednou nám svobodník Juraj vedl řeč o tom, jak se čistí ucpaná záchodová mísa.

„Teď už jen čekám,“ pronesl Vlasta Dymáček polohlasem, „kdy nám začne udělovat instrukce, jak se nasazuje šprcka.“

Svobodník Juraj měl uši jako Lux. „Vojíne Dymáčku, tady ten ucpaný záchod, tu po vrch zasranou mísu teď vyčistíte tak, jak jsem to teď vysvětloval. Malý technický problém, že zrovna už nejsou k mání gumové rukavice, vás vojíne, určitě nevyvede z míry? Vy přece všechno víte!“

Čekaly jsme, že o deset hlav větší Vlasta, svobodníka popadne a omlátí mu hlavu o dlaždičky.

On se však jen usmál, vyhrnul si rukáv pravé ruky a doslova vlastnoručně prorazil fekální zácpu, několikrát spláchnul, umyl mísu z vnitřku i z venku, udělal čelééém vzad, odpochodoval k umyvadlu, umyl si ruku od hoven, usušil si ji o své zelené, vojenské tričko, zapálil si, a zálibně pozoroval, jak mazák, svobodník Juraj zvrací.

Ꚛ

Uplynul měsíc, byl pondělní rozvod a nadporučík Jasný si žvatlal nějaké nesmysly. Stál přitom na takovém, no, bylo to něco jako stupně vítězů, ale jen s jedním stupněm. Prostě takové mini, mini jevišťátko, aby na něj dobře viděli i vojáci v posledních řadách.

My už jsme netrpělivě čekali, kdy s jeho samomluvou přestane a začne rozdávat dopisy, když jsem zpozorněl!

„A teď se Vás soudruzi ptám: Kdo z vás, umí hrát na nějaký hudební nástroj?“

„A už je to tady!“ Pomyslel jsem si, vzpomněl si na rozlučkovou a jak mě Láďa dával rady: „Brácho, oopakkuj póóó mně! Nebudu se n i k d y hlásit, že něco umím.“

Povystrčil jsem jazyk mezi zuby, zatnul a mlčel.

Láďa by měl ze mě radost!