Ve znamení býka Kapitola II. Domů

___________________________________________

Ve znamení býka

Byl jsem v kupé sám. Prázdný kufr, v kterém mi maminka přivezla civil, jsem položil na přihrádku nad protější sedačkou, abych ho měl stále na očích, a nezapomněl ho v Praze ve vlaku. Jiný doma nemáme, a co kdybych musel zase zpátky na vojnu?

Do odjezdu zbývaly dvě minuty. Tenkrát ještě vlaky jezdili přesně. Obrovská vteřinová ručička na nádražních hodinách na nástupišti, opisovala svou nekonečnou pouť a já, jak jsem jí pozoroval, jsem si najednou uvědomil, že ten kruh, co neustále opisuje, je vlastně ono nekonečno. Žádný začátek, žádný konec. Pořád jen tik, tak, tik, tak.

Za oknem, se mihnul stín. Venku za oknem stála Mária a bulila. Vyskočil jsem, stáhnul okno a podal jí obě ruce. „Jak se sem z kasáren dostala?“ Blesklo mi hlavou. Vteřinová ručička nádražních hodin signalizovala, že do odjezdu zbývá už jen 25 vteřin. 24, 23, 22, - tik, tak, tik, tak … Parní lokomotiva se dala váhavě do pohybu, Mária pár metrů běžela podle vagonu, ale vlak byl rychlejší. Mávali jsme si až zmizela z dohledu. Otočil jsem hlavu do směru jízdy, abych mi vítr osušil slzy, - a penk! Saze z komína lokomotivy mi vlítla do oka.

Vytáhnul jsem okno, sednul si a blahořečil bohu, že jsem v kupé sám, a nemusím se trapně dívat na špičky svých bot, aby spolucestující neviděli moje slzy a nebyl trapas.

„Jízdenky, prosím!“ Zahlaholil průvodčí.

Podal jsem mu bezmyšlenkovitě jízdenku. Procvaknul ji, a poznamenal: „Ukažte!“

Sklonil se k mému uplakanému oku, a když ho dostatečně prozkoumal povídá: „Jó, saze je pěknej prevít. To je divný, máte sazi v jednom oku, ale slzy v obojích!“

Párkrát naklonil hlavu doleva a doprava. „Slzy tu sazi za chvíli vyplaví, a bude zase dobře! A nebo to neleží jen na sazi, že bulíte?“ Zasalutoval a zavřel za sebou šoupací dveře.

Věděl jsem, že rychlík bude na těch 360 kilometrů do Prahy potřebovat 4 ½ hodiny, tak jsem si udělal pohodlí, zavřel oči a podřimoval.

Ꚛ

Doufal jsem, že usnu, ale místo toho se mi začal v hlavě odvíjet film, který můj mozek natočil za posledních jeden a půl roku.

Vlak z Prahy zastavil na hlavním nádraží. Můj vagon, v kterém jsem seděl, zastavil přímo před nádražní bílou cedulí, na které černými písmeny stálo: Český Těšín.

Poslední dvě hodiny cesty jsem prospal. Ještě jsem se nestačil zcela probudit a narážel v chodbičce kufrem do dveří kupé. Měl jsem toho cestování plné zuby a těšil se, že to mám za sebou. Před nádražní budovou stála bledě modrá vejtřaska. Zadní sajtka byla sklopená, a po ní se škrábali na korbu budoucí důstojníci Pohraniční stráže. To všechno zastřešovalo pár vojáků základní služby, kteří měli za úkol zajišťovat chod kasáren, aby budoucí elita lidové armády mohla v klidu studovat.

Už tady jsem si všimnul, že k nám nechovali přílišnou úctu, jaká by nám přeci měla náležet? Ba naopak. Řvali na nás „jedem, jedem! Házejte sebou bažanti, ať tu nestrávíme mládí!“

Dojeli jsme do kasáren, závora se otevřela, zavřela, vejtřaska odbočila ostře doleva a hádám, že nikdo z nás bažantů si neuvědomil, že bezstarostný život, u maminek doma za kamny právě definitivně skončil.

Náklaďák prudce zastavil u poslední kasárenské budovy. Ke každé straně korby přistoupili mazáci, vojáci základní služby, otevřeli zadní sajtnu a řvali: „Padám, padám, jedu, jedu!“ A my jeli, jeli, a padali přes kufry, které někteří z nás hodili z korby na asfaltovaný dvůr, aby se jim lépe vystupovalo, tedy padalo, a už tu stál voják s třema frčkama, chodil okolo nás a křičel nám z deseticentimetrové vzdálenosti do ksichtu: „Stavím se do řady! Každá řada deset chlapů! Pak udělám druhou řadu! Pak postavím …“

„To je ale blbec, co?“ Obrátil se na mě jeden z mých budoucích spolubojovníků. „Řve – stavím se do řady – a při tom se nikam nestaví!“
Ten blbec ho naneštěstí slyšel. „Postavte se do pozoru když s vámi mluvím! Co jste to říkal? Jméno!“

„Vlasta!“

„Pro boha! Jakej Vlasta?“

„Vlasta Dymáček, prosím.“ Odpověděl s úsměvem na rtech budoucí generál.

„Jaký prosím! Vy nevíte, jak se máte hlásit? Tak já vám to tedy povím: Vojín Dymáček, soudruhu četaři!“

Byl to výjev jako z nějaké filmové komedie. Skoro dvoumetrový rekrut, s rukama jako lopaty a býčí šíjí, se předpisově hlásil četaři, který nemohl být vyšší než Napoleon Bonaparte, ale měl tři frčky. Vlasta se na něho z té výšky usmíval, jako mistr Rudolf Hrušínský, v roli dobrého vojáka Švejka.

Vyfasovali jsme uniformy, černé vojenské kanady, hnědé vycházkové boty, a spoustu jiných důležitých vojenských věcí, které jsme nutně potřebovali k obraně vlasti. Potáceli jsme se pod tíhou vojenského materiálu k vykázaným vojenským pokojům a padali na postele.

Dozorčí roty, jakoby spadl z nebe, stál zčista jasna v prostředku pokoje a skřípal zubama. Dal si ruce za záda a kroužil kolem našich paland. Když konečně přišel poslední nocležník, zhnuseně si nás prohlédl a zařval: „Vojáci pozor!“ Nemotorně a neochotně jsme vstávali a stavěli se do pozoru.

To už ten chlapík vytáhnul z kapsy list popsaného papíru a již trochu mírnějším hlasem četl jména a ukazoval na palandu, kde bude dotyčný trávit příští školní rok.

„Ukliďte si vaše vyfasované věci, zatím tak jak uznáte za vhodné. Zítra vás svobodník Juraj naučí, jak skládat komínky, stlát a čistit boty.“ Otočil se, a odešel.

Na štěstí jsem dostal místo dole a nemusel na palandu. Rozhlížel jsem se a spočítal třináct paland. Takže nás na pokoji bylo dvacet šest.

Rozmístil jsem do přidělené skříňky co se tam vešlo a zbytek jsem nastrkal do nočního stolku. Ráno jsem doma v Praze vstával už v půl čtvrté ráno a měl jsem toho dost. Lehnul jsem si na postel, koukal na spodek matrace palandy nade mnou, a poslouchal své nové kamarády, jak se seznamují, taktéž uléhají a vypráví svoje první dojmy.

Krátce před šestou hodinou večerní se objevil svobodník Juraj, postavil nás do pozoru a vravil: „Kdo se ještě neoblékl do mundúru, tak to okamžitě udělá. Mundúr máme pracovní a vycházkový. Vycházkový mundúr si oblékáme kdy? Vojíne?“ A upřel svůj upíří pohled na cikánka Jožu, nečekal na odpověď a pokračoval: „Vycházkový mundúr si oblékáme na vycházky a na mimořádné příležitosti. To, že půjdeme do kantýny na večeři, není nic mimořádného, takže si oblékneme co? Pracovní mundúr! Nástup na večeři v 18:15 dole před vchodem. Pohov!“

Svobodník Juraj zmizel tak jak se objevil a naše cimra se rázem proměnila v divadelní šatnu. Zbavovali jsme se civilního oblečení a navlékali vojenské ponožky, trenýrky, tílka a košile. Přes to jsme si oblékly maskáče, obuli kanady a opouštěli po skupinkách cimru. Před vchodem jsme si zapálili čvaňho a vedli seznamovací řeči.

Svobodník Juraj se odněkud přiřítil a už z dálky křičel, „co to má znamenat? Kde máte čepice?“

Rozprchli jsme se jako hejno vyplašených slepic a utíkali na pokoj pro čepice. Zase dole, před vchodem si nás svobodník seřadil do trojstupu a poučil, že voják, je při opuštění budovy, povinen nosit čepici. „Naše pracovní čepice je polní vzor 60. Po vstupu do kantýny si čepici co? Si čepici sundám, protože nejsem co? Protože nejsem neandrtálec! Následně ji zastrčím kam? Za opasek!“

Ta podivná řeč se svými podivnými slovními obraty: co, si sundám, nejsem co, mě začínala lézt na nervy, a když jsem zpytoval výrazy tváří mých kamarádů, jim taky.

Ukázalo, že informace svobodníka: „Zastrčím si ji za opasek“ u některých z nás nebyla proveditelná, neb opasek neměli.

Svobodník, když to zjistil, zrudnul a hnal provinilce zase zpátky na pokoj. Mezitím, než se vrátili, se svobodník zase zklidnil. „Do kantýny a z kantýny se pohybujeme poklusem! Na jídlo máte třicet minut. Zpátky na pokoji se svléknete do trenýrek a tílek a v teniskách nastoupíte k večernímu cvičení. V 19:00 před vchodem naší budovy 04. Od 20:00 do 21:30 pak osobní volno. 21:30 až 22:00 příprava na noční klid. Takže, obléknu si pyžamo, v umyvárně se opláchnu a vyčistím zuby. 22:00 je večerka. Ležím v posteli a čekám, až dozorčí zhasne v pokoji světlo.“

V půl deváté vrazil do pokoje nový dozorčí roty: „Co to je? Válíte se po postelích jako nějaké děvky v bordelu co čekaj na frajery! Okamžitě slezte z postelí! Na postel máte dovoleno si sednout, nebo lehnout jen mezi půl desátou hodinou večerní a šestou hodinou ranní.“ Pouštěl na nás hrůzu. Ale my už jsme si začali zvykat, že na nás někdo neustále řve.

Dozorčí roty se podíval na hodinky. „A kdo bude dělat rajóny?“ Štěknul.

To už mě naštvalo a najednou mi bylo všechno fuk. „Jaký rajóny? Nám nikdo nic o nějakých rajonech neřekl, a my pořádně ani nevíme, co to je a co to obnáší. Jsme teprve pár hodin v mundúru a furt na nás někdo řve.“ Lehnul jsem si na just na postel, dal ruce za hlavu a díval se na spodek matrace horní palandy. „Doufejme, že kolega co bude spát nade mnou se se už nepočůrává.“ Řekl jsem si.

„Okamžitě vstaňte, vojíne! A postavte se do pozoru! Tak vy si myslíte, že jsem Vám tady pro srandu? Zítra Vás předvedu k raportu. Jméno?“

„Jelínek.“

„Jaký Jelínek? Hlaste se jako voják, a ne, jako nějaký pitomý civilista!“

„To má ze Švejka,“ slyšel jsem za mnou Vlastu Dymáčka.

„Hlásím se: Vojín Jelínek. Rozumíte?“

„Hlásím se: Vojín Jelínek. Rozumíte?“ Odpověděl jsem nakvašeně. Věděl jsem, že jsem právě zralý na to, že mi začne být všechno jedno.

„Ven, vojíne Jelínku,“ vyhodil mě z cimry. Na chodbě ukázal na zarámovaný rozvrh rajónů. Pod mým jménem a hodností, tedy vojín, jsem se dočetl, že mám celý týden přidělený úklid záchodů v našem patře.

„Vidíte tady na chodbě boty? Tak až uklidíte záchody, vyfasujete u si u staršiny krém na boty, a všechny kanady vzorně vyčistíte a napulírujete tak, že až vás přijdu zkontrolovat, budu si muset nasadit brejle proti slunci, abych neoslepnul. Jasný?“ Zařval na mně a pokropil sprškou slin.

Když jsem byl se vším hotov a doklopýtal se na cimru, byl půl dvanáctý a kluci už dávno spaly. Uléhal jsem a tiše zasténal. Bolelo mně celé tělo, všechny svaly a můj nový přítel, Vlasta Dymáček, zašeptal: „Dneska si se určitě zapsal do análů týhle školy. Jsi určitě první, kdo hned den po narukování musí k raportu. Třeba tě i zavřou?. Slyšel jsem, že náš kapitán je Slovák. Tak tě ochraňuj Pánbůh.“
**************************************************************** ___________________________________________________Autor fotografíí je autor
****************************************************************

Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Requiem“