Ve znamení býka Kapitola I. ... a bylo to

_____________________________________________________________________________

... a bylo to

Stál jsem naproti ošoupanému stolu, za kterým seděl tlustý generálmajor a bavil se s přísedícími důstojníky, jako bych neexistoval.

Chvilku se něčem smáli, chvilku se tvářili vážně, kouřili při tom a popíjeli turecké kafé, zatím co já se v klidu rozhlížel po nevlídné místnosti, kde se měla konat vojenská exekuce. Snažil jsem se skrzevá ty oblaka cigaretového dýmu a špinavého okna zjistit, jestli už je dole, na vojenském dvorku postavená šibenice a nebo už se tam řadí vojáci z popravčí čety.

„Je lepší provaz, nebo kulka?“ Přemýšlel jsem a bojoval s myšlenkou vytáhnout z kapsy krabičku cigaret. Rychle jsem si uvědomil, že vyklepnout ze zápaďácké krabičky, s provokativním názvem Marlboro cigaretu, a šmakovat si mezi těmi důstojníky s vyklepanými cigaretami značky Detva, by nebyl úplně ten šťastný nápad.

Pomalu mě ta situace přestávala bavit. „Ještě pět minut počkám, a pak prostě odejdu.“ Všiml jsem si, že žádný z těch lampasáků nemá v dohodě pistoli, a tak nebylo pravděpodobné, že by někdo z nich, po mě začal střílet.

Obezitní generálmajor postřehl můj pohled na hodinky: „Ale, súdruh vojak, ponáhľate sa?“

Přešlápnul jsem z nohy na nohu a zdržel se odpovědi. Rád bych měl tu maškarádu co nejdříve za sebou a nehodlal se nechat vyprovokovat. Jeden z důstojníků na mně vybafnul: „Přistupte! Vaši vojenskou knížku!“ A natáhnul ruku.

Podal jsem mu ji, on v ní zalistoval na stránku 4. a četl nahlas pro ostatní přítomné: „Syn dělníka, povoláním soustružník. Odveden 14.7.1964.“

Po té nalistoval stránku 15. a napsal: 3.IV. 1966 previedla komisia zmenu celkovej zdravotnej klasifikácie a zaradila vojaka ako „dočasne neschopného, opätovne vyšetreného pred uplynutím 12 mesiacov. Stav po meningoencefalitíde pri celkovo zlom zdravotnom stave.“

Pod tu zprávu dal razítko a podal mou vojenskou knížku tlustému generálmajorovi aby ji podepsal, což učinil a podal mi ji s neskrývaným odporem.

„ Ak si myslíte, že ste z toho vonku,“ řekl nenávistně, a jak mluvil páchla z něho kořalka, „potom sa mýlite! Do dvanástich mesiacov budete v Prahe predvolaný pred vojenskú komisiu na opätovné preskúmanie vášho zdravotného stavu a buďte si istý, že sa opäť stretneme tu v Bratislave a vy si odslúžite zvyšných sedemnásť mesiacov vojenskej služby! „A ja sa osobne postarám o to, aby ste na to celý život spomínal s hrôzou!“

Odíďte!“

Což jsem velice rychle udělal. Do vojenského gazíka mě odvedla jako nějakého zločince vojenská eskorta, a odvezla do ´Vysoké pri Morave´, zpátky k mému pohraničnímu útvaru. Po tom, co jsem strávil devět týdnů ve vojenské nemocnici v Bratislavě, mě přivítali moji spolu sloužící s jásotem a těšili se, že jich bude zas plný počet a nebudou muset za mě brát službu na čáře.

Jejich nadšení rychle opadlo, když jsem na cimře otevřel kufřík, ve kterém mi maminka, když jsem jí napsal, že asi dostanu ´modrou knížku´ , přivezla, když mě přijela z Prahy do nemocnice navštívit, civilní oblečení, a začal se do něho převlékat.

Ještě než jsem odpoledne naskočil na korbu zásobovací vejtřasky, která mě měla dopravit zpátky do Bratislavy na nádraží, se objevila hlavní příčina mé dlouhé hospitalizace, velitel roty, kapitán Čechožrout, jak ho svorně Češi i Slováci nazývali. Nabídl mi ruku, a tiše, - aby to jinak nikdo neslyšel, řekl: „Je mi ľúto, že som vás poslal do služby s horúčkou. Naozaj som si myslel, že to predstierate.“

Pár kroků dál, opřená o gazík, kterým přijel, se na mě usmívala jeho krásná dcera, má krátká láska, usmívala se a slzy jí přitom tekly po tváři. Vzpomněl jsem si, jak kapitán Čechožrout zjistil, že mu chodím s jeho dcerou, a poslal mě do Malacek, kde jsem si odseděl 7 ostrých. Jak tenkrát své rozhodnutí odůvodnil, jsem se sice nikdy nedozvěděl, ale jak se říká: Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Mária mne párkrát v nemocnici tajně navštívila a nejraději bych mu to teď vítězně sdělil. Místo toho jsem jenom stáhl ruku a nepřijal jeho vřelý komunistický stisk. A Márii bych jen ublížil. Nechal jsem ho stát s jeho napřaženou rukou do prázdna, vyšvihnul se na korbu a vejtřaska se rozjela.

Jako v závěrečném dějství na stříbrném plátně jsem mával na kluky, oni na mně. Mária si utírala slzy a její otec na mě zavolal:

„Ak sa náhodou vrátite do mojej jednotky, neprežite, to vám sľubujem.“

********************************************************************

Možná, že si milý čtenáři rád poslechneš můj příhodný song:

https://www.youtube.com/watch?v=hubSC5NMHvc