UFO,

_______________________________________________________________________________________

Boha nikdy, nikdo neviděl,
a stavíme mu chrámy.
Bůh prý je všeho stavitel,
a ufouni jsou jenom fámy. ??

UFO,

nebo jak se mu také lidově říká ´létající talíř´ pro mě nikdy nebylo téma a nikdy jsem se s tím nezaobíral. Když se čas od času, i v době největší censury, nějaká malá zprávička v novinách přece jenom objevila, ´přelítnul´ jsem si článek, aniž bych se nad tím nějak pozastavil a tím to pro mě skončilo. Létající talíř! Taková blbost …

Můj bratr nenáviděl brambory a jedl je s odporem. Jednou, z neopatrnosti, mu je Markéta dala jako přílohu k řízkům, a protože byli brambory už po druhé během dvou měsíců, se Láďa šíleně se rozčílil: „Já jsem ti přece jasně řekl, brambory jsou pro prasata.“ Často, když mluvil o jeho vojákování uváděl, že: Měli jsme je skoro každej den, hnusný rozmatlaný brambory!“

Otevřel okno a vyhodil jeho nedělní oběd i s talířem z desátého patra. Byl jsem u nich zrovna na obědě a běžel se k oknu podívat, jestli ten ´létající´ talíř někoho nezabil.

Tak to byl pro mě létající talíř.

Byl jsem mladý táta a hledal neustále lepší placené zaměstnání, než jsem právě vykonával. Do tehdejší občanky dostal občan do občanského průkazu modré razítko se vstupním datumem a červené s výstupním datumem ukončení pracovního poměru. Když do mé občanky, osobní oddělení, v novém pracovním místě nemělo kam dát vstupní razítko, musel jsem si zažádat o nový pracovní průkaz. Pravda je, v každém novém zaměstnání, jsem vydělával víc než v tom posledním.

Do Radlické mlékárny jsem nastoupil na místo šoféra na jaře, v osm a šedesátém roce. Rozvážel jsem po Praze do prodejen mléko. Probíhalo to tak, že jsme v půl druhé v noci nacouvali na rampu, naložili plechové basy s mlékem a vyrazili do nočních ulic velkoměsta.

V červnu, si náš dispečer našel místo u asfaltérů silnic. Tam se vydělávali neskutečné peníze a dostat se tam šlo jen přes protekci.

Místo dispečera bylo dva týdny neobsazené, pan Hromádka, hlavní dispečer, musel chtě nechtě místo od osmy nastoupit už v jednu hodinu v noci.

Vedoucí dispečer Hromádka byl hodný člověk, ale nesršel nadšením nad jeho novou pracovní dobou, nabonzoval mě u našeho ředitele, že mám maturitu a mohl bych funkci dispečera prima zastávat.

Náš ředitel si mě zavolal a nabídnul mi místo dispečera takovým způsobem, že jsem to nemohl odmítnout. Dostal jsem na to dekret, stisk ruky a měsíčně o sto padesát korun menší plat.

Byl jsem na tom hůř i s pracovní dobou. Musel jsem být v kanceláři už v jednu hodinu v noci, zatímco dříve, jako řidič, jsem začínal v půl druhé a když jsem se občas přiloudal až ve dvě, tak se taky nic nestalo.

Zkrátka, musel jsem být v práci první, otevřít dispečerský domek, odemknout kancelář, připravit túry pro řidiče, kterých většina z nich chodila do práce rovnou z hospody U váhy za rohem. A když jsem vše připravil, dal jsem si hlavu do dlaní, klimbal, a přemýšlel „kterej čert mi našeptal vzít tenhle Job.“

Protože poslední autobus jel z Barrandova na Zlíchov o půl dvanácté večer, musel bych v jedenáct začít s oblékáním, a tak jsem radši vyrážel v půl jedné v noci pěšky. Deset minut před jednou jsem na konečné pětky chytil poslední tramvaj a v jednu už jsem odemykal kancelář.

Byla to hrozná doba, a nerad na ní vzpomínám. Chodil jsem jako spací panák a byl jsem permanentně ospalý. Pokud jsme neměli návštěvu, chodil jsem spát v devět večer a o půlnoci už zase zvonil budík. Cesta, kterou jsem chodil v noci do práce, vedla mezi vilkami strmě dolů ke konečné pětky. Na vojně jsem se naučil při nočních pochodech spát v chůzi, tedy polo spát a při tom kráčet, a to se mi teď náramně hodilo.

Onoho dne, který změnil můj úhel pohledu, jsem jako obvykle vykročil na moji noční pouť. Obešel jsem náš dům, dal se nalevo Lumiérovou ulicí, na jejím konci jsem pak zabočil do Skalní ulice a padal dolů na Zlíchov na konečnou tramvaje.

Kdyby se mě někdo za hodinu zeptal, jestli jsem po cestě někoho potkal, jestli pršelo nebo padal sníh, nevěděl bych. Spící panák!

Tentokrát, ale bylo všechno jinak. Zabočil jsem do Skalní ulice, minul poslední vilku a když jsem přecházel malý

kruhák, zmocnil se mně divný vnitřní neklid. Zůstal jsem stát, a rozhlížel se. Vpravo bylo vidět dolů na Braník a vlevo nahoru na Žvahov – počkat! Na Žvahovem vpravo vedle školy nad hřebenem Dívčích hradů visel, no, létající talíř jako vymalovaný. Něco jako bývá občas k vidění v novinách. Neidentifikovatelný létající objekt. Prostě UFO.

Stál jsem hodnou chvíli a civěl na tu divnou věc. „No, ovšem! Uvědomil jsem si, vždyť ještě ležím doma v posteli a tohle se mi jen zdá.“ Párkrát jsem se štípnul do ruky. Ne, nespím.

Ta divná věc, to UFO, ta zlatá placka, si visela nad stromy jakoby nic. Žádná okénka, nebo hluk motorů, - nic.

Byla to zvláštní situace, se kterou jsem byl konfrontován a přiznávám, že mi běhal mráz po zádech. Nepociťoval jsem strach, - jen zvědavost: „Co by to mohlo být?“ No nic, přece tu nebudu tvrdnout věčně řekl jsem si a dál pokračoval ve své noční pouti. Urputně jsem se snažil myslet na něco jiného, ale když jsem ušel, - možná, no, - sto kroků, mazal jsem zpátky na kruhák. Zvědavost zvítězila.

UFO si nad Dívčími hrady viselo klidně dál, jako by se nechumelilo.

Když jsem přišel do kanceláře, překvapilo mě, že už tam seděl můj šéf, který normálně začínal až v osm. Seděl, mlčel a nějak tak divně mě pozoroval.

„Něco se stalo? Zeptal se. „Nejsi nemocný?“

„Ne, proč?“

„Jdi se na sebe podívat do zrcadla. Jsi bílej jako stěna! Myslel jsem, že jsi nemocný a nepřijdeš do práce, když mi v půl druhý garážmistr volal, že jsi ještě nepřišel.“

„Přišel jsem pozdě? Možná, o pár minut“, – podíval jsem se na hodiny na zdi. Ukazovaly čtyři hodiny třicet. „To už je tolik hodin? Ale to přece není možný?“ Teprve teď jsem si uvědomil, že kromě garážmistra a hlavního dispečera není v kanceláři ani noha. Normálně by tu postávali řidiči a přebírali túry. To znamená, že jsem opravdu přišel pozdě, a výjezdní výkazy vydal řidičům zřejmě můj šéf.

„Ale to nechápu. Vyšel jsem z domova ve stejnou dobu jako vždycky a poslední tramvaj jsem stihnul i přesto, že jsem pozoroval to, -.“ chtěl jsem říct to UFO, ale kousnul jsem se do jazyka.

„Cos pozoroval tři a půl hodiny?“ Zeptal se garážmistr.

Můj šéf byl prima chlap. Rovnej a hodnej. Vypoklonkoval Garážmistra z kanceláře, a sedl si naproti mně: „Tony, - můžu ti tak říkat? – Co se děje? Co jsi pozoroval? Něco se ti přihodilo, to je evidentní! Teď jsme tu sami dva, - tak to vyklop!“

Šel jsem s pravdou ven, a když jsem byl s vyprávěním hotov, docela se mi ulevilo, že už s tím zcvoklým příběhem nejsem sám.

„Ty nejsi typ, který by přišel pozdě do práce a vymýšlel si nějaký přiblblý historky. Ale jedno je jasný, - to co jsi viděl bylo UFO.“

„Jenomže já, pane Hromádko, já na UFA nevěřím. Celý ty létající talíře, - to je nějaká masová hysterie a velká volovina.

„A ty tři a půl hodiny o kterých jsi přišel pozdě jsi strávil kde? Pozorováním toho objektu?“

„Proboha ne! Vždyť jsem vám vysvětloval, že jsem se díval jen chvilku a šel dál na tramvaj.“

„A ta tě vezla tři a půl hodiny sem, do Radlické mlékárny? Vždyť jsou to jen tři zastávky! Nějaký divný, co?“

„Divný.“ Přiznal jsem.

„Zavolej na SNB a řekni jim, co jsi viděl.“

„Vždyť se mi vysmějou.“ Bránil jsem se.

„Vysmějou, nevysmějou, jestli jsi ty, viděl to, co jsi viděl, viděly to i jiní. Zavolej a uvidíme.“

Tehdy v šedesátých letech byly telefony ještě z černého těžkého bakelitu a čísla se musela vytáčet prstem. Když po vytočení čísla bylo obsazeno, nasadil se ukazováček do šajby a točilo se znova. Dost úmorné.

Vytáčel jsem tedy stále na novo číslo veřejné bezpečnosti, protože bylo pořád obsazeno. Po několika bezvýsledných pokusech se ozvalo: „Sbor národní bezpečnosti.“

„Promiňte“, začal jsem váhavě, „ale až vám řeknu, proč volám, určitě položíte,“ a vysvětlil jsem mu v krátkosti můj důvod, proč ruším jeho noční klid.“

Soudruh mi ale připravil malé překvapení. „Nejste první, kdo nám volá kvůli tomu volá. „Já vám bohužel pomoct nemůžu, ale dám vám telefonní číslo na Petřínskou hvězdárnu. Máte tužku a papír? Pište!“ A nadiktoval mi

číslo, kam mám zavolat.

Když jsem položil propisovačku, zvedl můj šéf hlavu a vytáhl obočí: „Já si to myslel, že sis to nevymyslel.“

Dovolat se tu noc do hvězdárny bylo ještě horší než na SNB. Když jsem se konečně dovolal, příjemný pán na druhé straně mě ujistil, že ne, nebude se mému zážitku smát a abych mu prý vše vylíčil. Poznamenal mé jméno, bydliště, datum narození a poděkoval mi, že jsem zavolal.

Druhý den se v několika novinách objevil malý článek. Takový úplně maličký. Pár řádek o tom, že několik ustrašených občanů vidělo údajně nad Prahou létající talíř.

Ꚛ

Od tohoto zážitku se ve mně něco zlomilo. Je neuvěřitelné, kolik ´ustrašených´ lidí na naší planetě už UFO vidělo, či byli od mimozemšťanů dokonce navštíveny, nebo uneseni.

Minulý rok nás po delší době přijel navštívit můj synovec. Byl příjemný letní večer, a tak jsme si po večeři sedli na terasu. Povídali jsme si o všem možném a po půlnoci, když jsme všechny témata vyčerpali, jsme jen tak seděli a pozorovali noční oblohu plnou hvězd.

„A jak to bylo vlastně tenkrát, když jsi viděl to UFO?“ Zeptal se Láďa.

„Ale to už jsem tolikrát vyprávěl, - pojďme se bavit o něčem jiném.“

Ale Láďa mě přemluvil, abych mu o mém dávném setkání třetího druhu vyprávěl ještě jednou.

„A ta divná věc o tom, že ti ve finále chyběli tři a půl hodiny, - vysvětlilo se to nějak?“

„Vlastně ne. Vidíš, na to už jsem dávno zapomněl!“ Přiznal jsem.

„A už tě někdy napadlo, že by to mohlo mít něco společného s tím UFO?“

„Myslíš, jako, že mě unesli a dělali se mnou nějaký experimenty?“

„Jo, proč ne?“

„Prosím tě, tak to, už je úplná blbost!“

Náš kocourek Oskar, ležel na jeho oblíbeném místě v truhlíku s muškáty a přidal si:

„Jasně, no, jaký by s tebou dělali experimenty – i když, - už tě někdy napadlo, jak jsi i na ten tvůj věk krásný a zachovalý? A chytrý, a inteligentní a …“

„A já tě shodím i s tím truhlíkem z balkonu! Děláš si ze mě permanentně srandu, a nevážíš si mě …“

„Ale vážím“, podrbal se Oskar za ouškem, „já si třeba vážím toho, že TO, - bys nikdy neudělal.“

„Co?“ odsekl jsem mu. Co bych nikdy neudělal?“

„No, to s tím truhlíkem. Že bys mě shodil dolů i s tím truhlíkem.“

„Jsi si tím jist?“

„Naprosto! Protože seš krásný, zachovalý, chytrý a inteligentní. Ty Ufouni prostě neponechali nic náhodě.“

Chtěl jsem vyskočit a prohnat mu kožich, ale nakonec jsem to neudělal. „A vlastně proč? Třeba má pravdu?“ Řekl jsem si a byl zase jednou rád, že mám Oskara …

Josef Kudrna

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song:
„Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU