Tábor nešťastných duší

A jak léta letí, ze starců jsou děti, maj sice křídla, však péra jim zřídla. Chtěli by vzletět: ještě jednou, i to za cenu, že naposledy.

_______________________________________________________________________________________

„Hi, Tony!“ Objevila se v pootevřených dveřích kudrlinková hlava anděla Vacka. „Máš se okamžitě hlásit u Pánaboha!“ Titěrně se šklebil a ještě, než zavřel dveře, obrátil významně oči v sloup.

„Nějakej průser?“ Zadoufal můj kolega anděl Musil a opřel se tázavě o harfu. Musil se nezdá, ale ve své podstatě nepřeje nikomu nic dobrého.

Musím přiznat, že se mi trochu podlomila kolena a moje dobrá nálada, byla tatam. Kdy už si nechá, sám Pánbůh, k sobě zavolat takového obyčejného anděla jako jsem já? Ukládal jsem kytaru do pouzdra a horečně přemýšlel, co by mohlo být tak najednou důvodem mého předvolání k nejvyšší božské instanci.

„Ano, nehrajeme vždycky jen předepsané nebeské žánry“, přemýšlel jsem, „v neděli hrajeme i swing a country. Ale to přece máme povolené od sv. Petra osobně!?“

Svlékl jsem si ušmudlaný T-Shirt a špekové džíny, oblékl čistou andělskou košili která sahala až k chodidlům a šel do skladu vyfasovat andělská křídla.

Křídla jsou moc prima věc ale jak už jsem říkal: Obyčejný anděl. Obyčejní andělé křídla nevlastní, jen fasují na různé mise. Jako je třeba dnes ta moje.

Letěl jsem pěkně pomalu abych si to užil, ale protože nic netrvá věčně, ani v nebi ne, stál jsem zanedlouho, eskortován dvěma anděli, před kanceláří pána Boha. Jeden z té andělské eskorty zaťukal, a když se ozvalo „ano“, strčil mě dovnitř a hlomozně zabouchnul za mnou těžké, dubové dveře.

„Pane Bože, anděl Jelínek se dostavil na váš rozkaz“, zahlásil jsem se přesně podle předpisu.

„No, no, no, Toníku, co tak komisně. Nejsme přece na vojně?“ Usmál se Pánbůh. „A nestůj tak u těch dveří! Pojď dál, posaď se!“

Vzdálenost k nebeskému trůnu jsem odhadoval tak na padesát metrů. „A já tak nerad chodím …“ Pomyslel jsem si.

„Já vím, já vím, Toníku.“ Řekl Pánbůh.

„No ovšem! Zapomněl jsem, že pán Bůh ví všechno. I to, co si právě myslím“, káral jsem se v duchu.

„Ano, zapomněl jsi. A taky jsi zapomněl, že máš na zádech křídla? Tak když tak nerad chodíš, nechoď. Přileť!“ Pobídl mě pán Bůh.

A já přiletěl a čekal co bude dál.

„Doneslo se ke mně, že bys měl rád ta andělská křídla na trvalo?“ Prohrábl si Pán Bůh bílý plnovous. „Jenomže, co je to s tebou? Křídla, hochu zlatý, ty si musíš nejdřív zasloužit. Tak považ, už dvakrát jsem tě poslal na Zem, už dvakrát jsi reinkarnoval: A řeknu ti, tedy nic moc! Nijak ses nevyznamenal.“ Pán Bůh sklopil opěrku křesla, zhoupl se dozadu a dal nohy na stůl.

„Jestlipak ty vůbec víš, že znám tvého tatínka osobně? Ano, už je to tak. A řeknu ti, ten tvůj táta, tak to je teda číslo …“, na chvíli se zamyslel a najednou se začal smát: „Ten tvůj táta vyváděl, jako člověk, na Zemi neuvěřitelný věci. Moc jsme se se sv. Petrem nasmáli. Vysloužil si křídla hned po první reinkarnaci. To byl člověk. Bác! Takovej to byl chlap, ten tvůj táta. Zatím co z tebe tedy moc moudrej nejsem.“

„Tak se vymáčkni dědku“, chtěl jsem si pomyslet, ale včas jsem si vzpomněl, že on ví, co si myslím, tak jsem tu myšlenku potlačil.

„Omyl“, povytáhl Bůh významně obočí. „Já vím i to, so si myslíš, že si nemáš myslet. Pozor, chlapče. Tenký led.“

Najednou držel v ruce zrcadlo, ve kterém se ješitně pozoroval. Chvíli se usmíval, pak se zase mračil, piškvořil se, nakrucoval a když ho to přestalo bavit, položil zrcadlo na stůl. „Pravda, nejmladší nejsem ale dědkem bych se neoznačoval.“

Vedle psacího stolu Pánaboha se zčista jasna zhmotnil jeho poradce, archanděl Gabriel.

„Navrhuji termín pátého května, čtyřicet sedm, tedy devatenáct set čtyřicet sedm. V Praze. Bude tam v Košířích rodit nějaká Marie. Dítě bude pohlaví mužského, rodina chudá, otčím dělník. Tak ať si to náš kytárista užije a ukáže, co umí.“

Poradce pána Boha archanděl Gabriel byl v myšlenkách zjevně někde úplně jinde a čekal netrpělivě na souhlas pána Boha k jeho návrhu, aby mohl zase zmizet.

„Souhlas?“ Otázal se mě Pánbůh. Pročesával si pravou rukou bílý plnovous, zatím co levou bubnoval na desce stolu pochod Radeckého. „Taratatata tatata, taratatatatatata, taratatata tatata, taratatatatatata, tatatata, tarí tata“, pobrukoval k tomu a bylo zjevné, že v tom rytmu našel zalíbení: „Ale napsal to pěkně, ten Radecký, jen co je pravda!“

Archanděl Gabriel se decentně naklonil k svému šéfovi a zašeptal: „Promiň můj Bože, ale ten pochod napsal Johann Strauss. Jako ódu na polního maršálka hraběte Radeckého. Před sto lety.“

„A tak se podívejme, Johann Strauss. Nějak jsem si to popletl.“ Zabručel rozpačitě Pánbůh, ale pěkný to je. A ten rytmus!“ A bubnoval, neohroženě dál.

Pánbůh byl zjevně dobré nálady tak jsem zkusil vyjednávat.

„Zmínil jsi se, Panebože, že znáš mého otce osobně? Nemohl bys tedy, to moje znovu vtělení zrušit? Když už tedy znáš mého otce. Však i on by byl jistě rád.“

„Člověče, jak ty si to vůbec představuješ?“ Přestal Pánbůh bubnovat prstama na stůl.

„Chceš mi tady z toho dělat holubník? A vůbec, co křídla? Ty o křídla nestojíš?“ Vynesl svůj nejsilnější trumf.

„Nó, to jo, měl bych rád křídla na trvalo, ale zároveň se mi to tady docela líbí. Jsem sice docela obyčejný anděl, ale můžu dělat muziku, a to je to hlavní. Mě to stačí. Proč bych měl ten blázinec na zemi prodělávat znovu? Tedy myslím tu reinkarnaci?“

„Protože jsou stanovena jasná pravidla. A stanovil jsem je já. A já jsem Bůh! A já si můžu dělat pravidla jaký chci. A kdy chci si je můžu dělat, když chci. Každý anděl musí alespoň jednou, ještě jednou prožít lidský život. A osvědčit se! To se TOBĚ, pokud si vzpomínám, nepodařilo ani na podruhé.“

„Ale Panebože! Říkal jsi, že se znáš dobře s mým otcem?“

„Netahej do toho svého otce. Pravidla jsou proto aby se dodržovala, a proto budeš reinkarnovat. Po třetí! Když se tentokrát osvědčíš, dám ti už pokoj. Hlavně to musíš brát vážně! Herr Gott! - Tedy já! To je andělská zkouška, a ne zkouška nějaký hudební skupiny.“

Začalo mi docházet, že se už z toho nevymotám. „A jak dlouho ta zkouška bude trvat?“

Pánbůh přestal bubnovat vojenský pochod a rozpačitě se podrbal na hlavě. „Normálně se taková informace reinkarnantům nesděluje, ale protože podle mnou danými pravidly, stejně do šesti měsíců po znovu vtělení všechno, co bylo před ní zapomeneš, tak ti to vlastně klidně můžu říct: Stopadesát let.“

„Stopadesát let? Ježíšmarjá …“ Vstávali mi vlasy na hlavě.

Pánbůh se usmál: „Klídek, jen do dva a osmdesáti. To byl jen takový malý vtip,“ culil se Pánbůh. „A Ježíše do toho netahej. Ostatně, kde ten kluk zase lítá, Gabrieli?“

„Naposledy jsem ho viděl, jak v tvém vinném sklepě zase dělá z vody víno. Říkal, že docházejí zásoby. Byl jsem u něj na ochutnávce. Výborný materiál. Jestli už mě tedy nepotřebuješ, Pane, tak abych zase šel …“

Nechtěl jsem se vzdát jen tak a chtěl zkusit vyjednat alespoň pár malých výhod.

„Ale i to je moc. Dva a osmdesát let. Nemohl bys udělat výjimku?“

„Ne, nemohl“, zavrčel na mě Bůh.

„Nemohl“, opakoval jsem smutně a hrál na soucit. „A nemohl bych se alespoň narodit v rodině dobře sociálně zabezpečené? Alespoň trochu, trochu bohaté?“

„Ne!“ Pán Bůh dal nohy ze stolu dolů, obešel ho, naklonil se ke mně a významně zašeptal: „Narodíš se do divoké doby. Jednou mě za to, že jsi se narodil v chudé dělnické rodině budeš děkovat.“

Uchopil mě za ramena, významně na mě mrkl a otcovsky řekl: „A teď pal! Ať už to máš brzy za sebou.“

Ꚛ

Psal se rok 1947. Byly dva roky po válce. Byl nádherný májový den, slunce na obloze bez jediného mráčku vesele svítilo na svět, který se jen pozvolna probouzel z válečných hrůz a letargie, jako by ještě nevěřilo, že je mír.

Však zatímco se ta stará, bolavá zeměkoule, vzpamatovávala, panoval na obloze obvyklý rušný provoz.

Čápi létaly sem a tam, - tenkrát totiž děti ještě nosili čápi, - a pracovali non stop až do úmoru. Snažili se ze všech sil, ale nic na plat: Někdy už byli tak unaveni, že i zabloudili.

Jeden takový vysílený čáp, byl po včerejší bouři tak unavený, že naprosto ztratil orientaci a nevěděl, kde se nachází. Jeho dětský uzlíček nebyl zrovna lehký a bolel ho z toho celý zobák. Sotva mával křídly a pořád si opakoval: „Jen neusnout, jen teď neusnout.“

Když se konečně pod čápem objevila Praha, snesl se dolů a požádal nejbližší nebeské ředitelství o informaci, kudy má letět dál.

Anděl hledal v kartotéce destinaci pro jeho lidský balíček v peřince, a protože to trvalo, schoulil se náš čáp v koutě kanceláře a podřimoval.

„Termíny dodání se musí plnit přesně a za každou cenu!“ Zahulákal anděl čápovi do ucha a zatřepal s ním. „Teď ještě není chvíle na odpočinek, musíš letět dál. Máš zpoždění!“

„Ale ano, už letím. Moment anděli: Víly! Budou Víly u kolébky včas?“

„Víly? Víly, víly, vidíš, co děláš! Skoro jsem na ně zapomněl. Pošlu je za tebou. Doženou tě a věštby pronesou cestou.“

Unavený čáp tedy vzlétnul, pokračoval jako stroj v plnění svého úkolu, když ho za nějakou chvíli víly dohonili a začali věštit:

„Ten chlapec bude houževnatý, nadaný a kreativní“, vynesla své proroctví první víla. Udělala nad tím lidským uzlíčkem křížek, obrátila se a letěla zpátky.

„Ale zas tak moc toho v životě nedosáhne.“, ušklíbla se druhá víla, které hoch nebyl ani trochu sympatický. Otočila se a odletěla.

„Ten chlapec nebude mít lehký život, ale když upadne, dokáže vždycky vstát a vědět si rady. Bude jako skalní útes ve vlnobití.“ Vynesla i třetí víla svou věštbu, otočila se a zmizela.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Josef Kudrna_

Otevřel jsem oči a hned věděl že je zle. I když mi bylo jasné, že se tomu nevyhnu, přece jen jsem doufal, že se stane zázrak a pobytu na Zemi, které s v andělském žargonu říká „tábor nešťastných duší“ se nějak vyhnu. No, nevyhnul. Spolkl jsem tedy tu hořkou pilulku a zaostřil všechny smysly.

Ležel jsem na zádech zašněrovaný do povijanu a pohnout jsem mohl jen hlavou. Chabě, ale k tomu, abych stačil zaregistrovat napravo a nalevo jiné dětské postýlky to stačilo. Tak tedy porodnice. Sbohem, bezstarostný živote v nebi.

Jedno z těch lidských batolat začalo plakat, probudilo pár dalších a brzy všichni břískali o sto šest.

„Panebože, ty jsi mi dal. To si ještě užiju.“ Postěžoval jsem si v duchu.

„Pozor, slyším! Já všechno slyším!“ Ozval se PÁN.

„Tak to teda není moc férový, PANE. To mě budeš pořád takhle odposlouchávat? A vůbec! Teď, když jsi ze mě udělal člověka bys měl vědět, když prý víš všechno, že tady na zeměkouli má člověk právo na svobodu myšlení.“

Asi jsem ťal do živého, protože odpověď dlouho nepřicházela. Už jsem si myslel, že jsem to přehnal, když ke mně Pánbůh promluvil:

„Tak ty si myslíš, že bych měl přestat poslouchat, co se ti honí hlavou? Dobrá!“

A najednou stál nade mnou, sklonil se ke mně a zašeptal: „Dobrá ať je po tvém. Ale jednou toho budeš litovat!“ A zmizel.

Otočil jsem hlavu k oknu, jak nejvíce to šlo, díval se na měsíc a hodnotil situaci.

Vím, že se píše rok 1947 a že jsem se narodil v pondělí ráno, pátého května, v Praze v Motolské nemocnici. Tak to určil archanděl Gabriel.

Za rok se dostanou k moci komunisté a doba temna se bude opakovat. Bude delší a horší než ta, o které psal Alois Jirásek. To jsem si zjistil v nebeském archivu. A taky jsem se dozvěděl, že se v devatenácti letech ožením a krátce na to budu s rodinou emigrovat do Německa. Proč do Německa? Německo je zlé a prohrálo před dvěma roky válku.“

Ležel jsem v povijanu jako svázaný do kozelce a pozoroval stíny, které měsíc projektoval na strop nemocničního pokoje. Na spánek jsem neměl ani pomyšlení.

„A co si se ještě dozvěděl v nebeském archivu?“ Zeptal se mě kdosi. Samozřejmě telepaticky.

„Cože? Tady je ještě někdo, koho vyhnali, aby se dokazoval? Já se skácím!“

„Jo, je. A taky nijak nejásám. Dostal jsem devadesát dva let. A ty?“

„Dva a osmdesát.“

„Tak to máš štěstí v neštěstí.“

„Jenomže já reinkarnuju už po třetí.“ Odpověděl jsem pyšně aniž bych věděl proč. Ale já to moc neprožívám. Těch prvních šest měsíců, než se paměť vytratí, jeo nuda a pak se uvidí. Beru to jako narkózu.“

„Jak, jako narkózu?“

„No, přece tu dobu pozemského života! Když se probereš z narkózy, máš dojem, že jsi se probudil, sotva jsi usnul. A je jedno, jestli jsi byl v narkóze půl hodiny, dva dny, nebo pár let. S námi to je zrovna tak. Za šest měsíců ztratíš paměť a začneš žít člověčím životem. Na to, co bylo předtím, tedy to, co je teď, si nepamatuješ. Do teď jasný?“

„Jo, do teď jasný.“

„Jsi člověk a žiješ svůj život. Nevíš, co bylo předtím. Až zemřeš, stane se z tebe zase anděl a tvoje poslední vzpomínky budou končit tam, než jsi začal být člověkem. Jako když procitneš z narkózy.“

„Musím se ti přiznat, že jsem z toho tumpachovej. Ale jedno mě vrtá hlavou: Proč nám vezmou paměť? A proč, když pak zase ze mě bude anděl, nic nevím z toho, když jsem byl člověk?“

„No přece aby se nepodvádělo, to je jasný!“

„Jak, nepodvádělo?“

„No, kdybys věděl, co si při poslední reinkarnaci dělal špatně, choval bys ses při příští reinkarnaci jinak.“

„No a?“

„Oni chtějí abychom zas příště začali pěkně od nuly.“

„Mě to připadá jako nějaká hovadina!“

„Přesně: A hádej, kdo si tu blbost vymyslel?“

„Ale ale pánové, já vás slyším!“ Ozvalo se z hůry.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Josef Kudrna_

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song:
„Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU