… ste nám zabili strejčka, tak my vám za to dáme přes držku!

Já tady, do perexu nic psát nechci! Kdo chce, tak si to přečte. Kdo nepřečte, bude toho jednou určitě litovat ...

_____________________________________________________________________________

… ste nám zabili strejčka, tak my vám za to dáme přes držku!

První scenário:

Zločinec z vedlejší vesnice unesl z naší jednu ženu, zabil jejího muže a otrávil sousedovic psa.

S něčím takovým jsme už odjakživa počítali, proto máme dobře vyzbrojenou domobranu a vlítli jsme na ně! Toho zločince jsme asi nedostali, ale pobili jsme všechno, co včas neuteklo a z jejich vesnice nezůstal kámen na kameni. „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“

Jako velké plus útoku onoho zločince je fakt, že naši mladí, až odklidíme ty rozvaliny, budou mít nový prostor, aby si tam postavili své nové domy.

Druhé scenário

Jsme velké okresní město. Náš dlouhodobý starosta rozhodl, že se postará o to, aby se sousední městys stal opět částí našeho města.

Vyslal domobranu s cílem anektovat naše sousedy. Za poslední dva roky už se může chlubit: 11 domů, jeden supermarket, hasičárna a jediné zdravotní středisko, vzali za své.

Celková bilance do dnešního dne: 22 mrtvých obyvatel , 90 zraněných, 35 znásilněných žen a 3 znásilnění muži.

Minulý týden, se náš blahoslavený starosta, právem, na summitu starostů ohradil proti pomoci napadenému městysu od starostů jiných.

„Dost na tom, že se brání! Ještě, aby tak dostali patřičné zbraně a byli schopni dělat neplechu v našem krásném městě!“

Třetí scenário

Není žádné třetí scenário. Nebaví mě už dál psát o tom, co se všeobecně ví. Zbytečně plýtvat duchem!

Ti, kdo by určitě mohli, nezjednají pořádek, protože nechtějí. A ti, kdo by chtěli, - a je nás drtivá většina, - nemohou.

„Tak co s tím?“ Ptám se našeho stolu Štamgastů.

Nastalo velké krčení ramen.

Po chvíli se začal vrtět Standa Tomanů. „Nabalíme Baťohy jídlem a pitím a uděláme si pěknou dovolenou.“

„Co to žvatláš?“ Povídá Jarda. „Jirka mluví o vážné věci a ty navrhuješ, udělat si pěknou dovolenou? Hráblo ti?“

„Asi jo. Dáme se na pochod. Když budem mít pár transparentů, na kterých vysvětlíme naše cíle, tedy například Moskvu a Tel Aviv a vysvětlíme, že už toho máme dost, budou se k nám po cestě přidávat, stoprocentně další a další naštvaní občané. A až nás, miliony nas&raných účastníků budou chtít na jejich hranicích zastavit, no, tak to tedy nevím, nevím …

Takové ticho, už v Rudný, v našem Sokoláči, už dlouho nebylo.

Večer doma, jsem to vyprávěl mému chytrému kocourkovi Oskarovi. „Já vím, že to je blbost, ale něco se přece udělat musí. Nebo?“

„A já si myslím, že ten nápad, zas úplně taková blbost není.“ Takhle vážně, už Oskar dlouho nekoukal.

„A já bych pochodoval s Váma!“ Špitnul. „Ani nechci vědět, kolik, kromě lidí, tam zařve kočiček!“

Skočil mi na hruď, zavrtal jeho chytrou hlavičku do mého podpaždí, a – ne, - nezačal příst. Nepředl. V obýváku bylo stejně takové ticho, jako předtím v Sokoláči.