Sraz třídy

_______________________________________________________________________________________

Choď na sraz třídy,
buď hodný spolužák,
miluj své bližní,
a odpouštěj chyby …

Sraz třídy

Po sametové revoluci, jsem už po třetí navštívil maminku v Praze. Tradičně jsem s ní jel nakoupit do Smíchovské tržnice.

Byl bych si s ní rád vyšlápnul na Petřín, na Malou stranu, prošel třeba Václavák a staré město, ale bohužel. Delší chození ji zmáhá, a tak jsme alespoň prošli tržnicí, nakoupili, poseděli v cukrárně a jeli zpátky domů do Košíř.

Panečku jak to zní: „Domů!“ Teď jsem měl náhle domovy dva: Jeden u maminky v Košířích a jedenv Německu, kde mám rodinu.

Zpátky doma, jsem naskládal nákup do ledničky a do špajzu. Maminka tradičně vytáhla rodinný album, potom krabice od bot plné fotek, pili jsme turka a bylo nám dobře.

Když došlo na fotky mého bratra, který zemřel v dubnu 89, maminka se sesunula do sebe. Stíral jsem maminčiny slzy a ukládal bráchu zpět do krabice. To byly chvíle, kdy já, známý kecálek, bavič a šprýmař, nevěděl, jak se správně zachovat a co říct.

Dal jsem poslední fotku do krabice. Maminka vypláchla z hrnků lógr a já věděl, že by se teď ráda natáhla. Tak jsem jí opusinkoval a nechal snům, na pospas.

Bydlela skoro naproti „naší škole na Plzeňské“. Chodil do ní už můj táta a jeho sourozenci, jakož i můj o dvanáct let starší bráška, a samozřejmě. já.

Všichni moji spolužáci bydleli v ulicích okolo školy a nejblíž školy, Jirka, asi patnáct metrů od vchodu do školy a my mu záviděli, že mohl spát dýl než my.

Taky ho nepeskoval náš školník pan Lohnický, jako téměř každodenně mě, že chodím do školy těsně před zvonění. Někdy i po, tedy pozdě. Pan Lohnický jadrně vyjadřoval svou nelibost nad tím, že když jsem přišel do školy pozdě, a vyzvonil ho, musel mi jít extra otevřít.

Nakonec se ukázalo, že není vůbec zlej, ba naopak. Hrál prostě na nás betla. Korunu nad mou nedochvilností dal do placu na konci posledního školního roku, když jsme s posledním vysvědčením školu navždy opouštěli: Čekal u vchodu, loučil se s námi, a když jsem ho míjel, popadl mě za ,flígr´ a symbolicky vykopl ze školy.

„Tak, a teď budu mít od tebe konečně pokoj,“ pronesl za všeobecného veselí. Potom, už venku před školou mě doopravdy obejmul. „A už se sem nikdy nevracej!“ Smál se a nám, žákům 9 B, bylo najednou smutno. Stáli jsme rozpačitě na chodníku, okolo jezdily auta a cinkaly tramvaje a Věra řekla: „Tak, to už tedy bylo všechno?“ Mávla rukou k starobylé, krásné, školní budově, kde jsme prožili velkou část svého dětství

Nikomu se ještě domů jít nechtělo. Bylo nám jasné, že teď, když se rozejdeme, už se budem vídat velmi zřídka, a po nějaké době, se naše krásné, pevné, přátelství rozplyne jako dým.

Žmoulali jsme v rukou závěrečné vysvědčení a šli, se sklopenýma hlavami, naproti na Klamovku. Děvčata obsadila lavičky a my okolo nich nejistě postávali.

Naše třída, 1 až 9 B, nebyla jen takové obyčejné seskupení spolužáků. Byli jsme jako sestry a bratři, sobě jako druhá rodina.

„Pojďte, uděláme to tak: Budeme se jednou za rok scházet a naše přátelství si udržíme až do smrti!“ Pronesl Jirka Přibyl pateticky. A na to jsme si všichni dali ruku.

Ovšem, sliby jsou chyby. 9 B se rozeběhla do reálného života. Ano, někdy se někdo, někde, s někým náhodně potkal. Ovšem každoroční sraz třídy? Pokud vím, nikdy se nekonal.

Ꚛ

Maminka usnula a já potichu opustil přízemní garsonku, s pevným úmyslem, najít své bývalé spolužáky. Byl jsem bláhový, hledat po třiceti letech přátele na dřívějších adresách, já vím. A byl to zase Jirka Přibyl, který bydlel, sice už ne tam vedle školy, ale přes ulici naproti.

Bylo to bouřlivé shledání, však bohužel pár hodin před mým odjezdem zpátky domů. Teď, tedy, zase k rodině do Německa. Nicméně Jirka slíbil, že se postará to, abychom náš dávný slib splnili a začali se ročně scházet.

A skutečně se začal sraz třídy pořádat, ten první, hned ten samý rok na podzim

Na posledním srazu, seděl v restauraci hned naproti mně, spolužák Josef. Byl nějaký úplně jiný, než na předchozích srazech. Už jeho oblečení signalizovalo, že ho nekoupil v supermarketu. Platil, což dříve nikdy z finančních důvodů nedělal, už čtvrtou rundu. „A vůbec, pojďte sem, číšníku!“ Zavolal ho zpátky, „to všechno, co se tady u stolu zkonzumuje mě napište na účet.“

Číšník odešel a mě svrběl jazyk. „Poslouchej, Pepo, neurazíš se, když se tě na něco zeptám?“

„Proč bych se měl urážet? Ptej se. Klidně. Na co chceš!“

„Ty víš, Pepo, že jsme dobří kamarádi?“ Trochu jsem se ošíval. „Všimnul jsem si, jak seš oblečenej, jak tady házíš penězma, to dříve nebylo tvým zvykem?“

„A to jsi ještě venku, na parkovišti, neviděl můj nový vůz!“

_____________________________________________________________Autor: Pepa Kudrna _____

„Pepo, ty máš auto? Gratuluju! Ale domů si, doufám, vezmeš taxíka, už máš nejmíň pět piv?“

„Ale to seš Tony na omylu! Samozřejmě, že domů pojedu svým vozem.“ Naklonil se přes stůl ke mně a řekl: „Mám svého řidiče. Já budu sedět na zadním sedadle.“

Ostatní moji spolužáci, to, co jsem se právě dozvěděl, zřejmě věděli, ale já byl z toho tumpachovej: „Ty si vyhrál na dostihách?“

„Samozřejmě ne. Píšu blogy do iDnes, tak dostávám slušný podíl na reklamách, který na blogových stránkách běží.“

Málem jsem se skácel!

„Áno, jsem bloger. Autor. Už jedenáct měsíců. Tony, škoda jen, že jsem nezačal dřív. Ale i tak jsem za vodou.“

Ꚛ

Tentokrát, když jsem se z Prahy ze srazu třídy vrátil, jsem hned začal shánět našeho kocourka Oskara.

Nemusel jsem ho hledat dlouho. Ležel přilepený na radiátoru a vyspával nějaký svůj noční výlet. Nerad, ale vzbudil jsem ho, abych mu referoval o spolužákovi Pepovi a o jeho novém životním stylu.

„ … vidíš, Oskare, a to jenom proto, že začal psát blogy!“

„Tak za prvé,“ řekl Oskar, „jako správný Čech bys mu měl závidět, a ne ho obdivovat. Za druhé,“ pokračoval, ono to nebude asi tak horké. Až mu dojdou nápady, je v kelu.“ Oskar si začal mýt jeho dlouhé kočičí fousy: „Víš co, páníčku? Běž spát! Máš za sebou dlouhých pět set kilometrů.“

„Jo, půjdu spát. Ale Pepa je můj spolužák, kamarád a, a, a: Já mu ten jeho úspěch nezávidím. Naopak, - já mu ho přeju!“

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“