Sexuální Maniak

_______________________________________________________________________________________

V Kanadě na čundru,
juknul na mě Kodiaq.
Koukám, - né! To není medvěd
to je sexuální Maniak!!

Sexuální Maniak

Krátce před tím, než jeden z mých nejlepších přátel odešel, jsem od něho obdržel, - tedy od něho, přišla poštou, velká tlustá obálka.

Samozřejmě, že jsem nejprve netušil, od koho je, ta obálka. Nedůvěřivě jsem ji obracel, potěžkával, dokonce jsem si ji dal k uchu a naslouchal, jestli v to ní netiká. Však víte, dnes se může stát všelicos.

Moje nejlepší manželka ze všech, a náš kocourek Oskar mě pozorovali. Bylo zřejmé, že si myslí, že zrovna přicházím o rozum.

„No tak to konečně otevři! Začínáš blbnout, jako když jsi našel venku před domem tu mastičku na záda. Však v ní nebude pekelný stroj.“

(“Nebo plutonium,“ přidal se Oskar,).“

„No, dneska musí být člověk připravený na všechno.“ Uvažoval jsem hlasitě, a šel s tou obálkou pro jistotu do pracovny. Zajímavé, pomyslel jsem si: Oba dva jsou chytrý jak dvoumetrová kláda, a přitom mě pozorujou z více, než uctivé vzdálenosti.

Obálky otevírám od nepaměti velkými nůžkami. Má to své výhody. Jednak nemusím neustále hledat otvírák na dopisy a onějak, byl by jednou v obálce, nedej Bože, opravdu pekelný stroj, mohl bych okamžitě přestřihnout červený drátek. Nebo modrý? Podle toho. A buď by to bouchlo, nebo ne. Buď bych byl debil, nebo hrdina, který si vždy ví rady.

Otevřel jsem obálku a četl:

Ꚛ

Milý příteli,

brzy odejdu! Mám už toho stejně až po krk.

Nejdříve bych Ti ale pár věcí vysvětlil.

Nuže, svět se náramně, závratně mění. Začíná mi to enormně unavovat. Už dlouho. Ne, nemyslím politiku! I když, - trocha politiky v tom, o čem Ti níže budu referovat je. Jde o věc na první pohled naprosto banální, ale není. Tedy banální. Je fundamentální!

Jde o prostě o to, jak se z nás mužů, stala perverzní individua, řídící se výhradně chtíčem. Musím se Ti přiznat, že už jsem před hodnou dobou, začal mít permanentní strach z opačného pohlaví. Ano, trpím „ženofobií“.

Vzpomínáš si na naše mládí? Když začali spolužačkám růst prsa, (a některém velmi pomalu,) osahávali jsme je. Tak zvaně. Prostě jsme byli zvědaví, co se to s jejich hrudí najednou děje. Nic jsme si u toho nemysleli, vždyť jsme byli vlastně ještě děti! Holkám se to enormně líbilo, protože mohli pištět a před námi utíkat. Samozřejmě neutíkali daleko. Vždyť to byla jen taková hra.

Vida, a už tenkrát se s tím některá děvčata nemohla duševně vyrovnat. Byly to spolužačky, se stále ještě plochou hrudí, či nevalného vzhledu, nebo z obojích důvodů. Prostě záviděli, že nemohou pištět, utíkat, červenat se a dělat, že jim to vadí.

Ve věku pozdějším jsme už děvčata neosahávali. Začali jsme prostě, v důsledku evoluce, chápat, že existují vyšší principy. Nad námi se vznášeli sex a láska.

Takhle vznešeně jsme to samozřejmě nejmenovali. Začali jsme, takzvaně „chodit za holkama“.

Nejprve, po sblížení dvou duší, bylo nutné tento stav nějak ztvrdit. Tedy sjednat si rande a chodit po Košířích, s vyvolenou držíce se za ruce.

Další krůček byl, světe drž se, nést dívce kabelku! „Můžu ti nést kabelku?“ To byla ochementnější otázka, než by si kdo mohl myslet. Otázka života či smrti. Tázaná se nezřídka upejpala, a svolila třeba až na třetím, nebo pátém rande. Ale pak! Jít s kabelkou dívky, přehozenou ležérně přes rameno, - tedy tu kabelku, - dívku ne! To bylo nadpozemské!

Když se přihodilo, že se vedl hoch s dívkou za ruku, její kabelku přes rameno, a potkal kluka z party? Normální orgasmus! I když jsme tenkrát ještě nevěděli, co to je.

Další stupeň chození byl, dojít při tom chození, „zcela“ nevědomky, „úplně“ náhodně, poněkud dál od lidí, a přednostně, na stráň pod nějakým lesíkem. Teď přišla chvíle zkoušky nejtěžší: Nabídnout mladé dámě posez na hedvábném jarním trávníku. Přikývla-li, začepýřená dívka, rozprostřel mladý muž na trávě kapesník. Samozřejmě neposmrkaný, aby jeho děvče, nemuselo doma v slzách vysvětlovat, proč má zelené kalhotky.

Po nějaké době, když se posezení na stráni stalo rituálem a dnové se začali zkracovat, přišel jednou dívčin chlapec na rande, držíc pod paždím úhledně srolovanou deku. „Už začíná být zima,“ odpověděl na tázavý pohled, „tak abys neprochladla.“

A pak se to stalo! Samozřejmě, že se dívka trochu bránila, ale hoch od dob osahávání věděl, že je to pouhá hra a lest, aby to nějak vypadalo, aby to dostalo formu.

A většina mužů si celý život myslí, že ženy tikají jako oni, že to ony chtějí tak, jako muži, ale musí tomu dát formu. Že my jsme prostě od přírody takoví, a ony makoví!

Ovšem, v poslední době, a proto Ti to píšu, se všichni úplně zbláznili!

Fotil jsem svou ženu a skončil na policii, že jsem pedofil. Má žena byla prý jen záminka. Ve skutečnosti jsem prý však fotil děti, co poskakovali za pár desítek metrů za jejími zády.

Jednou jsem v obchodním domě, ve výtahu neobezřetně prohodil směrem k dvoum ženám neuváženě: „Guten Tag, ich glaube, es regnet draußen, darf ich Ihnen meinen Schirm anbieten?“ (Dobrý den, zdá se, že venku prší. Dovolíte, abych Vám nabídl svůj deštník?)

Ženy začali ječet. Zrovna se otevřely dveře výtahu. Vyběhly s jejich vrchovatými nákupními vozítky na parkoviště a křičely, že je sexuálně obtěžuju!

_____________________________________________________________Autor: Pepa Kudrna _____

A vůbec, dříve, když klepnul muž ženu přes zadek, si ona, a ani on přitom nic nemysleli. A muži neklepli přes zadek jen tak nějakou ženskou, takže to bylo pro ní vlastně vyznamenání.

Mluvit s ženou, důvěrně jí položit ruku na rameno, jako třeba úkaz náklonosti, nebo kamarádství?

Věznice jsou takových bláhovců plné! Z důvěrných pramenů jsem slyšel, že se teď začínají i vrahům zkracovat tresty, aby bylo více míst pro sexisty! (Poznámka pro normální lidi: sexista není saxofonista.)

Příteli, od té doby, co jsem ovdověl, jsem dlouho žil sám. Ovšem i přes moji bolest, ztráty drahého člověka přerostla tráva a začal jsem si hledat ženu. Vždyť, kdo chce žít sám? Někdo tady přece musí jednou bejt, aby mi dal obklad na horečnaté čelo, uvařil heřmánkový čaj, nebo zatlačil oči.

Hledal jsem dlouho, ale bezúspěšně, protože chtít vyjádřit své city dnešní ženě, a nedostat se při tom do konfliktu se zákonem, je zrovna tak marné, jako chtít cucat nerozbalenou hašlerku.

Když jsem si dal jednou rande, dnes se tomu říká „date“, s mým novým objevem, vzpomněl jsem si na dávné mladé časy. Uchopil jsem následně dámu za ruku. Začala křičet a dala se na útěk.

(K otázce: „Dovolila byste mi, abych Vám nesl kabelku“, nebo dostavit se na nějaké příští rande s ní, majíc stočenou deku v podpaždí, jsem se přirozeně už vůbec nedostal.)

Večer si pro mě přijela policie. Dostal jsem u soudu, protože to bylo poprvé, jen 5 let podmínečně. Bylo mi odebráno německé občanství a zítra budu deportován zpátky, do české republiky, odkud jsem před padesáti pěti lety odešel.

Jestli najdeš v mém dopise nějaké gramatické chyby, nebuď na mě příliš přísný. Musel jsem to rychle napsat, ještě než odejdu.

Tvůj přítel Jan

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song:

„Requiem“
https://www.youtube.com/watch?v=hubSC5NMHvc