Prosím, do sáčku!

______________________________________________________________________________________

Nad Tatrou sa blýska,
hromy divo bijú,
často se mi stýská
že jen ,divo´ bijú

Prosím, do sáčku!

Jsem ještě v Praze. Včera byl sraz třídy. Sedíme se synovci v restauraci v Rudné na obědě, a pak, hajdy, zpátky domů.

Oběd byl výborný. Vrchní se poděkoval za tučné spropitné, a zeptal se Láďi: „Jdete odpoledne taky do Sokoláče?“ Zřejmě se dobře znali, protože si tykali.

„Děje se tam něco“.

„Ty jsi nedostal do schránky pozvánku?“

„Pozvánku? Na co? Bude nahoře v sále nějaký koncert?“

„Zakládají tam novou politickou stranu! Jsou všichni z Rudný, a tak si myslím, že by se tam mohl člověk podívat.“

Láďa se nás zeptal, „tak co? Půjdem?“

Proč ne? Když jsou z Rudný! Zněla odpověď.

Sál v Sokolovně byl ,natřískaný´. Hlava na hlavě. Rozhlíželi jsme se po volných židlích, když k nám přistoupil pořadatel: „Račte být rodina Jelínek?“

Přitakali jsme

„Máte reservováno, pojďte, dovedu vás na vaše místa.“

Posadili jsme se do první řady a nechápali. Za chvíli, vzduch zavoněl po pomfritech. Dorazil pan vrchní z restaurace a posadil se na jediné volné místo, vedle nás.

„Když jsi u mě objednal stůl,“ vysvětloval, když viděl naše nechápavé pohledy, „udělal jsem hned rezervaci na tenhle spektákl. Hned jsem si myslel, že budete zvědaví a půjdete se rádi podívat.!“

Ale to už vešlo na jeviště jedenáct lidí. Deset se jich posadilo a jedenáctý se postavil k mikrofonu.

„Dámy a pánové, přátelé, spoluobčané. Dovolte, abych vás v tomto historickém okamžiku přivítal. Ano, je nás jedenáct, jako ve fotbalovém mužstvu. Jsou mezi námi řemeslníci, doktoři, právníci, učitelé. Nejlepší bude, když vám je jmenovitě představím.“

Což hned udělal.

„Vyhrajeme-li volby, a já o tom nepochybuji, budou právě oni ministry. Každý, ve svém oboru a odbornosti. Příkladně, zde přítomný generálmajor Troch, bude stát v čele ministerstva obrany. Ministerstvo zahraničí povede dlouholetý diplomat pan Petr Vobořil, a ministryní školství se stane známá pedagožka, paní Marie-Anna Bolková.“

Ozval se mírný potlesk.

„Nechci vás zdržovat, tak začnu hned s podstatnými informacemi.“

Pan Musil se rozhlédl po sále, a my napjatě čekali, co přijde.

„Jmenuji se Ingo Musil. Naše strana: ,UNPO´. Je to zkrácený název ,Udělej Něco Pro Občana´ …. á, tamhle se hlásí jedna dáma! Prosím“

„Promiňte, ale proč ,Udělej Něco Pro Občana´ a ne ,Udělej Něco Pro Občany´.?“

Pan Musil se usmál. „Protože my chceme pracovat pro občana, ne šmahem pro občany. Masa, není náš cíl, nýbrž, k a ž d ý jednotlivý občan. V případě zvolení, dostaneme totiž důvěru, od jednotlivce, od občana.

Proto budeme pracovat pro každého jednotlivce. Dělat pro něj nejlepší, možnou politiku.

Víte, pro občana, není tak úplně důležité, kolik, komu a kam pošleme nějaké miliony. Občan se ptá, proč se nepoužijí nejdříve u nás doma? V našem státě?

My chceme dělat politiku podle, - na první pohled banální, lidové moudrosti: Košile je bližší než kabát! Tedy má být nejdříve spokojený, a dobře zajištěný náš občan.“

Pan Musil udělal malou pauzu. V sále to šumělo. Lidé dávali hlavy k sobě, šeptem si sdělovali své dosavadní dojmy a vyměňovali názory.

„Přátelé, stát od nás pobírá daně. Hradí z nich to, či ono. Občan si pustí zprávy a slyší, jak chátrají školy. Penze jsou nízké. Ošetřovatelé, sestry, doktoři a třeba i policejní úředníci dostávají příliš malé platy. Po tom, co hlasatel, či hlasatelka dostatečně národ vystraší, sdělí divákům radostnou zprávu, komu zase naše republika darovala x-milionů tam, či onam, tomu, či onomu státu, o kterém do této chvíle mnozí z diváků slyší po prvé.“

Teď mnoho přítomných, začalo souhlasně přikyvovat.

„Myslíme,“ pokračoval pan Musil, „že nejdůležitější je, ukázat občanům, že je důležitější opravit třeba školu, jesle či mateřskou školku než platit ze státního rozpočtu opravu nějaké staré, chátrající barabizny, protože se jedná o památku.

Pro občana je důležité vědět, že domov důchodců už není privátní luxus těch, kteří ,na to mají´.

Občan chce mít jistotu, že kdyby se dostal do situace muset strávit zbytek života v domově důchodců, nemusí čekat roky na umístnění, jako v se minulém režimu čekalo na nový vůz.

A už vůbec nechce poslouchat debaty o tom, že v rozpočtovém fondu není dostatek financí na to či ono.

V naší legistratůře chceme bojovat proti všeobecnému nešvaru, totiž na převádění základních občanských potřeb, jako jsou: Městská hromadná doprava, železnice, vodárny, zdravotnictví, energie a jiné, do privátních rukou. Léčba v nemocnici by neměla být komerčního charakteru? Jako třeba supermarket?“

„Tak takhle jsem to dosud neviděl.“ Pošeptal pan vrchní Láďovi.

„A teď něco úplně jiného. Uděláme zákon, že pokud si to někdo výslovně nepřeje jinak, budou zaměstnavatelé výplaty vyplácet zaměstnancům v hotovosti.

Můj otec dostával výplatu tak zvaně do sáčku. Prostě ve výplatní den, převzal u okénka závodní účtárny zalepenou obálku s penězi, tak zvaný ,sáček´. Na poště vyplnil složenku sdruženého inkasa, ústřižek uložil do staré krabice od bot a tím bylo jeho účetnictví pro ten měsíc odbyto.

Dnes? Jak je to dnes? Odměnu, za vykonanou práci, tedy výplatu, převede zaměstnavatel zaměstnanci na banku. A už to jede: Banka peníze drží hezky v teplíčku a čachruje s nimi na burze. Ano, chodit na poštu a posílat složenky už občan nemusí, to za něho dělá banka, a – banka to nedělá zadarmo. Každý pohyb na kontě bedlivě sleduje i finanční úřad a všichni k tomu oprávnění, a že jich je! Na konci měsíce, vám vaše banka zaúčtuje manipulační poplatek.

_____________________________________________________________Autor: Pepa Kudrna _____

Můj otec bance žádné poplatky neplatil. Nevlastnil on, ani kdo jiný bankovní konto. Takže neplatil poplatky příživníkům. Svádění spotřebitelů, - kupte teď, zaplaťte později se nikde nerazilo.

Zadluženost lidí je extra orbitální? Můj otec takové starosti mít nemohl. Peníze z výplaty musely vystačit do výplaty příští, v opačném případě jsme pár dní nejedli maso. Koupě nových bot, například, se odložila na lepší časy.“

Ꚛ

Když si moje nejlepší manželka ze všech, vyposlechla mé vyprávění, zeptala se: „To je dost neobvyklý název politické strany, UNPO. A jak to tam skončilo? Našlo se pár bláznů, kteří do takové strany vstoupili?“

Zamyslela se. „Né, že tys podepsal taky tu přihlášku?“

Náš chytrý kocourek přispěchal s odpovědí, „nepodepsal!“

„Jak to právě ty, můžeš vědět?“ Vyjela na něho.

„Když nemá české občanství, tak přece nemůže vstoupit do české politické strany?“

„Mám! Mám dvě občanství, - české a německé.“ Vstoupil jsem do debaty.

„Takže jsi tu přihlášku podepsal? A to po tom, že od té doby, co žijeme v cizině jsi se zařekl, že nikdy do jakékoliv strany nevstoupíš? Kde jsou tvoje slavné zásady?“

Chvilku jsem se ošíval, ale musel jsem s pravdou ven. „Musím se k něčemu přiznat. Já jsem ten oběd v Rudný zaspal, a čili ani na žádném shromáždění nové zakládající strany, jsem taky nebyl. Bohužel, se mi to všechno jenom zdálo.“

„Tak to jsem si oddechla,“ řekla Dana, a šla dělat večeři.

„Ale kdyby takovou stranu, jednou někdo zakládal tady u nás v Německu, okamžitě bych do ní vstoupil. I u nás by ji bylo potřeba jako sůl!“ Volal jsem za ní.

„Já vím,“ ozvala se Dana už z kuchyně, „a sůl je nad zlato!“

„Ano, a jestlipak víš, že láska je solí života?“

„To vím už přece od té doby, co jsme spolu!“ Vrátila se z kuchyně a dala mi pusu.

Oskar se na perském koberci převrátil na druhý bok a jamroval: „Vida, a mě nikdo nelíbá …!“

Sedli jsme si k němu každý z jedné strany a začali jsme ho alespoň drbat za ušima.

Ano! Jsme rádi, že máme Oskara …

******************************************************************************************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový

song: „Requiem“

https://www.youtube.com/watch?v=hubSC5NMHvc