Předkové za nic nemůžou

_______________________________________________________________________________________

Chrám svatého Víta,
je gotiky chlouba.
A kdo ho chce vidět,
je odvážný trouba.

Peníze vládnou i v kostele, tak běžte do ..._

Předkové za nic nemůžou

Skončila turistická sezona, dětem začala škola, „a to je nejlepší doba jít se cournout do Prahy“, řekl jsem si.

Procházel jsem se Kampou a když jsem míjel Sovovi mlýny mě napadlo, že bych mohl navštívit Werichův dům. Naposledy jsem v něm byl na jeho, tedy Werichových narozeninách, a to už je hodně let.

„Ale když tady pan Werich ještě bydlel jsem žádné vstupné, platit nemusel!“ Ohradil jsem se proti požadavku paní pokladní, která na mě mámila 100 Kč vstupné do „Werichova“ domu.

„To Vám ráda věřím, ale pan Werich už tu nebydlí a jestli chcete dovnitř, musíte zaplatit.“

„A kde pan Werich teď bydlí?“ Ozval se za mnou mě velice známý hlas, mého přítele Jakuba.

„Jó, tak to já pane nevím.“ Rozhodila ruce paní pokladní. To byste se musel zeptat pana ředitele. A pan ředitel tu dnes není.“

„A sakra, vy tady na to máte i ředitele? To tedy klobouk dolů! A kdy tady zase bude, - pan ředitel?“ Optal se Jakub. „Víte, já bych chtěl panu Werichovi nabídnout hlavní roli v mém novém filmu.“

„Roli ve filmu? On je herec? Podívejme se! Poslyšte, já tady jenom prodávám vstupenky a už vůbec nejsem od toho, abych panu Werichovi zprostředkovávala role do nějakého filmu. To si jej budete muset najít a zeptat se ho na sám. Tak co, pane, chcete vstupenku, nebo jste si přišel jen tak z dlouhé chvíle popovídat?“

„No, tak, když už jsem tady, - kolik stojí ta vstupenka?“

„To záleží na tom, jestli si ten Werichův dům chcete projít s okomentovanou prohlídkou, nebo jestli si dům projdete sám.“

To už jsem nevydržel a ohlédl se.

Byl to Jakub. Stál za mnou v plné kráse a zadržoval smích.

„A ceny? Jaké jsou ceny?“

„Komentovaná prohlídka v českém jazyce 900 Kč, ve všední den 700 Kč. Prohlídka bez průvodce 100 Kč. Jak už jsem ostatně vysvětlila tady tomu pánovi.“ A nelibě kývla mým směrem.

„A víte co, já si myslím, že jsem se už od vás o panu Werichovi dozvěděl dost a neokomentovanou, či okomentovanou prohlídku nepotřebuji.“ Kuckal se smíchy Jakub. „Půjdu raději na pivo, a toho pána tady, vezmu s sebou.“

Smát jsme se začali, abychom tu dobrou ženu neurazili, teprve až jsme se dostali z jejího dohledu.

„Jakube, tak tys ji teda dal. Kde se tady bereš?“

„No abych využil konce prázdnin a turistické sezony, řekl jsem si: Uděláš si procházku po Starým Městě. A ty?“

„Totéž. Ale abychom to nezamluvili. Pozvals mě na pivo?!“

„No, jasně. Navrhuju hospodu U Černého vola.

Tam jsme ale v tom příšerném hicu vůbec nedošli. Padli jsme za vlast hned v první restauraci, která se nám postavila do cesty a prosili číšníka, aby nám rychle donesl pivo, protože „jde o život a o smrt“.

Po třetím pivu dostal Jakub bojovnou náladu a chytla ho fantas, že potáhneme na Pražský hrad.

Moje námitky, že v tomhle horku a po třetím pivu na Hradčana nepolezu, smetl Jakub rezolutně ze stolu a poručil nám každému ještě jeden džbánek. „Na cestu …“, plácnul mě Jakub rozšafně přes rameno. „Vezmeme hrad útokem, zkontrolujeme, jestli je tam všechno v pořádku a jestli nikdo nešlohnul korunovační klenoty.“

Zdržel jsem se jakéhokoliv komentáře, cumlal čtvrté pivo a začínal tušit, že se nad naší procházkou starou Prahou, začínají stahovat černé mraky. Hrad jsme útokem nevzali. Jakžtakž jsme se došourali ke vchodu chrámu sv. Víta, kam jsme k našemu velkému překvapení nebyli vpuštěni. Ne, bez platné vstupenky.

„Proč bych měl platit vstupné?“ Začal diskutovat Jakub. „Jsem potomek našich slavných předků, kteří chrám postavili. Nikdy se tady dříve nevybíralo. Ani za bolševiků ne.“ Vysvětloval můj přítel Jakub ochrance.

Ti hoši byli asi velmi solidní, nebo dobře školení, protože se na něj neustále mile usmívali, nicméně vchod kromě návštěvníkům, kteří se vykázali s platnou vstupenkou, neuvolnili.

„Víte co, já se s Vámi nehodlám bavit, jestli mě dovnitř pustíte, nebo nepustíte. Jednou jsem Čech a jako takovému mě nemůžete upřít nárok vstupu do chrámu svatého Víta postaveného za moje peníze, respektive za peníze mých předků, zdarma!“

Členové ochranky se na Jakuba dál mile usmívali, cenili na něj zuby, ale neustoupili ani o milimetr.

„Tak tedy jinak, a už začínám bejt rozčilenej: Já, hluboce věřící katolík“, lhal zapřisáhlý ateista Jakub. „mám nutnou potřebu zde v chrámu sv. Víta rozjímat a modlit se. A za to mám platit?“

Muži z ochranky souhlasně kývali hlavou a dál se usmívali.

„A teď už toho mám dost!“ Zařval Jakub.

A než jsem jeho úmyslu stačil zabránit, rozeběhl se mezi ty dva stále se usmívající muže s cílem prorazit stůj co stůj.

Ti se přestali usmívat, hravě ho srazili k zemi, zkroutili mu ruce za záda, postavili ho zase na nohy a jeden z nich mu řekl:

„Ані руш! Ми не пустимо вас без дійсного квитка. Зрозумів, хлопче?

Pak ho zase pustili, zaujmuli jejich dřívější posici a dál se přiblble usmívali.

Jakub se na mně obrátil a rozhodil rukama: „Co to bylo?“

Okolojdoucí muž s manželkou a třema dětma v závěsu překážejícího Jakuba u vchodu katedrály obešel, podal jednomu hochovy z ochranky vstupenky, a otočil se k Jakubovi:

„Máš to marný kamaráde. Jsou to asi Ukrajinci, nebo něco podobného. Ti chlapi nerozumějí česky ani hovno.“

Beze slova jsme odpochodovali do hospody U Černého vola, kde jsme až do zavírací hodiny konzumovali jedno pivo za druhým, mlčeli a jen občas zakroutili nevěřícně hlavou.

Ꚛ

Když jsem doma ve Weiterstadtu, vyprávěl našemu kocourkovi Oskarovi, jak jsme s Jakubem chtěli vzít Pražský hrad útokem, vůbec to s ním nehlo.

„Posloucháš ty mě vůbec?“

„No jak by ne.“ Protáhl se Oskar

„A ty se tomu nedivíš, že chrám sv. Víta hlídá ukrajinská, ruská, nebo čert ví jaká ochranka a k tom ještě neumí ani slovo česky?“

„Víš, čemu se divím? Že jste do tý hospody u Černýho vola nešli hned.“

A mě bylo zase jednou jasné, že je dobře, že mám Oskara.

___________________________________________________________________ Josef Kudrna ____

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song:
„Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU