Pravidla slušného chování

Čtenář promine, ale společenská pravidla mi byla vtloukána již od ranného mládí do mé ubohé hlavy. Trpím jako zvíře, když vidím v divadle muže v tričku a džínách. Pozoruju-li, že muž dámě neotevře dveře a nepomůže do vozu, no ...

Jsou pravidla pro slušné chování.
Však někdy se zbytečně přehání.

Pravidla slušného chování

„Stejně jsou lidi blázni“, řekl jsem Oskarovi. „Platí za dovolenou u moře a přitom je to tady až na to moře, úplně to samý: Je tady taky horko.“

Oskar ležel v jídelně na chladné mramorové podlaze a souhlasně střihl ušima.

Přestal jsem psát na své nové povídce a lehl si na gauč abych si narovnal záda od toho věčného sezení u počítače.

Oskar se přišoural z jídelny, hupnul na okenní římsu nad mojí hlavou, protáhl se, udělal kočičí hřbet a začal si lízat důkladně břicho. Po chvilce se zeptal: „Co píšeš?“

„Píšu povídku o kocourovi, který se lízal tak důkladně, že si udělal v kožichu díru!“

„No, to jsem se hošku nasmál“, ušklíbnul se Oskar. „Ne, fakt, o čem píšeš?“

„O pravidlech slušného chování.“

„Lidí?“

„Co, myslíš? Samozřejmě, lidí!“

„To může být zajímavý. A přečteš mi to až s tím budeš hotovej? Rád bych se trochu poučil. Já totiž moc slušnejch lidí neznám.“

Příští den hned po snídani jsem zavolal na Oskara, který ještě, nebo už zase, spal na svém oblíbeném místečku pod tůjkou na zahradě. Oskar přiběhl, vyskočil na tiskárnu, stočil se na ní do klubíčka, položil si svou chytrou kočičí hlavičku na přední packy čekajíc, až mu začnu číst svou novou povídku a ani nedutal.

Pravidla slušného chování

Nevím, kdo určil, že vchází-li muž s dámou do restaurace, vstupuje do lokálu nejdříve muž.

To pravidlo dodržuji i když si myslím, že jsou-li tedy v dnešní moderní době ženy emancipované, mělo by to být alespoň na přeskáčku: Tedy, že by jednou do restaurace jako první vcházel muž a žena by ho následovala. Podruhé zase naopak.

Vím, že nejsem první, kdo s tou myšlenkou přišel a vím, že názory se různí. Například staromilci zastávají názor, že muž má vcházet do restaurace vždycky první. (Asi proto, aby židlí v případě nějaké mely v lokále, dostal do hlavy právě on a ne jeho dámský doprovod. Ale proč? Emancipace by přece měla platit pro obé pohlaví. Proto i když to pravidlo respektuji, si myslím, že by tu ránu židlí, mohla dostat v zájmu emancipace někdy klidně i dáma …

Myslím, že dnes, kdy Lokály, „kde se to řeže“, nahradily restaurace na vysoké společenské úrovni se zákazem kouření, s předraženými nápoji, o cenách pokrmů ani nemluvě.

V dnešní době už sklenice a židle v lokálech nelítají. Vždyť kdo by taky chtěl rozbít někomu půllitr o hlavu a házet židlemi? Vždyť za cenu toho rozbitého skla, popřípadě inventáře, by si oný výtržník mohl klidně udělat parádní dovolenou u moře. Ne, dnes už se lidi neperou.

A potom, do většiny dnešních restaurací, už stejně vedou moderní, široké dveře. Takže je úplně jiná situace a nemusí se řešit, kdo do lokálu vstoupí jako první. Oba, muž i žena mohou do lokálu vstoupit zároveň.

Muž a dáma vstoupí do restaurace, muž dovede dámu ke stolu a galantně odsune židli. Dáma se noblesně postaví před stůl a v momentě, když se její podbříško dotkne hrany stolu, jde do mírného podřepu. Muž hbitě, protože ten nepřirozený postoj dáma dlouho nevydrží, podsune židli pod její ctěnou prdelku a dáma si hačne.

To pravidlo není ovšem nutné dodržovat, je-li ona dáma vaše vlastní žena. Ta už po dlouholetém manželství s vaší galantností dávno nepočítá.

V tak zvaných ´dobrých´ restauracích, se jako pozornost podniku, servíruje před hlavním jídlem zcela bezplatně malý snack. Bývá to zpravidla francouzský bouquet, sýr, máslo, pár plátků podřadného salámu se zaručeně prošlou záruční lhůtou a někdy i miska mdlého salátu.

To všechno se servíruje s úsměvem, protože personál ví: Ví, že si tím zaplácáte žaludek a nebudete se později rozčilovat kvůli příliš malé porci hlavního jídla.

Proto: Odmítněte předkrm i salát (!) s poznámkou, „předkrm ne. Slyšel jsem samou chválu, jaké dáváte velké porce. Nerad bych pak nechal na talíři a urazil kuchaře.“

Z vlastní zkušenosti vím, že po téhle konverzaci, ve většině případech, pak budou porce hlavního jídla značné. A když ne, stěžovat si při placení, nebo nedat spropitné, můžete vždycky.

K dalším pravidlům slušného chování patří i to, že se u stolu nesmrká. Už vyndat kapesník, patří k naprostému ´no go …´ A když máte plný nos? S tím se v pravidlech slušného chování jaksi nepočítá. Takže nenápadně popotahujte, nebo zůstaňte doma.

Čím fajnovější lokál, tím déle trvá, než se objeví obsluha s objednaným pokrmem. To bylo, je a bude. Restauratéři naříkají, že se na jídle ´NIC´ nevydělá. Proto číšník, šikovně skrytý za pultem, nebo za palmou jakoby náhodně postavenou poblíž vašeho stolu, bedlivě číhá a v momentě kdy dopijete, vám předvede kouzelný trik výměny prázdné sklenky za plnou aniž byste to zpozorovali. Obsluha s jídelním lístkem se přišourá zpravidla až po třetím drinku. Heslo ´hodně pít, méně jíst´, se vznáší nad hlavami hostů jako Damoklův meč.

A prosím vás: Muž nevstane a nesdělí dámě, „sorry, musím na hajzl“. Pokud tedy ona dáma není vaše vlastní manželka. Ta je proti vaší vulgaritě imunní.

Dnešní muž vstane a omluví se dámě slovy: „jdu se upravit“. Dáma stejně ví, že jde na hajzl ale pravidlům dobrého chování je učiněno zadost.

´Hajzl´, -- tady mě napadá, že slovo ´hajzl´ patří do vulgárních slov zcela neprávem. Za Rakouska-Uherska, se místu, kam se chodilo vykonávat potřebu, německy říkalo ´Häuschen´, tedy malý domeček a zdrobněle ´Häusl´, kteréžto slovo označuje ještě menší domeček. Naši předkové si časem německý výraz ´Häusl´, počeštili na ´hajzl´. Takže ´hajzl´ je vlastně malý domeček. Na tom slově přece není nic sprostého?

Ženy to mají daleko jednodušší. Žena hrábne po kabelce, decentně prohodí „jsem tu hned“ a odejde na hajzl. Někdy se už nevrátí … (pokud to není vaše žena).

Vrátí-li se, nastane ona chvíle: Na stole, vedle neduživé růže, dohořívá svíčka. Dopíjíte, díváte se dámě snivě do očí, uchopíte něžně její ruku a ledabyle prohodíte: „Asi bych už dnes neměl řídit, když jsem pil. Ale tak trochu jsem s tím počítal a rezervoval vedle v pensionu útulný pokojíček. Uděláme si pohodlí, dáme si lahvinku sektu a ráno spolu posnídáme? Co říkáš?“

Prosím vás, tady pozor: Mě se jednou stalo, že jsem zapomněl, že ta dáma, která se mnou večeřela, je moje manželka …

Ꚛ

Dočetl jsem a podíval se na Oskara. Spal!

„No jasně, teď, když ses něco mohl naučit, chrápeš jako dřevo,“ pomyslel jsem si a opatrně abych ho nevzbudil, jsem se odplížil.

A stejně je dobře, že mám Oskara …

*********************************************************************

Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU)