Praotec Čech

Bůh stvořil svět a na obláček, lehl si a začal snít. Netušíc, co způsobil, když stavěl horu Říp ...

Praotec Čech

Dávno, pradávno, dorazili po dlouhém putování praotec Čech a jeho družina k hoře, která se tyčila nad krajinou rovnou jako mlat a rozbili na jejím úpatí svůj tábor, aby si odpočinuli a nabrali na další putování sil.

A brzy panoval v táboře čirý ruch. Zatímco někteří muži stavěli provizorní příbytky, jiní se vydali na lov zvěře. Brzy vzplanuly první ohně, ženy se točily kolem kotlů a u nedalekého potoka skotačily umouněné děti.

„Podívejte, co jsem našla“, ukazovala jedna žena svým družkám, co vyhrabala ze země.

„Ale to je přece řepa!“ Volaly ženy. „Pojďte, to musíme ukázat praotci Čechovi.“

„Opravdu!“ Zajásal praotec Čech. „Řepa! A víte co? Protože roste na úpatí této hory, nazveme tu horu, horou Řepa.“

Ženy se na něho tázavě podívaly.

„Já vím, zní to blbě“, přiznal praotec a chvíli přemýšlel. „Víte co? Nazveme jí horou Říp.“

S tím byly ženy spokojeny. Poklepali praotce na rameni a šly za svou prací.

Když ženy odešly, zaklonil se praotec a hodnou chvíli horu Říp pozoroval. „Vylezu nahoru a porozhlédnu se po krajině.“ A začal se škrábat nahoru.

Výstup byl velice obtížný a namáhavý, ale když stanul na vrcholu, a rozhlížel se po krajině, tajil se mu dech.

„Myslím“, řekl si, „že už nemusíme hledat dál nový domov. Našli jsme ho.“ Procházel se po vrcholku, díval se na tu krásu a nemohl se vynadívat. Když se pak k večeru dostatečně pokochal, obejmul nedaleko rostoucí statný dub, zaujmul slavnostní postoj, rozpřáhl paže, zvedl je nahoru a začal ke své družině, jenž dole tábořila, pronášet slavnostní řeč.

Mluvil a mluvil ale ti dobří lidé dole, kteří na úpatí Řípu tábořili, ho neslyšeli. Tu začal tedy na sebe upozorňovat: Mával rukama a poskakoval. Bezvýsledně zvyšoval hlas až křičel. Marně.

A nebylo divu. Vždyť jak dnes víme, měří hora Říp 460 metrů!

Praotec Čech to po marných pokusech vzdal a protože už se stejně začalo stmívat, sestoupil zklamaně dolů do tábora.

V táboře si stoupl na velký balvan a začal znovu pronášet svou řeč:

„Moji milí druzi, moje milé družky. Dnešní den se zapíše do naší historie. Dorazili jsme do svého nového domova.“

Muži a ženy zvedli hlavy a nechápavě na praotce civěli.

„Dnes odpoledne jsem vystoupil tam nahoru“, ukázal praotec Čech teatrálně na vrcholek hory Říp, „a spatřil jsem nádhernou zem. Zem, která jednou strdím a mlékem oplývati bude. I rozhodl jsem se, že se tu usadíme. Tato krásná země“, opsal praotec rukou oblouk, „bude naším novým domovem.“

Shromážděný lid začal jásat a provolávat: „HURÁ! HURÁ!“ V tom kdosi z těch dobrých lidí začal zpívat. Ostatní se k němu začali přidávat až zpívali všici: „Kde, domov můj? Kde domov můj? Voda hůůčí, po …“

„Né! Néééé!“ Zvolal praotec. Přestaňte! „Jak to: Kde, domov můj? My už přec domov nehledáme! My už jsme náš nový domov našli! Zpívejme: Zde domov můj! Zde domov můj.“

A tak lidé zpívali: „Zde, domov můj! Zde, domov můj!“

„Tak takhle jo.“ Řekl praotec spokojeně, osušil si imaginární slzy a když lidé dozpívali, pokračoval v proslovu.

„Za vaši věrnost ke mně, tedy vámi nadevšechno milovanému praotci, se lide můj, od této chvíle, Čechy nazývati budete!“

A lidé zase jásali. Ovšem, našli se mezi nimi i tací, kteří namítali, že by se mělo jít dál, až najdou jinou krásnou zemi.

„A proboha hlavně někde u moře, na které jsme byli dosud zvyklí...“

Ovšem proti rozhodnutí praotce nemohli dělat nic. Smířili se tedy s tím, že už u moře žít nebudou a na konec začali jásat taky.

Co jiného jim zbývalo. Šéf je šéf.

Ꚛ

„To se docela dobře poslouchá“, protáhl se Oskar, náš zrzavý, jednooký kocour, nos samý škrábanec. Pouliční rváč. „A co bylo dál?“

„Co bylo dál? Tebe to opravdu zajímá?“ Zeptal jsem se ho.

„Jo, docela jo.“ Řekl Oskar a uvelebil se na stole, přehodil packu přes packu, položil si na ně svojí malou chytrou zrzavou kočičí hlavičku a já pokračoval v čtení mé satiricko-historické povídky.

Ꚛ

Češi se dali s vervou do práce a díky jejím zlatým českým ručičkám, začal jejich nový domov, tak jak to Praotec předpověděl, opravdu brzy oplývat strdím, mlékem a blahobytem.

Praotec si lebedil, nosil se jako páv a občas pronesl nějaký ten bonmot. Nebo obejmul statný dub. Tak jak on, by mohl být spokojený snad jen Stvořitel.

Praotec Čech se rád míchal mezi prostý lid. Tu poradil kudy má vést nová cesta, tam rozhodl, na jakém místě by měl být postaven ten, či onen nový dům, tu někoho pokáral, tu jiného vyznamenal. Nebo naopak nevyznamenal.

Dokonce někdy, když měl obzvláště dobrou náladu, pohrozil někomu čtverácky hůlkou anebo ho s ní alespoň šťouchnul do břicha.

A protože české ženy byly ´krev a mlíko´, stal se z počátečně malé družiny poměrně brzy velký malý národ.

Však nejen lidí ale i problémů rasantně přibývalo a vladaření začalo růst praotci přes hlavu.

To už nebyla ta malá, snadno přehledná družina, co se kdysi utábořila na úpatí Řípu. Lidé stavěli domy, vznikaly usedlosti, vesnice, města a, - sváry.

Vedli se hádky i velké spory a praotec Čech si musel přiznat, že on sám už na to vladaření nestačí.

Stáhl se do ústraní a dumal, co s tím? A už nechodil tak často mezi lid. Zato stále častěji vysedával na cimbuří svého nového hradu a zádumčivě pozoroval tok řeky.

Hrad Vyšehrad se už pátý rok tyčil na skále nad Vltavou obklopen hvozdy plných zvěře a dřevěnými hradbami, po kterých se praotec Čech rád procházel, vedl proslovy a trousil své bonmoty. Vtipné. Tedy, - tu a tam.

Jednoho dne k sobě zavolal kancléře Bořivoje Supa a nařídil mu, by svolal jeho věrné Čechy na Vyšehrad. „Mám pro ně velkou novinu.“

I Čechové začali se sjíždět z celé země aby vzdali Praotci hold a vyslechli, jakoužto novinu jim sdělí. Netrvalo dlouho, i v podhradí se shromáždila velká spousta lidstva. Byl tam stánek na stánku, hlava na hlavě a mumraj jako na jarmarku. Lidé jedli a hodovali. Nabízeli i kupovali všelijaké zboží, kejklíři předváděli svoje kousky, mezitím běhali děti a psi a kočky.

Ti všichni dělali takový hluk, že když k nim praotec z hradebního ochozu začal mluvit, nikdo si toho nevšiml.

„Jestli bys Praotče, neměl sestoupit dolů? Odtud, z hradeb, tě ti dobří lidé dole neslyší“, uklonil se před ním kancléř Bořivoj Sup.

Kancléř Sup byl známý intrikář a korupčník. Kolovalo o něm, že bere úplatky, za které si nechal někde nad Berounkou postavit docela slušný hrad.

Věděl o tom i praotec Čech a čekal jen na vhodnou příležitost aby ho majetku zprostil a nechal vsadit do žaláře.

„Nebo ho dám popravit.“ Dodával si vždycky v duchu.

Praotec Čech si mnul rozpačitě bradu. „Myslíš, že bych měl sestoupit dolů? To jako, že bych šel, jak dříve jsem to dělával, mezi prostý lid? A co když už mě nemají rádi? Co když na mě budou nepěkně pokřikovati a různými předměty po mě házeti?“

„Ale, ale, můj praotče“, podlézal Sup, „to určitě ne. Vždyť sám dobře víš, jak tě Češi milují. Jenomže odsud, z té výšky, ti dobří lidé pod hradem tvá slova prostě neslyší.“

„Jedině …“, zamyslel se praotcův rádce Sup...

„Jedině co?“

„Jedině, že bych vedle tebe, drahý praotče, postavil krásnou, ztepilou dívku. Dívku spanilou. Já si totiž myslím, že občas přece jen někdo z těch lidí, zvedne hlavu. A když ji zvedne a uvidí tu krásnou dívku po tvém boku, nespustí z ní oči. Zmlkne a bude na ni civět, obdivovat její krásu a jeho soused si pomyslí:

´Kampak se to jen ten můj soused dívá?´ A zvedne taky hlavu a taky uvidí tu spanilou dívku, zmlkne a taky ji začne obdivovat. Za chvíli zvedne hlavu druhý, třetí, postupně si toho všimne víc a víc lidí, davy zmlknou a budou se dívat nahoru na hradby. A v ten moment, nastoupíš ty a proneseš svou řeč.“

Praotec Čech se zamyslil a pročísl si plnovous: „To není špatnej nápad. Poslouchej, Supe, ty máš občas docela dobrý nápady. Jenže to má háček: Kde tu krásnou dívku vzít? Vždyť se na to podívej!“ Ukázal chmurně dolů.

„Ó můj drahý praotče“, lísal se kancléř Sup. „Kdybys dovolil, jednu takovou, která by odpovídala mému popisu, bych znal.

Praotci bylo hned jasné, že Sup kalkuluje, že za tuhle službičku získá zase nějaké výhody. „Ale co“, řekl si v duchu, „stejně ho jednou nechám zavřít. Anebo popravit.“

„Dobrá, Supe, tak jí přiveď.“

Ꚛ

Na ochozu po boku Praotce Čecha, stála v dlouhé, bílé, róbě, sličná dívka, jménem Libuše.

Úchvatná žena! Vysoká, štíhlá, blond. Alabastrová socha. Dámský David.

Pravda, nebyla vytesaná z mramoru, nevážila šest tun a nebyla pět metrů vysoká, jako Michelangelův David. Ostatně také nestála ve Florenci před hlavním vchodem „Palazzo Vecchio“ a vlastně se ještě nepsal rok 1504.

„Tak to se mu musí nechat!“ Pomyslel si Praotec Čech a intuitivně zatáhl břicho. „Kus, to teda je. Teď ještě aby to zabralo“.

Zabralo. A přesně tak, jak to kancléř Sup předpověděl. Praotec z Libuše nemohl spustit oči a lid zíral nahoru ku hradbám, kde stála Libuše. Jehlu by slyšet nebylo.

Když ticho, bylo nejtišší, převzala Libuše, namísto zkoprnělého praotce Čecha opírajícího se o svou stařeckou hůlku, iniciativu. Obrátila se čelem k budoucí Malé Straně, zvedla paži týmž směrem a začala věštit:

„Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýkati bude. Jděte vladykové! Jděte, po proudu levého břehu řeky Vltavy, kde na skalnaté hoře, která se zove Strahov, v lese hlubokém člověka najdete an tesá práh domu. Tam, vedle toho Strahova, v údolí, město postavte. A jakož knížata a vojvodové, vstupující do obydlí, proti prahu hlavy sklánějí, klaněti se budou i proti městu mému. A proto se to město Praha nazývat se bude.“

„Tvému?“, obrátil se na Libuši překvapený praotec Čech, „řekla jsi, městu mému? Jak to, tvému? Snad mému!“

„Tak! Prostě mému. Ty jsi praotec Čech ale já, já jsem kněžna Libuše.“

„Krucinál, já měl toho Supa už dávno nechat popravit“, trpce si pomyslel praotec Čech a odešel do hradního parku objímat duby.

Libuše, z věštby zcela vyčerpaná, teatrálně klesla na lavici, čehož využila její sestra, také věštkyně.

Kazi se jmenovala, protože všechno ráda kazila. Kazi byla pravý opak své sestry Libuše. Nebyla ani štíhlá ani krásná. Zlá byla, oděna v černý šat.

Nicméně, tak jako předtím její sestra, i ona zvedla paži směrem k místu, kde jednou, v budoucnu, bude stát město Praha a začala ponurým hlasem svou věštbu.

„Lide český věz: Až Praha bude zdrátovaná a ženy kalhoty nositi budou, přijde z východu žlutá pohroma. Z tvých lebek náměstí vydlážděná budou a z Prahy, nezůstane kámen na kameni.“

„Jo a já jsem taky kněžna“, dodala.

Ꚛ

Oskar, kroutil svou zrzavou hlavičkou. „No, to je asi nějaká volovina, nebo?“

„Co je volovina?“

„No, to s tou věštbou a tak“, mávl Oskar packou. „A co chtěl vůbec praotec Čech, sdělit svému lidu?“

„No přece, že je to vladaření na něj už příliš náročné a proto zamýšlí zřídit republiku.

„Republiku?“ Kroutil nad tím hlavičkou Oskar.

„Jo, republiku a tak. On si totiž tenkrát v ranních novinách přečetl článek o tom, jak Římané svrhli krále, založili ´Res publicu´, zřídili vládu, senát, parlament, zavedli úřednictvo, magistráty a policii. Jo a Finanční úřad.“

„A to, chtěl Praotec Čech, říct svému lidu?“ divil se Oskar.

„Podle pověsti, - asi ano...“

„No tě bůh.“ podrbal se Oskar na hlavě. „Ale to všechno se stalo stejně ještě dlouho před tím, než Bůh stvořil svět. Že jo?“ Šibalsky na mě mrknul, natáhl packy před sebe, položil si na ně svojí chytrou kočičí hlavičku, přimhouřil oči začal příst.

Ještě dobře že mám Oskara …

*********************************************************************

Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU)