Pozdě, ale přece, …

Pozdě, ale přece, … - aneb kam čert nemůže nastrčí bábu. - Já, občan českérepublikyaněmeckéhostátuslibujinasvoučest,žeužsenikdy nebuduhádatsSheronounebženymajívždypravduakdyžnevždycky takvětšinou!

Pozdě, ale přece, …

Píše se rok 2015, sedíme já a můj synovec v kavárně divadla ABC s PANÍ herečkou a klábosíme po jejím vele-úspěšném představení o všem možném. Samozřejmě i o politice.

„Poslouchej, a ta vaše kancléřka, ta se dočista zbláznila, co?“ Hodila do rundy Sharon a upila s poháru červeného vína.

Ta otázka od mé kamarádky mě zasáhla jako blesk: Ne, že bych byl háklivý na Frau Merkl. Překvapilo mě, že mě poprvé, co se známe, oslovila na politické téma v Německu.

„A, - jak to myslíš?“ Odpověděl jsem váhavě.

PANÍ herečka, budeme jí pro zjednodušení říkat Sharon, Sharon S., uchopila do pravé ruky pohár červeného vína, chvíli s ním prováděla pohyby jakoby zkoumala jeho původ a kvalitu, levou rukou si lehce podepřela nakloněnou hlavu a zkoumavě se mi dívala do očí.

„No, to s těmi emigranty přece, ze Sýrie a tak, jak teď vaše kancléřka všechny pozvala do Německa? To snad nemyslí vážně? Nebo?“

„Ale ona jen řekla, že Německo přijme ty utečence ze Sýrie, kteří bivakovali před nádražím Keleti v Budapešti, a čekali až, jim maďarská vláda povolí odjet na sever. Sharono, byli to otřesné obrázky! Přes tisíc lidí tam polehávali kolem nádraží, přebalovali mimina v podchodu na holé dlažbě, pršelo na ně, neměli so jíst a pít a maďarská vláda předstírala, že o ničem neví! Angela řekla, že Německo je silný a bohatý stát, a těm lidem pomůže. Když se někdo zblázní, jak jsi to nazvala, to snad vypadá trochu jinak?“

Můj synovec mě párkrát kopnul pod stolem do nohy, aby mi naznačil, abych držel hubu.

„Já jsem se před půlrokem vrátila z Dubaje. To, co jsem tam viděla, a i zažila, mě šokovalo, a to je ještě jakžtakž civilisovaná země. Vy tam budete mít, až se vám to tam začne hrnout, velký problémy!“

„Sharono, dnešní Němci už nejsou ti předválečný týpkové, už je tu úplně jiná, nová generace. A jsou velmi tolerantní a empatičtí. Rádi pomáhají, a to se mně tu právě líbí!“

„My ty Araby v Česku nechceme! Jde z nich strach, už jen jak se na člověka podívají.“

„A já si zase myslím, že Češi jsou málo tolerantní. Sami, když je ouvej, čekají pomoc, a když se mají připojit k EU a brát emigranty ze Sýrie nebo

jiných arabských zemí, odmítají.“

Debata nabírala na intensitě a já nemohl pochopit, že právě Sharon se takhle ,šprajcuje´. Že zastává takové bludné názory.

Nerozešli jsme se ve zlém, ale když jsme si říkali: „Tak ahoj,“ mělo to divnou příchuť.

Můj synovec zastával plně názor mé kamarádky, vynikající herečky Sharon, takže nálada na cestě domů byla nevalná.

Ráno, když jsem se po snídani sbalil a mávali jsme si s Láďou na rozloučenou, jsem byl rád, že už je po všem. Ta včerejší debata prostě nebyla dobrá.

Dnes, po téměř devíti letech tu naši debatu rekapituluji přiznávám, že Sharon a Láďa měli pravdu.

Angela se tenkrát zbláznila.

A Němci? Jsou tolerantní, nechtějí válku ani aby jiní válčili. Chtějí všem na světě pomáhat. Nechtějí atomové elektrárny, chtějí čistší klima. Nechtějí nikomu ublížit, ani aby někomu bylo ubližováno ale dovolí, aby jim, tedy nám, - také zde žiju -, bylo ubližováno od lidí, kterým chtěli pomoct. (“Mackie Messer“.)

Sharon už jsem dlouho, dlouho neviděl. Ztratili jsme se jeden druhému z očí. Ne kvůli té různorodosti názorů ohnivé debatě v divadle Prostě tak nějak normálně. Její číslo mobilu asi změnila, ostatně já už taky, a tak mi zbývá, než se jí touto cestou omluvit za můj bludný názor, že pomáhat se musí, i kdyby trakaře padaly a kancléřka vládla z blázince.

_______________________________________________________________________________________

Vážení učitel-é*ky*stvo, ačkoliv jsem maturoval v češtině na 2, může se stát, že najdete v mém článku češtinářské chyby. Možná proto, že žiji od roku 1969 v cizině, že je mi 77 let, že jsem lehce dementní. Prosím, přimhouřete oko, a prostě jen čtěte. Děkuji