Persona non grata

_______________________________________________________________________________________

Lidská blbost nezná hranic,
někdy je mi z toho nanic.
Naštěstí je blbců málo,
tak volejme hurá, - brávo!
Jsem taky blbej, někdy, – málo …

Persona non grata

Vraceli jsme se s Los Angeles. V Torontě jsme přestupovali a čekali v transitu ve frontě, až se došoupeme k jedné z mnoha budek, ve kterých seděli customs officer, čili celníci.

Když jsme konečně přišli na řadu, přistoupili jsme s dcerou k celní budce. Takové kadibudce bez zastřešení. V té naší seděla obézní Afroameričanka v černé celní uniformě. Ta uniforma jí byla malá, praskala ve švech a jak ji zřejmě stlačovala její objemný hrudník, nemohla pořádně dýchat.

„Please approach individually!“ Zasípala.

„Excuse me, mam, my daughter is not yet of age, so I thought...!“

„Approach individually, please! Please come back behind the yellow line, sir.!“

Paní v ,kadibudce´ začala brunátnět a bylo zřetelně vidět, jak se jí na obézním krku napínají žíly a chvěje chřípí.“

Můj bratr měl takovou teorii, že když ženská dostane uniformu a razítko, stane se z ní dračice. A tahle k tomu ještě měla zbraň.

Stáhl jsem se tedy ty čtyři metry za žlutou čáru. Pozpátku, beze slova, a tak očividně neochotně, jak to jen bylo možné.

Sledoval jsem konverzaci Stáni a dračice, ale nerozuměl jsem v tom hluku, co si povídali. Najednou se Stáňa začala smát a dračice jí vrátila cestovní pas. Stáňa prošla na druhou stranu a dračice na mě kývla.

Vrátil jsem se tedy na to místo ze kterého jsem byl před chvílí vykázán a podával té „hodné, příjemné, úřednici,“ můj cestovní pas. Ona, ale zmáčkla knoflík, dvířka se otevřela a už jsem byl venku kde na mě čekala Stáňa.

„Prosím tě, co jste si to vyprávěli?“ Chtěl jsem vědět. „A čemu jsi se tak smála?“

„No, táto, představ si: Ona si ode mne vezme můj cestovní pas, chvíli ho studuje, a pak se mě skutečně zeptá, jak se jmenuju? To mě zbouralo! Jí se to nelíbilo a proč prý, se směju? Tak jsem jí vysvětlila, proč mi ta její otázka přišla k smíchu, ona se naprdla, vrátila mi můj cestovní pas a řekla, že můžu jít.“

„No vidíš, a mně nekontrolovala vůbec,“ dumal jsem. „To je mi nějaký divný. Ale co, máme to za sebou. Teď musíme najít Check in od Lufthansy.“

Šipky nás navigovali k elevátoru, ale ještě než jsme stačili vstoupit na první schod, postavil se nám do cesty dvoumetrový policista.

„Please follow me, sir!“

„Why? What’s up?“

„Please follow me, sir!“ Opakoval ten dobrý muž a tak jsme ho chtíc nechtíc, následovali.

Zavedl nás do policejní služebny a ukázal na dvě židle u psacího stolu, na jehož opačné straně seděl už od pohledu nepříjemný muž v civilu. Zřejmě příslušník FBI, CIA, KGB, Mossad, nebo něco podobného. Chvíli si nás se zjevným odporem prohlížel a pak vybafl:

„Why do you want to go to Canada?“

„My do Kanady nechceme.“

„Kde hodláte bydlet?“

„No přece doma.“

„A kde je to doma?“

„V našem městě.“

„Ve kterém městě? Jak se to město jmenuje?“

„Darmstadt.“

„Tady nemáme takové město,“ zvedl kanadský officer obočí. „Kde to je?“

„V Německu!“ Odpověděl jsem a očekával, že se zeptá: Kde to je?

„Aha, ale já chci vědět, kde hodláte bydlet tady, v Kanadě?“

„Nikde. Letíme z Los Angeles domů a tady jen přestupujeme.“

Náš protějšek byl z toho očividně tumpachový. Vstal, odkráčel na druhou stranu té obrovské kanceláře a s někým se radil.

Než se vrátil, prohlížel jsem si tu obrovskou kancelář. Bylo v ní dvacet psacích stolů, policejní úředníci koukali do počítačů, telefonovali, přicházeli a odcházeli, ale nikde nestála guillotina.

Stáňa začínala dřímat a já pozorovat velké hodiny na protější zdi. Do odletu našeho letadla zbývalo chabých třicet minut.

Vyšetřovatel se vrátil s posilou, a ten kolega, se začal ptát v rychlém sledu:

„Máte v Torontě reservovaný hotel?“

„Ne.“

„A kde chcete spát?“

„Doma v posteli.“

„Kolik máte u sebe peněz?“

„Asi deset dolarů.“

„Vy jste k nám přicestoval s deseti dolary?“

„Ano.“

„A z čeho budete žít, jíst a za co bydlet.“

„Mám u sebe jiné prostředky.“

„A heleme se,“ podíval se officer významně na kolegu. „Tak vy máte jiné prostředky? A jaké?“ Vyzvídal. „Já vám pomůžu, drogy?“

„Kreditní karty!“

Stáňa, jak slyšela poslední slova, drogy, přemohla únavu a začala se smát.

„Vy se nějak ráda smějete, slečno,“ obořil se na Stáňu ten první policista. „Však jste tím na sebe a vašeho otce u naší kolegyně při pasové kontrole upozornila. Tak čemu se smějete?“

„Těm drogám! Můj otec a drogy? Vždyť on ani nekouří a nepije.“

Cítil jsem, jak mi krev stoupá do hlavy. Vzpomněl jsem si na citát Jana Wericha, že „Kůň je nebezpečný zezadu, bejk zepředu a blbec ze všech stran,“ a snažil i přes můj vztek, abych se i já nerozesmál.

„Vaše kreditní karty nás nezajímají. Kolik máte v hotovosti?“

Než jsem stačil odpovědět, Stáňa mně předhonila. „Co je

vám do toho? Mně už se z té vaší Kanady začíná dělat špatně!“

Teď se zase naštval ten policajt: „Nebuďte drzá, nebo si vás tady nějaký čas necháme aby jste vychladla.“

„Tak a dost! Co si to dovolujete k mé dceři? To, co tady předvádíte znám z policejních výslechů ještě z doby, když jsem žil v komunistickém Československu!“ Řval jsem na celou kancelář. „Co to tady s námi pořádáte za cirkus? Jsme občané německé spolkové republiky, a jestli se vám na nás něco nelíbí, tak nás dejte do vazby! Nejdříve, ale, zavolejte na německé vyslanectví. A ještě jednou: My nechceme do vaší přiblblý země, ale do letadla, které nás dopraví domů, do Evropy. Vy jste nás bez jakékoliv příčiny zadrželi v transitním území a pořád melete: A z čeho budete u nás v Kanadě žít? Jak, - u nás v Kanadě? A vůbec, dejte mi vaše jména a hodnosti, abych věděl, na koho si budu u našeho vyslance stěžovat a …“

A najednou se objevila policistka, nějaká dekorovaná a zřejmě jejich vyšší představená. Odešla s nimi stranou, chvíli s nimi diskutovala, potom je poslala pryč, vrátila se k nám a sedla si za stůl tam, co před tím seděl její podřízený.

„Vy jste zaměstnanec Lufthansy?“ Zeptala se.

„Ano.“

„Předpokládám, že váš pasažérský status je standby?“

„Ano.“

„To znamená, že dostanete palubní kartu jen v tom případě, když bude na palubě místo?“

„Ano.“

„Informovala jsem se na váš let a vypadá to, že je na palubě místa dost. Vy, a vaše dcera, jste od této chvíle v naší zemi ,persona non grata´.“

„No zaplať Pánbůh!“ Ulevil jsem si.

„Co to znamená, je vám určitě dobře známo.“ Pokračovala úřednice.

„Na palubu letadla vás bude eskortovat jednotka specialisovaná na odsun nežádoucích osob a přesvědčí se, že jste doopravdy odletěli. Vaše cestovní pasy dostanete až na palubě. Sbohem!“

„Mam,“ ukázal jsem na hodiny na zdi, „obávám se, že naše letadlo právě startuje: Bez nás! Takže jsem zvědav, jak tu situaci, kterou zavinili vaši podřízení, vyřešíte. Tuším, že příští let do Frankfurtu, je až zítra.“

Policejní úřednice, se snažila tvářit jakoby nic, ale bylo jasně vidět, že má vztek. Stáňa se na ní provokativně usmívala a já byl zvědav, jestli ta hodná paní vytáhne pistoli a zastřelí nás, aby od nás měla konečně pokoj.

Ona se, ale, rychle se ovládla, vstala a odcupitala do její kanceláře. Když se za nějakou chvíli vrátila, sdělila nám novinku: „Zařídila jsem vám let do Frankfurtu jinou leteckou společností,“ a pokynula dvoum policistům. Předala jim naše cestovní pasy a stáhla se do svého dračího doupěte.

Byli jsme vedeni jako zločinci. Cupitali jsme za mužem, který nás před tím vyslýchal, vlevo a vpravo s námi držel krok policista se samopalem na hrudi a cestující v hale se ustrašeně rozestupovali.

Stáňa si z toho nic nedělala, ale já se styděl a doufal, že se k tomu nenachomýtne nějaký můj kolega od Lufthansy, který mě zná. Náhoda je blbec. Taky jsem byl zvědavý, jakou airlines pro nás dračice vybrala. Po deseti minutách ostré chůze jsme došli na Gate 31. Dlouhou frontu pasažérů čekajících na odbavení, naši „bodygardové“ obešli. Podali naše pasy a letenky letuškám, které odbavovali cestující.

Letušky se mile usmívali a jedna na nás dokonce spiklenecky mrkla. Její kolegyně nás od speciální jednotky převzala a bez velkých caviků zavedla k letadlu. Ve vchodu stály jejich kolegyně, vítali nastupující pasažéry a usmívali se. Když došlo na nás, usmívali se ještě víc a někteří z nich na nás spiklenecky mrkli, anebo ukázali palec nahoru.

To už mi začalo být divné a když nás letuška posadila do první třídy, napadlo mě, jestli si nás s někým nespletli?

___________________________________________________________________ Josef Kudrna ____

Půl hodiny po startu nás přišel pozdravit sám kapitán. Nabídl mi kubánský doutník a vyprávěl, jak sloužil jako pilot u Air Force v Německu na americké základně Rammstein, a že to byli jeho nejhezčí roky, za tu dobu co byl v armádě.

„Mám neblahé tušení,“ přerušil jsem jeho vyprávění, „že došlo k nějakému omylu. My nejsme žádné celebrity. Nás deportovaly z Kanady jako nežádoucí osoby. ,Persona non grata´.“

Kapitán se smál: „Však já vím, Komandérka z imigračního oddělení mě už informovala, když ode mne chtěla povolení, abych vás vzal na palubu. Víš, my Američani s Kanaďanama moc nemusíme. A když mi řekla, že vás deportují proto, že se tvoje dcera smála, protože se jí úřednice na celnici ptala jak se jmenuje a držela přitom její pas v ruce, tak jsem si řekl: Tyhle lidi beru.“

Měli jsme nádherný let první třídou a když jsme ve Frankfurtu vystupovali, stála celá posádka americké airlines Delta u východu letadla a srdečně se s námi loučila.

Ꚛ

Hodil jsem to doma na ,papír´ a přečetl Oskarovi.

Podrbal se packou na jeho chytré, zrzavé hlavičce a povídá:

„Tak si myslím, to bylo dobře, že vás tenkrát do tý Kanady nevzali. To byste měli doma úplně jiného kocoura. To je dobře, to je dobře …

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU