Pepa

Ďábelsky se usmál. „Vidíš před náma tu tramvaj? Až ji doženeme, zpomal a jeď stejnou rychlostí vedle ní. Když se tak stalo, otevřel Pepa na sebou poklop pro kulometčíka, vystrčil hlavu a pokřikoval směrem k vlečňáku: „Ahoj ...

_______________________________________________________________________________________

Союз нерушимый республик свободных
Сплотила навеки Великая Русь.
Да здравствует, созданный волей народов,
Единый, могучий Советский Союз!

Nebo tak, nějak …

Pepa

******************************************************* To už byl zkrátka takový osud, že celý mrzký život Petra Krysla spoluvytvářel vždycky nějaký Pepa. Jeho žena na to měla svou teorii: „Jestli to byl doopravdy Pánbůh, který stvořil náš svět, věděl moc dobře, co dělá, když svému synu nechal dát jméno Josef. A teď to máš!“

Obklopen celý svůj život Pepy, se Petr jen díky silnému pudu sebezáchovy už dávno nezbláznil.

Jako onehdy, po nástupu do Radlické mlékárny v Praze na Smíchově. Soudruh garážmistr mu přidělil stařenku Pragovku RN s nosností 3 tuny, dispečera Horáka a závozníka Pepu Lebedu.

„Pepa byl nedostudovaný medik, mladý muž lehké mysli. Když někdy později někdo o někom řekl, že je bohém, okamžitě Petrovi naskočil bezstarostný obličej jeho závozníka Pepy. Jezdili spolu tři čtvrtě roku, než byl povýšen na dispečera. Ale to už byla zase jiná historie.“

Vozili převážně mléko. Nakládat se začínalo o půl druhé ráno. Pro Petra, který do dneška vstává s odporem i v deset ráno, to byly absolutní galeje.

„Přepravky na mléko byly z hliníku. V každé z nich bylo dvanáct litrových lahví a celá basa vážila 25 kg. Přepravky s půllitrovým mlékem obsahovaly dvacet lahví, čímž byly adekvátně lehčí. Ty Petr s Pepou zvedali, jak tomu říkali, malíčkem levé ruky a blahořečili vedoucímu prodejny, že objednal právě je: ty malé půllitrové potvory.“

S Pepou si padli do oka a byli kamarádi hned. Měl jako Petr enormní problém se vstáváním, s tím rozdílem, že Petr už byl táta mrněte, takže o něco odpovědnější.

Poloslepý a polohluchý se každé ráno těžce, ale vždycky včas dopotácel do dispečinku, vyfasoval od dispečera túru a nacouval s vozem na nakládací rampu.

V půl druhé, tak jak to mělo být, už Petr šoupal hliníkové nestvůry na korbu stařenky Ereny, která už taky zažila lepší časy. Vozila předtím, než byla odvelena do mlékárny, vojáky československé armády. Tu její slavnou dobu už připomínal jen poklop nad sedadlem pro závozníka, ze kterého už nečouhal kulomet, ale občas hlava Pepy.

Na nákladní rampě byl pro každého řidiče připravený náklad určený k rozvozu. Protože už tenkrát se dbalo na technologii práce, stačilo nasadit k tomu speciálně vyrobený půlmetrový hák do otvoru nejspodnější basy a celý ten komínek se za přidržování druhé ruky, aby se nepřevrátil, šoupal na korbu.

Stávalo se, že kolegové, co nakládali vedle, se Petrovi smáli, kdeže má závozníka.

„Jo, tak to dopadá, když je na voze šéf závozník a ne řidič!“ pošťuchovali ho.

To Petr zvedl ten půlmetrový hák a hrozil do neurčita: „Však až budu mít naloženo, pojedu ho vzbudit a tímhle hákem ho majznu přes hlavu!“

„Nebo přes prdel!“ smáli se.

„Radši přes hlavu. Kdyby to dostal přes prdel, nemohl by si sednout na sedačku a hodil by se marod!“

„Ale když ho majzneš hákem přes hlavu, můžeš ho i zabít!“

„… a budu mít od něj konečně pokoj,“ uzavíral debatu Petr.

Jednou v půl třetí ráno Petr bouchal na okno Pepova přízemního bytu. Za hodnou chvíli, když už tím hlukem probudil půl baráku, se poodhrnula záclona, Pepa na něj kulil oči a rozhodil rukama.

„Co blbneš?“

Bohém Pepa byl také velice vynalézavý. Jednou je dispečer na týden přeřadil na sýry a Petr, protože se nakládalo až od sedmi, se mohl konečně trochu prospat.

Následující středu, když už měli naloženo, zmizel Pepa ve skladě a za chvíli viděl Petr ve zpětném zrcátku, jak kutálí s vedoucím skladu obrovské kolo sýra a rvou ho do auta.

Sýry rozváželi po Praze. Pepa vběhnul s krabicemi smraďochů do krámu, pak se uvelebil v kabině a zavelel, že mohou dál.

Zastavili před Potravinami. Pepa vyskočil, ale neobešel auto, aby vyndal zboží. Namísto toho mašíroval do prodejny, aby se za chvíli vracel v doprovodu vedoucího prodejny. Otevřeli zadní dveře skříně a Petr ve zpětném zrcátku sledoval, jak ti dva kutálejí obrovské sýrové kolo do útrob obchodu.

„Můžeš jet!“ zahlásil Pepa vítězoslavně, když se vyšvihl do kabiny a vytáhl z kapsy svazek bankovek. Odpočítal čtyři stovky a podal je Petrovi. „Tady máš. Čtyři pro tebe, čtyři pro mě a čtyři pro našeho vedoucího skladu.“

„Tak tady v tom nejedu,“ odmítnul Petr. „A pamatuj si, že já o ničem nevím. Mám rodinu!“

Na konci měsíce Petr už potřetí prohlížel výplatní pásku a kroutil nad tou almužnou hlavou.

„To čumíš, co?“ šklebil se na něj Pepa a nabídl mu cigaretu. „Tady,“ vylovil z kapsy čtyři stovky. „Schoval jsem ti je. Tak si je vem a neblbni. Máš přece rodinu?“

Pepa byl zkrátka u dívek velice oblíbený. Jednou jeli do Laktosu ve Vysočanech pro sýry.

Petr zaparkoval a Pepa zmizel v útrobách národního podniku. V Laktosu se nevyráběly jenom sýry, ale taky jogurty a zmrzlina. Petr zrovna dokuřoval druhou cigaretu, když z jedné haly vytancoval houf rozesmátých holek, které táhly vozíky plné krabic se sýrem.

„Tak to budeme nakládat až do večera,“ pomyslel si, ovšem zapomněl na jeden důležitý faktor: Pepu.

Pár těch holek se vyšvihlo na korbu, ostatní jim házely krabice se sýrem a za chvíli bylo hotovo.

„Pepa se na ně usmíval jako Karel Gott, občas některou plácnul laškovně přes zadek, jinou štípnul důvěrně do tváře. Děvčata byla v sedmém nebi a on se s nimi cicmančil a vyznával jim lásku. Ještě než vlezl do kabiny, přinesly mu jeho fanynky velkou krabici a položily mu ji na klín. Naposledy ho opusinkovaly, a když se mu podařilo poslední obdivovatelku vystrnadit z kabiny, rozjeli se a Petr nad tím jen kroutil hlavou.“

„Co to bylo?“ zeptal se ho, když projeli bránou. „A co máš v tý krabici na klíně?“

Pepa se ďábelsky usmál. „Vidíš před námi tu tramvaj? Až ji doženeme, zpomal a jeď stejnou rychlostí vedle ní.“

Když se tak stalo, otevřel Pepa nad sebou poklop pro kulometčíka, vystrčil hlavu a pokřikoval směrem k vlečňáku: „Ahoj, holky! Chcete zmrzlinu?“

Hlouček školaček ve vlečňáku zajásal: „Jasně!“

Staré tramvaje neměly automaticky zavírané dveře a vlečňák „Krasin“ měl uprostřed širokou nástupní plošinu. Pepa otevřel tu záhadnou krabici, tahal z ní jednoho nanuka za druhým a házel je holkám do „Krasina“.

Málokdy se trefil, holky ječely, sbíraly nanuky a mávaly jim. Když byla krabice prázdná, zavřel Pepa poklop a povídá: „No a co? Stejně by se to za chvíli rozteklo a holkám jsme udělali radost.“

Ꚛ

Přišlo jaro. Jednoho dne si Petra zavolal ředitel a povýšil ho na dispečera.

To místo vůbec nechtěl, ale ředitel tak rozhodl, protože zjistil, že má maturitu a že jeho otec je člen komunistické strany. „A co se týče platu, neboj, to se časem srovná, soudruhu.“

A tak Petr od příštího měsíce vydělával o dvě stovky míň, ale byl najednou soudruhem, aniž by měl stranickou knížku.

Nebyl to vůbec šťastný rok, a když 21. srpna přišli „naši bratři“, začal Petr zase jezdit. Prostě si pustil hubu na špacír a z dispečinku ho vylili. A jako by toho nebylo dost, dělal mu závozníka zase Pepa.

Výroba mléka se neslučuje s představou okupačních vojsk se zákazem vycházení.

Kravám se totiž těžko vysvětluje, že Rusové postavili na mosty tanky a vyhlásili stanné právo.

Těžko se jim vysvětluje i to, že se lidé, co pracují v noci, do práce prostě nedostanou. Krávy to nechápou a klidně si dojí dál, jako by se nechumelilo. Dojit se zkrátka musí a mléko se musí svážet do mlékáren. Stanné právo nestanné právo, mlékárna musí jet dál.

Ale jak zaměstnance do firmy dopravit? Provoz mlékárny, stejně jako dalších strategických podniků, elektráren či pekáren, se zastavit nedal. K tomu účelu vystavovalo velitelství okupačních vojsk speciální propustky – bumážky, jak se jim tehdy říkalo. Byly to papíry o velikosti zhruba dvanáct krát šestnáct centimetrů, které si řidiči, co museli v noci pracovat, přilepili na přední sklo zevnitř vozu. Díky nim se pak dalo i přes zákaz vycházení a stanné právo trandit po Praze a svážet lidi do práce.

I když se v noci jezdilo, a někdy i ve dne, u každého kontrolního bodu museli řidiči jako Petr zastavit. Mohlo to být na mostě nebo přímo v centru. Třeba na Václavském náměstí, v úrovni Vodičkovy a Jindřišské ulice, stály čtyři tanky tak, že nebylo možné projet. V mezeře mezi nimi parkoval obrněný vůz jako neprodyšná zátka.

Jednou v noci Petr vyjel svážet lidičky do práce. Pepa seděl jako vždy vedle něj, na kolenou měl rozloženou mapu Prahy, na kterou si svítil baterkou a navigoval ho.

Žuk byl malý polský transportér s korbou a lavicemi pro dvanáct lidí. Měli naloženo už pět pasažérů, když je na Holešovickém mostě předjela béžová Volha.

Zařadila se před ně a začala Petra vybrzďovat. Jela tak provokativně pomalu, že ji Petr i s tím líným polským strojem nakonec dokázal předjet.

Ovšem Volha je opět předjela. Hra se několikrát opakovala, až Volha přidala, postavila se na mostě napříč ulicí a vyskočil z ní malý chlápek, který k nim supěl.

Petr zastavil a vystoupil. Chlápek se postavil bojovně přímo před něj a zařičel: „Co tady, chlape, děláte? Nevíte, že je stanné právo?“

„Vy jste Čech? Fuj, to se mi ulevilo!“ vydechl Petr upřímně. „Už jsem myslel, že jste nějakej posranej Rusák!“

„Cože?!“ zařval chlápek. Vytáhl pistoli, přitlačil ji Petrovi na spánek a smýkl jím ke kamennému zábradlí mostu.

„Teď tě tady, ty hajzle, vodprásknu jako prašivýho psa! Pomodli se a rozluč se svou svinskou mámou!“

Petr vůbec nechápal, co se děje. Cítil jen studenou hlaveň na spánku, ale koutkem oka zahlédl, jak Pepa utíká k Volze a s někým tam vzrušeně mluví.

„To je vůl! Teď nás odprásknou oba!“ prolétlo Petrovi hlavou v naprostém zoufalství.

Sotva to domyslel, otevřely se dveře Volhy. Vystoupil z ní dekorovaný důstojník v ruské uniformě, chlap jako hora. Jeho okované holínky duněly na dlažbě mostu. Přistoupil k nim a něco ostře zašeptal estébákovi do ucha.

Petrův samozvaný kat s nevolí schoval bouchačku a se svěšenou hlavou odpochodoval zpátky k Volze.

Ruský důstojník si nechal vysvětlit, proč se v noci toulají po Praze, a pak nečekaně čistou češtinou odpověděl: „Chlape, vy jste měl fakt štěstí! Ten vůl by vás skutečně zastřelil. Já bojoval u Zborova a teď jsem se v rámci tohohle konfliktu dostal zase do vlasti. Já vím... je to všechno jedna velká volovina. Ještě že se váš kamarád na mě obrátil.“

Zasalutoval, otočil se a zmizel ve Volze. Petr s Pepou tam zůstali stát na prázdném mostě a nechápavě na sebe dívali.

„Ty vole, co to bylo?“ vykoktal konečně Pepa.

„Nevím, ale zřejmě jsi mi zachránil život! Díky,“ vydechl Petr.

„Ále, to přece ani nestojí za řeč,“ obejmul ho Pepa s tou svou typickou lehkostí. „Jsem přece tvůj závozník, ne?“

Ꚛ

„Oskare! Spíš?“

Náš chytrý kocourek vykulil oči a chvíli koukal do blba. „Ty bájo, to sis vymyslel zajímavý příběh. A to s tou okupací... to jako fakt?“

„Jo, fakt. Proto jsme odešli a žijeme teď tady.“

„A měli jste kočku?“ vyzvídal Oskar.

„Neměli. A to bylo dobře. S kočkou by se špatně emigrovalo.“

„Ježišmarjá, já jsem rád, že vás mám, fakt jo!“

„My taky! Taky jsme rádi, že tě máme. A teď jdu spát. Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

**********************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Requiem“
https://www.youtube.com/watch?v=hubSC5NMHvc