Paradox

_______________________________________________________________________________________

Kdyby by bylo možné,
změnit z pohledu současnosti,
stav věcí v minulosti,
změnila by se tím budoucnost.

A tomu se říká:

Paradox

Roman se pomalu probouzel z narkózy. Otevřel oči a zdálo se mu, že se na svět dívá z opačné strany zamženého dalekohledu.

„Tak už to máte za sebou. Operace proběhla dobře a bez komplikací,“ řekla sestřička.. Roman jí sotva vnímal. Klížily se mu oči a chtělo se mu spát.

„Ne, ne, ne, neusínejte mi! Jak se jmenujete?“

„Roman Princ.“

„Jaký máme dneska den?“

„Úterý.“ Zamrmlal po delším uvažování Roman.

Sestřička spokojeně odešla. Sotva se za ní dveře do pokoje zavřeli, vešel ošetřovatel.

„Tak vás tu u nás na oddělení vítám, pane Princi.“ zahlaholil bodře. „Vy máte ale pěkné jméno.“

„Ano ale princ nejsem.“ Bránil se Roman už zase v polospánku.

„Můj pacient, můj princ,“ zavtipkoval ošetřovatel. „Mám dnes noční službu, takže když budete cokoliv potřebovat, stačí stisknou tady to červené tlačítko.“

Ošetřovatel změřil Romanovi tlak a teplotu a odešel. Sotva se za ním dveře zavřely, Roman usnul.

Vzbudily ho hlasy a nárazy do postele. Roman zvedl hlavu a pozoroval, jak dva nemotorní nemocniční zřízenci, pod dohledem toho samého ošetřovatele, který před tím měřil Romanovi tlak, vezli do pokoje postel s novým pacientem. Po několika nezdařilých pokusech zaparkovali postel s na volném místě u okna. Bylo třicet minut po půlnoci. „Škoda. Myslel jsem si, že budu na pokoji sám,“ pomyslel si Roman.

„Je mi líto,“ řekl ošetřovatel, jako by četl jeho myšlenky. Dopravní nehoda. Mohu vám alespoň nabídnout prášek na spaní?“ Roman ho s povděkem spolknul a za chvíli opět usnul.

Ꚛ

„Přesně v šest hodin prošustila sestřička z ranní služby pokojem, utrousila „dobré ráno“ a otevřela dokořán okno, kterým začal zvesela do nemocničního pokoje proudit čerstvý, ranní, jarní vzduch.

Sestřička upravila Romanovi polštář a deku, změřila mu teplotu, odebrala krev a krevní vzorek z prstu.

Noční vetřelec ten ranní mumraj ignoroval a vesele si pochrupoval. Nakonec nemocniční sestra píchla Romanovi jako zákusek injekci do břicha proti trombóze a zase odšustila.

„Dobré ráno, sousede,“ zahlaholil Romanův spolunocležník, když se začala podávat snídaně. Vůně kávy se linula po pokoji a šířila dobrou náladu.

„Dobré ráno i vám, já jsem Roman.“

„Mně říkají Anthony a věřte mi, mrzí mě, že jsem se sem tak vetřel. Víte, já mám jako privátní pacient nárok na jednolůžkový pokoj ale sám bych se hrozně nudil,“ vysvětloval. „Však mám pro vás i dobré zprávy: Nechrápu, netrpím nadýmáním a návštěvy za mnou chodit určitě nebudou. Je to sem z Londýna dost z ruky a upřímně řečeno mě to docela vyhovuje. Rád si od toho všeho blázince na pár dní odpočinu.“

„Když vás v noci přivezli, padlo něco, v tom smyslu, jako, že jste měl bouračku, nebo co …,“ vyzvídal Roman a nemohl se zbavit pocitu křivdy, že jeho nový soused nejenom dýchá stejný vzduch v ´jeho´ pokoji ale ještě si ráno klidně pochrupuje až do snídaně.

„Nepočítal jsem na jaře s námrazou. Chyba. Vůz se roztočil a skutálel ze stráně. Ale měl jsem štěstí v neštěstí: Zlomil si jen pár žeber.“

Anthony zatnul zuby a převrátil se na bok, jako tuleň.

„A co vy?“ Zeptal se Romana.

„Přetržené vazivo v koleně, utržená číška. Nohejbal. Zvrtnul jsem si nohu.“

Roman a Anthony se rychle skamarádili. Hráli spolu karty, diskutovali o fotbale a hádali se o politice. Vyprávěli si příběhy ze života a nemocniční dny ubíhaly jako voda.

Roman byl televizní moderátor. Zval si do studia zajímavé osobnosti a proto, když mu Anthony svěřil, že mu patří IT firma a žije padesát let v zahraničí, zpozorněl.

„Ty Anthony, když tak poslouchám tvoje životní příběhy, co bys mi odpověděl, kdybych tě pozval do mého televizního pořadu?“

„Prosím tě, jak tě to napadlo?“

„Myslím, že by to byl pro diváky velmi zajímavý rozhovor.“

„Já nevím,“ ohradil se Anthony, „já si zas tak zajímavý nepřipadám, aby se o tom mluvilo v televizi.“

Ꚛ

Na tom, že Anthonyho na letiště odveze Roman, se domluvili už v nemocnici a když se spolu v odletové hale na letišti Václava Havla loučili, zeptal se ho Roman ještě jednou, jestli by nepřijal pozvání do jeho talk show.

„Tak jo. Pozvání přijímám. A rád, protože seš prima kluk. Jenom abys pak toho nelitoval. Zavoláme si.“

Zase doma, seděl Roman na terase a pozoroval, jak soumrak pomalu přikrývá panorama Prahy a město se začíná topit v barevném moři světel.

Krvavý západ slunce podtrhl krásu okamžiku, která by na malířském plátně vypadala jako laciný kýč. Roman se zachumlal do deky a usnul.

Následovaly týdny zbytečného čekání. Anthony se neozval.

„No a co,“ řekl si jednoho dne, „život jde dál,“ když se s tím konečně smířil. Bylo to prostě jen krátké přátelství dvou pacientů, zazvonil telefon. Klasika …

Když už to s tím vůbec nepočítal, zazvonil telefon.

„Ahoj Romane,“ ozvalo se na druhé straně, „promiň, že volám až teď. Jak se máš? Doufám, že jsi mě ještě neodepsal? Volám z Prahy a chci se tě zeptat, jestli ještě platí ta pozvánka do tvého pořadu?“

Ꚛ

„Anthony, naše diváky by určitě zajímalo, jak se ti, po té co jsi emigroval, prakticky z ničeho podařilo vybudovat jednu z největších počítačových firem v Evropě?“

„No,“ zavrtěl se Anthony, „já myslím, že je těžké posoudit, jestli moje company, je opravdu jedna z největších?“

„Tak tedy jinak,“ opáčil Roman: „Vygůgloval jsem si o tobě na internetu pár zajímavých drbů a musím říct, že nejvíc mě zaujalo, že jsi chtěl být původně muzikant.

„Je to tak. Můj první band jsem založil se spolužáky už v deváté třídě. Pojmenovali jsme jí ,Paprsek´ „

„Jakou muziku jste hráli?“

„Samozřejmě Beatles, Rolling Stones, Shadows a taky svoje věci.“

„Zpívali jste anglicky?“

„No, - anglicky, v tom byl právě ten problém. Angličtinu jsme neovládali a tak jsme texty biflovali podle sluchu. „Pouštěli jsme si desky, foneticky opisovali texty a pak se podle sluchu učili výslovnost. Příšerný. Ale chodilo se na nás a dokázali jsme naplnit i Slovanský dům.“

„Takže spokojenost?“

„Hmm, ne úplně. Ta textová interpretace byla nedomrlá a často jsme ani nevěděli, o čem vlastně zpíváme. Bylo to takový papouškování a tak jsem začal psát vlastní texty a muziku. To se chytlo. Od tý doby rád píšu. Do dneška.

„Ta kapela už asi neexistuje?“

„Ne. Po tom, co jsem z kapely odešel, hráli kluci sice dál, myslím, ještě asi čtyři roky.“

___________________________________________________________________ Josef Kudrna ____

„A proč jsi z kapely odešel? Ponorková nemoc?“

„Kdepak ponorková nemoc, láska! Ta mocná kouzelnice. Oženil jsem se.“

„A proč?“

„Proč jsem se oženil?“

„Proč jsi, když si se oženil, odešel z kapely? Spousty muzikantů se ožení a z kapely kvůli tomu neodejdou. Ovšem pravda je, že rozvodovost muzikantských manželstvích je dost velká.“

„No právě. Po půl roce manželství jsem doma dostal ultimátum: Buď kapela, nebo rodina! A bylo vymalováno.“

„A co jsi dělal potom?“

„Všechno možný ale hlavně manžela a tatínka. První roky byly fajn, než přijeli v osmašedesátým naši ´rudí bratři´. Tak jsme jim dali ultimátum: Buď oni, nebo my! A bylo zase vymalováno. Oni přišli a my odešli.“

„Kam jste vycestovali?“

„Nejdřív do Vídně. To byla tenkrát pro uprchlíky z tehdejšího Československa taková záchytná stanice, odkud se pak kutáleli dál do světe. My, jako většina uprchlíků, jsme chtěli do Kanady a nakonec jsme skončili v tehdejším ´západním´ Německu. Tam jsem chodil pracovat do fabriky s německo-českým slovníkem v kapse. Žena měla hospodářskou průmyslovku ale neovládala řeč a tak ten první čas pracovala jako uklízečka.“

„Tudy, ale k tomu, jak si se dostal k nápadu založit počítačovou firmu, asi cesta nevede?“

„Kdepak! To ještě dlouho ne. V tom městě, kde jsme v Německu bydleli, bylo hodně Čechů. Tak například v našem domě bydlelo třicet šest partají a z toho sedm českých rodin. Navštěvovali jsme se, hráli karty, na kytary, zpívali a vyprávěli si kdo odkud pochází, co kdo v životě zažil a tak. Některé příběhy byly komické, jiné smutné. Někdy jsme řvali smíchy. Já jsem svoje příběhy uměl patřičně přikrášlit a přemodelovat, takže to byly hlavně ty, u kterých se řvalo smíchy.“

„To můžu podepsat,“ zasmál se Roman, „už v nemocnici jsem ti chtěl navrhnout abys ty tvoje životní zážitky sepsal. Já bych si tvou knihu koupil okamžitě a stál i frontu na autogram.“

„Právě to, mi kamarádi navrhovali. Proč ne? Řekl jsem si a zkusil to.“

„A šlo to?“

„Nešlo. Velice rychle jsem zjistil, že vyprávět a psát je ohromný rozdíl. Poznal jsem, že reakce posluchače, omámeného příjemnou hladinou alkoholu, lze s jistou dávkou odvážného překroucení skutečností ovlivnit aby se smál nebo brečel. Ale psát? Když jsem si přečetl svůj první literární pokus, byl jsem zděšenej, asi zrovna tak, jako když jsem poprvé uslyšel svůj hlas z magnetofonu. Ten hlas nebyl můj a nelíbil se mi. Ten samý pocit jsem měl, když jsem si přečetl svojí první ´veselou´ povídku. Nebyla ani zajímavá a ani tak veselá, jako kdybych jí vyprávěl na mejdanu. A pak tady byl ještě problém: Psát česky, nebo německy? Jak bys to řešil ty, Romane?“

„No já nevím – asi německy, kdybych žil v Německu? Ale vraťme se k našemu původnímu tématu.“ Řekl Roman. „Začali jsme tím, že jsi založil počítačovou firmu …“

„Jeden můj kamarád, jmenoval se Henri, si v pětaosmdesátým, zrovna v té době, když jsem se pokoušel psát, pořídil počítač. To víš, to byl tenkrát hit. Vysedával jsem u něj dlouho do noci a nechal se od něj zasvěcovat do toho, pro mě úplně nového, světa. On lítal hodně do Asie nakupovat pro jednu farmaceutickou Firmu a když se jednou vrátil z Hongkongu, přivezl spoustu softwaru. Všelijaké hry a taky textový editor. Samozřejmě samý pirátský kopie. To víš, tenkrát to byla taková chaotická doba a na copyright se nikdo neohlížel.

„Ten textový editor jsem přivezl hlavně pro tebe. Víš, co je fantastický?“ Řekl, „píšeš a ten software ti opravuje pravopis a gramatiku. Takže, to, jsem ti přivezl, aby se ti lepší psalo, když už seš s tou němčinou na štíru.“

„Textový editor v roce 1985?“

„Jo, v roce 1985.“

Tak jsem si pořídil můj první počítač a začal psát na počítači mé povídky.“

„Takže ten tvůj problém s pravopisem a gramatikou, byl vyřešen?“

„Bohužel ne. Ono to opravování pravopisu a gramatiky tehdejším textovým editorem bylo tenkrát ještě zatraceně v plínkách. No a taky, když cizí jazyk neovládáš jako svou mateřskou řeč, nepomůže ti, a to ani dnes, sebelepší textový software. Je to pořád takový hranatý.“

„Takže jsi přestal psát?“

„Takže jsem přestal psát a počítač prodal na inzerát. Smířil jsem se s tím, že nebudu autorem báječných humoristických povídek a kapitolu, že se stanu autorem, jsem uzavřel.“

„Chápu a jak to šlo dál?“

„Jednou, mě ten kupec, mého nešťastného počítače zavolal, jestli bych mu nepomohl sehnat pro jeho firmu IT equipment. Jeho firma vyráběla plavecké bazény pro veřejnost, a on chtěl inovativně začít měřit kvalitu čistoty vody pomocí počítače, což v té době ještě nikdo nedělal.

„Proč si to počítačové vybavení pro jeho podnik, jednoduše nekoupil sám?“

„Tomu podnikateli bylo pět a šedesát a počítač byl pro něj tajuplný přístroj. Proto si ode mne koupil ten můj počítač, aby se s tou novou technikou nějak spřátelil.

Nějakou dobu jsem objížděl těch pár málo obchodů, které tenkrát počítače prodávaly, jenomže ti prodavači byli neochotní panáci v kravatách a ceny počítačů extraorbitální.

„Ano, i já mám z té doby zkušenost, že když jsi přišel do takového obchodu v džínách a tričku, dívali se na tebe prodavači jako na trhana, co přišel jen okukovat.“ Přitakal Roman.

„Referoval jsem tedy podnikateli Rollandovi, - mezitím jsme si už tykali,“ pokračoval Anthony, „pravidelně o mých kupních pokusech, a když už to došlo tak daleko, že byl Rolland ochoten zaplatit ty horentní sumy za to počítačové vybavení, které potřeboval, padl mi v jednom časopisu, dvoustránkový článek o Hongkongu. Psali v něm, že se dá v Hongkongu počítačová elektronika pořídit za zlomek ceny, než v Německu. Taky v tom článku psali, že je tam pětipodlažní obchodní dům, v němž se nic jiného, než počítačová technika a software neprodává. Pět pater počítačové techniky. Šílený! 395 obchodů nabitých počítači. A byla tam i fotka, na které byl ten obchoďák vyfocený i s obrovskou reklamou:

´Golden shopping center´

Ukázal jsem ten článek Rollandovi a po krátké poradě jsem za pár dní a na jeho náklady letěl na nákup do Hongkongu.“

„A jaký to tam bylo?“

„Jako v říši divů! Přivezl jsem za super cenu počítače, monitory, tiskárny a software. Rolland mi velice dobře zaplatil a přitom ještě spoustu ušetřil.

„Hádám, že to byl ten moment, kdy tě napadlo, začít obchodovat s počítačovou technikou?“

„Bingo!“

„Takže nebýt toho, že jsi si chtěl nechat opravovat texty počítačem, protože jsi natolik němčinu neovládal, by firma Keni Lej Computers nebyla?“

„Určitě ne.“

„A co psaní? Vrátil ses k tomu někdy?“

„Vrátil. Před dvěma lety jsem zase začal psát. Nejdřív jen tak, pro mě. Do šuplíku, jak se říká. Když toho bylo na knihu, poslal jsem to jednomu zákazníkovi, nakladateli a představ si, že se mu to líbilo! Kruh se po více než třiceti letech uzavřel. Moje první kniha povídek vyšla před týdnem v nakladatelství …“

„Žádná jména. Promiň Anthony.“

„Aha ano, samozřejmě. Tedy, moje první kniha vyšla v nakladatelství, jehož jméno není pro tento rozhovor relevantní.“ Pokračoval Anthony, „a první vydání už je takřka rozebrané.“

„Prosím tě, tak to ti gratuluju!“ Řekl Roman. „Teď mě napadá, nebude teď někdy, v Praze, mezinárodní knižní veletrh?“

„Ano, bude, od příštího čtvrtka. Proto jsem vlastně do Prahy přijel.“

„Takže po tvém prvním nezdařilém literárním pokusu jsi stačil založit počítačovou firmu a teď, po více než třiceti letech se dostal textový software na tak vysokou úroveň, že jsi s jeho pomocí splnil svůj tehdejší sen a stal se z tebe úspěšný autor gratuluji!“

Roman vstal: „Tak to byl, vážení diváci Anthony Keni Lej, úspěšný český podnikatel a díky dnešní špičkové softwarové technologii i úspěšný autor.“

„Ale vůbec ne,“ usmál se Anthony, „Ne díky špičkové softwarové technologii. Autor ano ale díky mé ženě.“

„Díky tvé ženě? Jak to myslíš?“

„On se totiž do dneška, žádný textový software neumí literárně chovat tak, jako člověk, znalý dokonale tu či onu řeč.“

„A právě moje žena, dostala ten geniální nápad. A kdyby má žena, ten geniální nápad, dostala už před třiceti lety, běželo by všechno úplně jinak. Tomu se říká PARADOX. Změna budoucnosti, zásahem do minulosti.“

„A co tvoji ženu vlastně napadlo?“

„Představ si, úplně banální věc: Poradila mi abych psal, - česky.“

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song:

„Requiem“

https://www.youtube.com/watch?v=hubSC5NMHvc

a

„Když muži pláčou“

Souhlas s použitím ilustrací

Tímto uděluji Antonínu Jelínkovi souhlas k použití a zveřejnění mých ilustrací v jeho blogu na portálu Mladá fronta. Tento souhlas zahrnuje právo publikovat mé ilustrace v elektronické podobě na výše zmíněném blogu, případně v jakýchkoli doprovodných materiálech, které jsou s blogem spojeny.

Souhlas uděluji bez nároku na honorář, s tím, že zůstávám autorem ilustrací a ponechávám si veškerá autorská práva k těmto dílům. Souhlas je platný do odvolání.

Josef Kudrna

Poděbrady