Občanská neposlušnost

_______________________________________________________________________________________

Můžeš být slušný,
Být klidně i vrahem.
U soudu tak či tak,
to berou šmahem.

Občanská neposlušnost

„Obžalovaný, mohl byste nám popsat, co se stalo onoho dne, v sobotu, 14. května 2016?“ Otázal se přísedící soudce Otakara Vávry, obžalovaného z občanské neposlušnosti. „A prosím stručně!“

Obviněný Otakar Vávra se na lavici obžalovaných zavrtěl a podíval tázavě na svého právního zástupce. Ten kývnul. Otakar Vávra, jsa hned na začátku jednání poučen, že musí mluvit pravdu a jen pravdu, a přísahal na to, povstal.

„Tak pane obžalovaný, čekáme!“

„Toho řečeného dne jsem už po probuzení cítil bolest v břišní oblasti. Ze začátku jsem tomu nevěnoval pozornost. Myslel jsem, že mám jen zaražené prdy, ale –“

„Obžalovaný, nepoužívejte prosím vulgarismy!“

„Promiňte, slavný soude. Nevěděl jsem, že zaražený prd je vulgarismus. Když se v odpoledních hodinách začala bolest stupňovat, vzal jsem si dva 200 miligramové prášky Ibuprofenu a lehl si do vany.“

„Vy jste si lehl do vany? Proč?“ Otázal se státní zástupce.

„Pane státní zástupce, ještě jste nedostal slovo.“ Řekl soudce. „Obžalovaný, vy jste si lehl do vany? Proč?“

„Víte,“ pousmál se obžalovaný Vávra, „to už je takový můj zvyk. Vždycky když se necítím dobře, napustím si horkou vodu do vany. Vydržím tam třeba i hodinu a půl. Většinou to pomáhá.“

„Ale ten den vám to nepomohlo?“ Otázal se státní zástupce.

„Pane státní zástupce, byl byste tak laskav a držel se zpátky?“ Obrátil se už přísněji soudce na neposedného státního zástupce. „Pane obžalovaný, rozuměl jste mé otázce? Tak prosím!“

„Nepomohlo.“ Odpověděl Vávra, „tentokrát nepomohlo.“

„A co bylo dál?“ Ptal se soudce dívajíc se přísně na státního zástupce, který už, už, otvíral pusu.

„Asi tak po hodině jsem vylezl z vany. V tom momentě se pode mnou podlomily nohy, jak by byly najednou z gumy.

Stačil jsem se ještě zachytit koše na prádlo a upadnout na kolena. Vstát jsem nemohl. Volal jsem manželku, že potřebuji pomoc. Manželka přiběhla a když mě viděla ležet na podlaze, zavolala na pomoc naši dceru. Ona prosím bydlí jen patro níž. Obrátili mě na záda, dcera mi podložila hlavu ručníkem a žena mezitím zavolala sanitku.“

„Za jak dlouho sanitka přijela?“

„Nevím. Upadl jsem do bezvědomí a přišel k sobě až na urgentním příjmu v lůžkové čekárně.“

„Tak dobře,“ hrál si soudce s kuličkovou tužkou, „a dál? Jak to bylo dál? Trochu svižněji pane obžalovaný!“

„Dál nebylo nic.“

„Jak, nebylo nic?“

„No, nic! Bylo půl deváté večer. Za chvíli dorazila moje dcera a pak jsme čekali. Ve dvě hodiny ráno jsem dceři řekl, že další čekání nemá cenu, protože ležet a čekat na doktora, který stejně nepřijde, můžu i doma a v posteli a ne na nepohodlném nemocničním, tvrdém lehátku.“

„A co vám na to vaše dcera odpověděla?“

„Měla na věc stejný názor. Vstal jsem, oblékl si župan, vklouznul do bačkor a šli jsme domů. Na chodbě vedoucí k východu, kde po obou stranách seděli a postávali pacienti, protože čekárna byla úplně plná, nás zastavila vyjevená sestřička a ptala se, kam jdu? Domů! Záchranka mě k Vám přivezla před pět a půl hodinami. A mně už to čekání nebaví.

Pět a půl hodiny, k nám do dveří nestrčil hlavu žádný nemocniční ošetřovatel, žádná sestra, nebo doktor.

Sestřička na mně vyjela: „To ale neznamená, že si jen tak usmyslíte, že půjdete domů. Vy jste u nás přes záchranou službu zaregistrovaný jako pacient. Domů můžete teprve až vás lékař propustí. A propustit vás může až po tom, co vás prohlédne.“

„Aha, - a kde je ten lékař?“ Zeptal jsem se. „Za tu dobu, od půl deváté do teď, tedy za pět a půl hodiny co jsem tady, jsem žádného lékaře neviděl!“

Obžalovaný Otakar Vávra se dostával do ráže a začal lapat po dechu.

„Pane obžalovaný, prosím vás: Uklidněte se! Napijte se vody a pokračujte v líčení.“

Obžalovaný Otakar Vávra se napil vody, počítal v duchu do desíti a pokračoval.

„Ta sestřička mi řekla, že zkusí sehnat doktora, a ať se zatím posadím vzadu v čekárně.“

„A doktor, přišel? A za jak dlouho?“

„Asi tak za půl hodiny se objevil mladý medik a zeptal se mě, proč dělám takový rozruch? „Mám už tady dvacet osm pacientů a jsem na to sám.“

Bránil jsem se, že já nemůžu za to, jestli vedení nemocnice není schopné obsadit emergenci příjem více než jedním doktorem, tedy medikem. Také jsem se ho zeptal, jestli je on téhož názoru, že to dává nějaký smysl přivézt pacienta, notabene v bezvědomí s houkačkou do nemocnice a nechat ho hodiny jen tak ležet ? Mladičký medik na mě zíral a bylo na něm vidět, že nic nechápe. Zeptal jsem se ho, jestli si troufne odhadnout, kdy přijdu konečné na řadu, prohlédne mě a udělá diagnózu?“

„Co vám ten lékař odpověděl?“ Zeptal se soudce.

„Že je přede mnou 28 pacientů, takže bych tak kolem druhé hodiny odpoledne mohl přijít na řadu.

„Na to jste, pane obžalovaný, podle policejního protokolu doktorovi řekl, ať si tu celou prohlídku strčí za klobouk a pak jste odjel domů?“

„Ano! Ale neřekl jsem ,za klobouk´, ale do pr….! Promiňte, slavný soude, zapomněl jsem na ty vulgarismy.“

„Ano, zapomněl jste! A neříkejte stále ,slavný soude´. Nejsme v Americe.“

Právník obžalovaného Otakara Vávry mu významně pod stolem dupnul na nohu, takže on jen kývl hlavou.

„Tak tedy jste odjel domů. V domácím županu a v bačkorách?“

„Ano!“

„Pane Vávro, v protokolu stojí, že na vás před vaším domem čekala policejní hlídka, aby vás dopravila zpátky do nemocnice, z které jste odešel bez propouštěcích listin. Což jste odmítl. Přiznáváte?“

___________________________________________________________________ Josef Kudrna ____

„Ano pane soudce. A také si myslím, že protože jsem nepokradl ani nezabil, je slovní obrat ´přiznáváte´ naprosto nemístné. „

Soudní síň se zavlnila. Na čelní straně kde seděl soudce s přísedícími nevolí, na straně opačné, v lavicích pro veřejnost, souhlasně.

Státní zástupce se spokojeně usmál a soudce svraštil obočí. Nad obžalovaný Vávrou, se stahovaly černé mraky.

Obhájce dloubnul obžalovaného loktem, naklonil se k němu a zašeptal: „Takhle s panem soudcem mluvit nesmíte!“

Soudce vstal a významně se opřel o katedru: „Takhle se mnou nesmíte mluvit! Kdyby se to ještě jednou opakovalo, nechám vás vyvést ze soudního sálu a přelíčení bude pokračovat bez vaší přítomnosti. Zatím vám pro výstrahu uděluji pokutu 100 eur, nebo 1 den vazby. Můžete si vybrat.

„Pane státní zástupce, chcete se obžalovaného na něco zeptat?“

Státní zástupce se obrátil na obžalovaného Vávru: „Pane Vávro, můžete soudu vysvětlit, proč jste uprchl z nemocnice?“

„To už jsme tady přece probírali, pane státní zástupce. A já jsem neuprchl, já jsem odešel. Všichni v soudním sále to slyšeli. Kromě vás!“

„Obžalovaný, nebuďte drzý, mohlo by vás to mrzet!“

„Vy mně vyhrožujete?“ Vstal obžalovaný Otakar Vávra a obrátil se na soudce: „Prosím o zápis do soudního protokolu, že tady pan státní zástupce mi veřejně vyhrožuje. Znám svoje práva!“

„Tak dost!“ Vstal soudce. „Tady bude pořádek!“

„Jestli má tady být pořádek, ----“ vstal i obžalovaný.

„A vy si zase sedněte! A mlčte. Nebo vám budu nucen udělit další pokutu. Tady jste u soudu a mluvit můžete teprve, když budete tázán.“

Obžalovaný Vávra se posadil. Jeho obhájce se na něho vyčítavě podíval a obrátil oči v sloup.

„Obžalovaný, odpovězte panu státnímu zástupci na otázku: Proč jste uprchl z nemocnice odmítnul se do ní vrátit?“

„Ale já jsem přece neuprchl, prostě jsem odešel. Ano, do nemocnice mě odvezla sanitka. Byl jsem v bezvědomí a tudíž jsem nic nepodepsal.

„V policejním protokolu se uvádí, že jste policejní hlídce kladl odpor a že jste se policejnímu úředníkovi, který vám chtěl nasadit želízka vytrhl, přeskočil plot a zavřel se doma, takže na vás musel být vydán zatykač. Když vás příští den chtěla policie zatknout a předvést, nebyl jste k nalezení. Můžete mi to nějak rozumně vysvětli?“

„Druhý den jsem nebyl k nalezení, protože jsem seděl v čekárně u mého obvoďáka. Prohlédl mě, a předepsal mi antibiotika. To všechno trvalo 6 minut. Už večer jsem se cítil lépe. Ovšem do té chvíle, než mě z postele vytáhla policie a odvezla k výslechu na stanici.“

„Soud se odebere k poradě.“

Státní zástupce se spokojeně usmíval a mnul si v duchu ručičky, zatímco právní obhájce Otakara Vávry, který zatím neřekl ani slovo, se zahloubal do ranních novin. Když se soud vrátil z porady, noviny složil a položil před sebe na stolní desku.

„Obžalovaný vstaňte!“ Řekl přísedící.

„Soud uznává obžalovaného Otakara Vávru,“ začal předseda soudu, „vinným ve všech bodech obžaloby: zneužitím dopravy záchranou službou, útěkem z nemocnice, občanské neposlušnosti vůči orgánům státní bezpečnosti a vedení nemocnice. Obžalovaný Otakar Vávra se tímto odsuzuje ke 26 měsícům vězení a to nepodmínečně.“

„26 měsíců?“ Zavrávoral Vávra. „To je snad trochu moc, za nic! Tady čtu,“ bránil se obžalovaný a vzal ze stolu noviny svého obhájce, „Tady čtu na titulní stránce, že a právě v této soudní síni, byl včera jeden obžalovaný, za loupežnou vraždu, odsouzen na 32 měsíců? Vy to tu berete šmahem, co …?“

„Neznevažujte už zase soud, obžalovaný! Jeden trest už jste dostal. A propos, zaplatíte tu pokutu, co vám soud uložil, nebo si odsedíte jeden den navíc?“

_______________________________________________________________________________________

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU