Mluví se o uprchlících, kteří už doma nebo až v zahraničí něčeho významného dosáhli, třeba vědci nebo vyštvaní písničkáři. O "obyčejných" lidech se téměř nemluví ani doma ani venku.

Pane Sedmíku,

ano, právě! Znáte definici obyčejného člověka? Já ne!

Měl jsem přítele miliardáře na Floridě, jmenoval se Bill Rosasco III. Choval se tak, že kdo to nevěděl, by o něj nezavadil víc pohledem, než o jiného "obyčejného" člověka. Studoval na Union College. Tam se seznámil s pozdějším 39 prezidentem USA. Jeho jméno bylo Jimmy Carter a až do jeho smrti byly nejlepšími přáteli. Bill zemřel v roce 2002. Obyčejný člověk.

Když se zúčastnil farmářského kongresu ve Frankfurtu, navštívil nás v Darmstadtu. Bydleli jsme tenkrát v 12 patře ve věžáku. Prostě zazvonil zvonek, otevřel jsem, Bill mě chytil do náruče, pak mou ženu a mé dcery. Obyčejný člověk! Jeho syn, též Bill, postižený dětskou obrnou, se léčil ještě za bolševiků, v Luhačovicích. Jeho pobyt tam, byl 1 rok.

Zpráva pro všechny:

Ta debata o mém článku dostává pěkné grády. To jsem snad ani nechtěl? Dyť já chtěl jenom sdělit světu, že nás opustil neobyčejný člověk, který se kromě jiného zasazoval v Kanadě o práva Indiánů a byl synem českých utečenců, jedněch z těch, na které Češi doma i venku mohou být hrdí!!!

Omlouvám se, že jsem to zasadil do rámečku, aby čtenář pochopil, o co jsme obohacení, když máme takové lidi.

Je možné, že někteří čtenáři blogů jsou nechápaví?

Asi takhle: Že já vůl jsem ten blog napsal.

Váš všech, Tony Jelínek

Není proč se omlouvat. Spíš bych nevyloučil, že ,,někdo" si jej všiml proto, že se objevil ,,na titulce"

Smutné... díky za ten příběh i blog.

Milá Dano,

děkuji.

Váš Tony Jelínek

Smutné to je veru.

Milá Jano,

děkuji Vám

Váš Tony Jelínek

P.S.:

idnes.cz

https://jiroudek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=457746

Bráška - Blog iDNES.cz

Jiří,

děkuji za odkaz. Přečetl jsem si to. Krásná vzpomínka na dobrého člověka.

Zdraví, Tony

Tony, smutné! Do Kanady utekl s rodinou jeden můj dobrý kamarád, i když o 12 let mladší. Po úmrtí ženy v Kanadě se po revoluci vrátil zemřít domů. Poznal jsem v diskuzi u mě nového utečence do Kanady Honzu Marka, můj ročník! Máme si co říct (napsat), vojna ve stejné době. Já osobně si nechal zničit manželství komunisty tím, že jsem raději emigroval, než se jimi nechat zničit, protože jsem s nimi vedl veřejně boj a nesouhlasil s nimi s mnohým. Živvot není jen legrace, a to kdekoliv! Zdravíme s Boh Danou celou tvou rodinu!

Děkuji moc. Nemohl jsem usnout až někdy kolem čtvrté hodiny ranní, dost mně to vzalo.

Tak jsem to trochu vytroubil do světa, když už jsem nemohl spát.

Měli jsme pana Čermáka z Chikaga. Byl starostou a zavražděn 6. března 1933 v Miami na Floridě. Měli jsme Michaela Procházku náměstka ministra v Yukonu, syna rodičů z Plzeňské ulice v Praze, v Košířích.

Myslím, že MY Češi máme být na co pyšní.

Zajímavý a lidsky potřebný článek.Náhodný osud-náhodné osudy mnohých....

Nazdar Michaele,

ano, dal jsem mému smutku literární prostor, aby se vědělo, že my, Češi a my Češi, bychom měli víc o sobě mluvit, vědět a se respektovat.

Děkuji, že jste si článe přečetl a ho i recenzoval.

Tony Jelínek

Píšete: "??? Každý měl tu možnost odejít!!!"

Neměl, třeba nemocní lidé ji neměli, nebo ti co zde nechtěli nechat rodiče.

Byla a je každého věc kdo zůstal nebo odešel. Každý měl svoje důvody do kterých nikomu nic není, protože je na každém jak si svůj život uspořádá, nikdo nemá právo někoho soudit.

Já nerozumím titulu tohoto blogu. Proč by se mělo o lidech co odešli po 68. roce mluvit? Když je důvod tak proč ne a taky když je důvod tak se mluví, ale mluvit jen aby se mluvilo?

Je smutný tragický osud co postihl našeho úspěšného rodáka v cizině, ano tady je důvod pro "mluvení". Upřímnou soustrast příbuzným....

Jo a abyste se mohli vy všichni, co jste odešli, vracet zpět domů jste nezařadili vy, ale my tady co jsme zde zůstali v roce 1989...

Nevím, proč by se o českých uprchlících mělo nějak moc mluvit.

Prostě odešli.

Bylo to jejich plné právo, ale proč o tom moc mluvit?

My nemáme moc důvodů o tom mluvit, protože už tady nejsou, život jde dále a díra po jejich odchodu, kdy tady chyběli, je už zacelená. A cílové země též nemají důvod o tom moc mluvit, protože se už integrovali do jejich života a jsou to občané jako kdokoli jiný.

O takových věcech má cenu mluvit jen v prvních několika letech, kdy tady ještě je po nich určitá nezacelená díra a v cílových zemích ještě probíhá proces jejich integrace.

A tragická smrt syna vašich přítel je sice veliké neštěstí, je mi moc líto, že se to stalo, ale nevím, proč o ni píšete v souvislosti s emigrací po roce 1968. Nevidím tam žádnou souvislost s tím, že je to syn emigrantů z bývalého Československa. Při autonehodách umírají lidé bez ohledu na jejich národnostní původ. Stejně tak může umřít Čech v Čechách, Moravák na Moravě, Slovák v Rumunsku, Němec v Polsku nebo Ital ve Francii.

Není pravdou, že díry se zacelily. I proto, že i ti, o odešli, a to i z tohoto světa, dál žijí v paměti živých.