O Canada

_______________________________________________________________________________________

Our home and native Land!
True patriot love in all of us command
With glowing hearts, we see thee rise,
The True North strong and free!

( -Široko daleko, Kanado,
stojíme na stráži tvé -)
Hymna Kanady

O Canada

Samozřejmě, že má Ottawa mezinárodní letiště, ale my jsme se rozhodli, že poletíme do hlavního města amerického státu Massachusetts, do Bostonu, pak dál přes Middlesex do Montrealu a odtud do Ottawy. Že si prostě, hned uděláme takový malý výlet, když už jsme poprvé na americkém kontinentě.

Ještě v Bostonu, na konci města před výjezdem na dálnici 95, jsme zabočili ke K-Marktu, abychom si obstarali něco jídla a pití na cestu. Měli jsme před sebou přece jen 430 mil a víc než 7 hodin jízdy.

Zaparkovali jsme, vypnul jsem motor, a abychom se vrátili do příjemně vychlazeného vozu, nechal jsem běžet klimatizaci. (V dnešních automobilech se už klimatizace spustit nedá, když neběží motor.)

Náš Buick z půjčovny, byl náš první vůz v našem životě, který měl klimatizaci.

Proto na mou obranu poznamenávám, že jsem si myslel, no, vlastně jsem si nemyslel nic.

Nakoupili jsme a usedli do vozu. Děvčata si vzadu rozbalila zmrzlinu, Dana mapu, aby mě navigovala a já otočil klíčkem startéru. Ano, nejpozději teď, milý čtenáři tušíš, co bylo dál a proč s Danou od té doby takovým situacím říkáme: „No ovšem, český trhan v cizině.“

Klimatizace vycucla z baterie i ten poslední volt elektřiny a udělala ze mě naprostého blbce.

„Říká se, že když se v Americe někomu porouchá auto, tak má řidič otevřít kapotu. Za chvilku někdo zastaví a nabídne mu pomoc.“ Radila mi má nejlepší manželka ze všech a dál studovala naši trasu na mapě.

„Už sis všimla, že stojíme na parkovišti před supermarketem?“ Odsekl jsem. „Opravdu si myslíš, že tvá rada tady, na parkovišti, bude fungovat?“

„Já bych to zkusila,“ řekla Dana, „jinou volbu stejně nemáme.“

Ꚛ

Neochotně jsem otevřel kapotu a hrozně jsem se styděl. Nejenom že, a jak jsem tu naší mizérii přivodil. Ale i proto, že jsem stoprocentně první řidič na severoamerickém kontinentě, který na parkovišti před supermarketem zvedne kapotu a bláhově očekává pomoc. Stál jsem zahanbeně kus dál od vozu a snažil budit dojem, že k němu nepatřím.

A tady se opět o jednou víc ukázalo, že ženy jsou chytřejší než pánové tvorstva.

Za několik pár minut vedle nás, zastavil pick up, řízený fešnou Američankou. Její spolujezdkyně stáhla okénko a s milým úsměvem se zeptala: „How can I help you?“

S pomocí slovníku, s použitím rukou a nohou, jsem jí vysvětlil, co se stalo. Dáma se usmála a řekla, opět s milým úsměvem: „Wait here a minute, we’ll be right back.“ A odfrčela.

Za dvacet minut, když už jsme to vzdávali a Dana mi řekla, abych zase otevřel kapotu, se naši zachránci vrátili. Přivezli s sebou startovací kabel, stále ještě s úsměvem, ho napojily na mojí a jejich autobaterii a řekli abych otočil klíčkem.

Buick okamžitě naskočil a spokojeně si broukal. Ženy zachránkyně sbalili startovací kabel a nešli si po svých.

Začali se vyptávat odkud jsme a kam máme namířeno. Po nějaké chvíli a zase s pomocí slovníku se nám podařilo jim dát jakž takž rozumnou odpověď, načež oni řekli: „Když jedete do Montrealu, máte stejný směr! Tak jeďte za námi! Rádi bychom vás představili našemu dědovi. Děda se narodil v Bonnu, v Německu, a bude mít určitě velkou radost. Tak jedem! Bydlíme kousek od dálnice.“

Nebydleli ´kousek´ od dálnice!

Jeli jsme stále nahoru do kopců a po 30 mílích jsme odbočili doleva na obrovskou louku.

Tam, stál nádherný, bílý, dřevěný dům postavený ve viktoriánském stylu, obklopeným domky pro turisty. Cottages. Stáli jeden od druhého v uctivé vzdálenosti a pod strání, za tím krásným viktoriánským domem, se v odpoledním slunci blyštělo nádherné jezero Pleasant Pond.

Dozvěděli jsme se od Sandy, tak se jmenovala ta, co řídila a od její sestry Mary, že jsou obě učitelky, a to všechno kolem dokola jim patří. I to americké ´Máchovo´ jezero.

Ty domky že budou pronajímat turistům a za měsíc bude premiéra.

Děda doma nebyl. Přijel až za čtvrt hodiny po nás a srdečně nás přivítal. „Sorry, I had to pick up the tractor from the service. I’m 89 years old and I’m still mowing it all myself! You’re rolling your eyes, aren’t you? „

Sundával traktůrek z přívěsu a povídá vnučce Sandy: „Ubytuj je v hlavní budově a všechno jim tady ukaž. Ráno s námi posnídají a teprve potom můžou jet dál.“

Strávili jsme u našich nových přátel nádherné odpoledne. Vykoupali jsme se v jezeru, slušně odmítli jejich nabídku na přenocování a pokračovali dál, směrem na Montreal.

Naši zachránci, hodní a srdeční lidé byli zklamaní, že jsme odmítli u nich přespat. Mary nám udělala hromadu pravých amerických sendvičů a popřála šťastnou cestu. Děda, Mary, Sandy a jejich děti nám mávali, než jsme jim zmizeli z dohledu.

Jo, a ten startovací kabel, který si naše zachránkyně pro nás zřejmě vypůjčili na nějaké benzince, jsme našli později v našem kufru u auta. Ještě ho mám skovanej!

Když jsme po tom malém dobrodružství konečně dojeli do Ottawy, bylo už půl druhé v noci. Plaše jsme zazvonili, spíš jen tak cvrnkli a čekali, co se bude dít. Za malý okamžik nám otevřel Víťa a omlouval se.

„Promiňte, usnuli jsme při tom čekání na gauči v obýváku u televize. To jsme rádi, že vás zase vidíme.“

„Takové shledání po třinácti letech se musí zapít! K tomu účelu jsme přivezli z Europy láhev dvanáctihvězdičkové Metaxy.“ řekl jsem bujaře. „Tak teď Hanko, už jen ty skleničky.“

Ale Hanka se zakabonila: „Ale Tony, my už alkohol dávno nepijeme,“ a podívala se přísně na Víťu, „viď, Víťěnko?“

„Samozřejmě že ne,“ polknul naprázdno můj přítel z dětství. A protože jsme se znali už od školky, okamžitě jsem poznal, která bije.

Tak jsme seděli u limonády a štěbetali jako vrabci na ptačím sněmu. Ano, měli jsme si co vyprávět.

V půl čtvrté ráno Hanka ´odpadla´ a šla spát.

Víťa si zamnul ruce, dal nohy na stůl a blaženě zašeptal: „Tak, a teď tu Metaxu postav na stůl ještě jednou a pustíme se do toho!“

Když ráno našla Hanka v odpadkovém koši prázdnou láhev od Metaxy peskovala mě, že jí Víťu kazím.

Připravovala na terase snídani a vztekle třískala nádobím.

„Pojďte, snídaně je hotová!“

Vstali jsme, a když jsem bral za kliku u dveří vedoucí na terasu, mě Víťa zarazil.

„Než vyjdete z domu, namažte se tady tou vodičkou. Nalejte si to i do vlasů a pořádně rozmasírujte. Je to proti moskytům. „Ty svině kousavý jsou hrozně chytrý. Když objeví, byť i jen milimetr nechráněné pokožky, tak vás štípne.“

Tak jsme se podle Víťového návodu ´vykoupali´ v prostředku proti těm ´kurvám´, jak moskytům Víťa říkal a šli jsme snídat.

Ty ´kurvy´ lítali naštvaně kolem nás, hrozivě bzučeli, ale nesedli. Nebylo kam.

Jak ta snídaně chutnala do dneška nevím. Jediné, co jsem při snídani cítil, byl odporný smrad onoho chemického prostředku proti komárům.

„Dnes večer“, řekl Víťa, „jsme pozvaní na návštěvu k jednomu kámošovi. Je nedaleko.“

My ještě nevěděli, že když v této zemi, někdo utrousí informaci, že to není daleko, jedná se v nejlepším případě o vzdálenost okolo 100 mil a je dobré, vzít si s sebou na cestu kartáček na zuby, pyžamo a spacák. Nasedli jsme bezstarostně do Víťového Fordu a vyrazili vstříc novým dobrodružstvím.

Když jsme pak krátce před sedmou hodinou večer, vystupovali před domem Víťového kámoše z auta, měli jsme ujeto rovných 185 mil

Jaroslava a Walter nás přivítali už před vchodem domu a srdečně zvali dál.

Seděli jsme na neobvykle velkém gauči, (v USA a v Kanadě je všechno veliké,) naproti před námi se nacházelo malé jevišťátko, za ním prosklená stěna, a za ní byl vidět velký pool.

Ꚛ

Dozvěděli jsme se, že Walter v dřívějším životě, myšleno před emigrací, měl kromě toho, že byl profesorem na vysoké škole ve Zlíně, v Brně swingovou kapelu. (Odkaz).

A to zase vysvětlovalo, proč stáli na jevišťátku bicí, varhany, baskytara, kytara a trubka.

Walter pracoval v ´Public Service Alliance of Canada´. Kromě toho hrál se svojí kapelou, ve které hráli i jeho oba synové Peter a Martin, na tanečních večerech, na svatbách, karnevalech a podobných událostech.

Manželé Haulenovi byli výborní hostitelé a já s Waltrem, jsme si okamžitě padli do oka. Po vynikající večeři mi Walter vrazil do ruky kytaru, jeho syn Petr popadl baskytaru, Walter si sedl za varhany a prohlásil, že ´to teď tady trošku roztočíme´. Krátce před půlnocí dorazil jeho syn Martin, a sedl za bicí.

Když nás to přestalo bavit, posadili jsme se k našim děvčatům a povídali si o všem možném. Také jak kdo z nás emigroval.

Když došla řada na nás, vyprávěla Dana o naší anabázi, jak jsme měli původně namířeno do Kanady, a nakonec skončili ve spolkové republice.

„Dvakrát jsme o vystěhování žádali ve Vídni a jednou pak v Německu,“ vysvětlovala Dana Waltrovi, který nad tím nedůvěřivě kroutil hlavou.

„A proč?“ Divil se. „To je mi nějaký divný. Vždyť tenkrát brala Kanada Čechy šmahem!“

Přinesl blok a tužku abychom mu napsali naše jména, datumy narození a poslední bydliště v Praze.

„Já se na ten váš případ podívám a až zase jednou přijedete, budu vám určitě moct říct, proč byla tenkrát vaše žádost zamítnutá.

Ꚛ

Za dva roky to bylo tak daleko. Letěl jsme s naší nejstarší na krátkou dovolenou do Los Angeles.

Nedříve jsme ale museli navštívit naše přátele v Ottawě. Bydleli mezitím na ranči, kterou si koupili krátce po naší první návštěvě u nich. Hanka, tehdy největší, nejznámější a nejlepší chovatelka angorských králíků v zemi mě poprosila, jestli bych jí nemohl u nás v Německu obstarat chovného angorského králíka s rodokmenem, aby omladil krev.

Naše cesta, jak jinak, měla takový malý háček: Stáňa, si stačila pár dní před odletem zvrtnout kotník a měla nohu od kotníku až pod koleno v sádře. Ale letěli jsme.

Víťa s Hankou nás vyzvedli na letišti. Nás? Nás!

Mě, Stáňu a obrovského siamského králíka. Protože jsem ještě navrch přikoupil samici, - počkat - ještě jednou: Mě, Stáňu a dvě klece s angorským samcem a samicí. Proč dvě klece? To si můžete lehce domyslet!

Na návštěvu jsme měli naplánované jen tři dny, a tak nás Víťa hned druhý den, vezl k Waltrovi.

„A zjistil Walter, proč nám naše žádosti o vystěhování odmítli?“ Ptal jsem se, když jsme nasedali do auta. Víťa se jen šibalsky usmíval: „Zjistil.

„Tony, tak jsem se informoval, jak to tenkrát s tou vaší žádostí o vystěhování do Kanady doopravdy bylo. Vy se divíte, že vás pokaždé zamítli? No bodejť by ne! Tak se podívej.“

Walter mi podal složku, kterou do této chvíle držel v ruce. „Tady v dotazníku, je to jen kopie, hned na první stránce stojí:

Byl otec v nějaké politické straně? „Tvoje odpověď“: ANO

„Další otázka“: Název strany? „Tvoje odpověď“, Komunistická strana československá.

„Nechápu. A co jsem tam měl napsat, když můj a Danin otec v té straně byli?“

„Měl jsi zakroužkovat, že v žádný straně nebyli!“

„Ale proto jsme přece utekli, abysme se nemuseli přetvařovat, lhát.“

Walter, taky emigrant, byl opačného názoru, a tak jsme chvíli trochu hlasitěji a nepřiměřeně debatovali.

Na zpáteční cestě domů panovalo v autě hrobové ticho. Stáňa usnula na zadním sedadle a já přemýšlel o tom, proč jsme si v tenkrát v Československu mysleli, že v demokracii je demokracie.

„Tak to by se na západě nemohlo stát!“ Bylo tenkrát, ještě v Československu, naše kouzelné zaklínadlo.

Asi po hodině a půl jízdy se Hanka ke mě otočila: „Taky si se s Waltrem nemusel tak hádat.“

„Promiň. Naštvala mě ta pseudodemokracie. Přece se nemůžu lží vloudit do cizí země? Já přece nemůžu za to, že můj táta vstoupil za první republiky do komunistický strany. Nebo že měl továrnu? Nebo, - a co já vím! Prostě jsem myslel jsem, že na západě nejsou děti posuzovaný za to, kdo jací jsou jejich rodiče?“

Po chvilce ticha jsem zeptal: „A jak se vůbec dostal Walter k našim papírům?“

„Walter je prezident všech kanadských odborů tiskového průmyslu. Do kanceláře v Torontě ho dopravuje privátní Jet.

Každý ráno ho doma vyzvedne šofér a odveze na letiště do Ottawy. Je to velký pán a má prakticky ke všemu přístup. A když ne, má vlivné kamarády ve velké politice a ti mu informace rádi obstarají. „

Ráno jsme si se Stáňou nalili půl flašky prostředku proti komárům na hlavu a šli smrdět na terasu, kde už Hanka podávala snídani.

Stáňa měla stále ještě nohu od kotníku až pod koleno v sádře a já požádal Viktora, jestli by jí neobjednal k nějakému doktorovi, aby jí tu sádru sundal. Víťa se smál, a přinesl z jeho dílničky nůžky na růže. Stáňa, si lehla na gauč v obýváku a za minutu byla sádra dole.

„Vidíš magore! A ty bys vyhazoval peníze za doktora.“

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song:
„Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU