Nepoctivý nálezce

To je opravdu zvláštní, jak se někdy z banálního příchodu z práce domů, může vyvinout takový „maglajz“! A stalo se: Léta páně 2021

_______________________________________________________________________________________
„… každej poctivej nálezce
by měl dostat přes hubu.“
řekl Švejk polnímu feldkurátorovi
Katzovi a šel do kuchyně vařit kafé.

Nepoctivý nálezce

Když jsem vystupoval před našim domem z auta, málem jsem šlápnul na malou, podlouhlou, bílou papírovou krabičku, potištěnou červeným písmem.

„Některý lidi“, odkopnul jsem jí na druhou stranu ulice před sousedův barák, „házejí odpadky rovnou na ulici, jako ve středověku.“

Zasunul jsem klíč do zámku branky, když v tom mě napadlo, že jak jsem do té krabičky kopnul, tak jako by v ní něco bylo. Postavil jsem kufr na chodník a přesto, že začalo poprchávat, jsem přešel na druhou stranu ulice. Krabička si ležela jakoby nic na mřížce kanálu. Jako by mě pozorovala a čekala, co bude dál.

„Mám, nebo nemám?“ Nenápadně jsem se přesvědčil, že mě nikdo z vedlejších domů ani zpoza záclony nepozoruje. Ujistil jsem se, že krabička není uvázaná na niti, kteroužto pak, až se pro ni sehnu, nějací pacholci cuknou a já jim budu pro smích a rychle jsem jí sebral.

Mezitím se z pozvolného poprchávání docela slušně rozpršelo. Déšť mi stékal za krk a já tu krabičku s nápisem ´Voltaren gel´. zkoumal ze všech stran. „Aha, mast na záda.“ Potěžkal jsem jí a připadalo mi, že je plná. Ještě jednou jsem se rozhlédl, jestli mě někdo přece jen nepozoruje a strčil ten nález do kapsy.

To je zajímavé, jakou má člověk radost, když má něco zdarma!

Přešel jsem zpátky na naši stranu ulice. Když jsem odmykal branku spustil se pořádný slejvák. A tak krabička, jako by mě v kapse hřála. Byl jsem za tu krátkou chvíli úplně promočený a začala mi být zima. Popadl jsem pilotní kufřík a stoupal, ne, spíše lezl jsem po venkovních schodech ke vchodu do domu.

Pak se to stalo: Když jsem položil nohu na pátý schod, šlehla mi přes záda pronikavá bolest, někde mě tam něco ruplo a ze vteřiny na vteřinu byl ze mě dočista mrzák. Pustil jsem kufr a chytil se oběma rukama zábradlí.

„Tak tohle mi tedy ještě scházelo,“ sakroval jsem a opatrně, nicméně bezvýsledně kroutil zádama, abych je trošku srovnal. „Zatracená krabička!“

Kufřík se s velkým lomozem kutálel zpátky dolů k brance, ozvala se rána a zůstal tam ležet jak dlouhý, tak široký. Pochmurně jsem se belhal po schodech nahoru.

To už ale Dana stála ve dveřích a ptala se, co to bylo za ránu. Když viděla, jak jsem promočený, odběhla do koupelny pro osušku a začala mi ještě mezi dveřma vysoušet vlasy.

„Ach ty můj chudáčku! Natočím horkou vodu do vany a rozpustím ti v ní koupelovou sůl. To ti ty nešťastný záda uvolní.“ Pomohla mi z bundy a z bot, odvedla mě do koupelny a odběhla ven pro ten můj nešťastný pilotní kufr.

Horká koupel mi udělala dobře na psychiku, ale bolest v zádech se nijak výrazně nezlepšila. Lezl jsem se z vany jako z havarovaného auta a tušil, že mi nastanou trudné dny.

Strčil jsem tu pitomou krabičku, kterou jsem mezitím sušil na topení do kapsy županu, a šoural se do obýváku. Opatrně jsem se složil na gauč, zachumlal do deky a nehlasně naříkal.

Dana, má nejlepší žena ze všech, postavila na stůl horký čaj s citronem a začala se hrabat v šuplíku, do kterého dáváme léky.

„Jako na potvoru, na bolest zad nic nemáme. Skočím se dolu zeptat Stáni.“

„Počkej!“

„Proč?“

„Počkej, nikam nechoď. Musím ti něco říct.“

Dana vyslechla můj příběh s nálezem krabičky a zeptala se: „A už si se podíval, co v tý krabičce vlastně je?“

„Mast na záda“, a podal jsem jí tu proklatou krabičku, která mezitím uschla. „Ta tuba vevnitř je neporušená.“

„Ukaž!? No, to je náhoda! A ta tuba je ještě originálně zavřená. To jí asi někdo nesl nějakýmu chudákovi z lékárny, jako seš teďka ty a nedonesl. Proč jsi to neřekl hned, že je v tý krabičce mast proti bolení zad?“

„No, vždyť jsi právě řekla, jaká to je náhoda. Mě se to zdá všechno nějak podivný. Je to opravdu jen náhoda? Nebo …“

„Nebo co?“

„No, však víš, všude samý teroristi a tak … Ona se taková tuba dá taky preparovat. Takový věci jsou dneska na denním pořádku. Stříknou dovnitř nějaký jed, nebo radioaktivní látku a máš vystaráno. Každou chvíli to ukazujou ve zprávách. Třeba v Londýně, se takovým způsobem zbavují cizí mocnosti nepohodlných agentů šmahem.“

Moje nadevšechno milovaná manželka se na mě pobaveně podívala: „Preparovaná krabička, a ty seš agent? Ty máš akorát bujnou fantazii. Snad si nemyslíš, že tu tubu někdo preparoval a narafičil abys ji našel až vystoupíš z auta a kalkuloval, že ji sebereš? Že zmokneš a rupne ti v zádech? A že já tě tou otrávenou mastí namažu a …“ Odmlčela se, „- pěkná detektivka …“

Dana můj pohled, který následoval asi špatně pochopila. „Počkej, nemyslíš si náhodou, že za tím stojím já, protože se tě chci zbavit?“

„Ale nééé … Mě je to všechno prostě nějak divný. Nic víc a nic míň.“

Josef Kudrna

Dana se kabonila, ale namazala mě tou nešťastnou mastí záda a šla dělat večeři.

Mast docela zabrala a u večeře jsem si už mohl celkem bez problémů sednout k jídelnímu stolu.

V jedenáct v noci, když mě Dana namazala potřetí a dvojsmyslně poznamenala: „Tak to bylo poslední pomazání“, se v obýváku, jako duch, zjevila naše vnučka.

„Ahoj! Kde se tu bereš tak pozdě večer?“ Zeptala se jí Dana.

„Ále, dělám mámě donáškovou službu“ Mávla rukou Vále. Byli jsme odpoledne ve stáji, a mámě, když seskakovala z koně, trochu ruplo v zádech. Tak si po cestě domů koupila v lékárně ´Voltaren gel´ v tubě, ale domů už tu krabičku nedonesla. Asi jí někde vypadla z tašky.“

Dana se na mně úkosem podívala, zvedla významně obočí, ale dělala jakoby nic.

Začalo se mi dělat nevolno.

„… tak mi volala“, pokračovala Valeria, „jestli bych jí nekoupila novou. Naříkala, že ji to už hodně bolí a na to, jet do lékárny autem, nemá ani pomyšlení. No, a protože bylo už devět večer, musela jsem najít lékárnu, která má noční službu.“

V tom si všimla tuby s mastičkou na záda, kterou Dana ještě stále držela v ruce. „Někoho tady bolí záda?“

„Jo, dědu.“

„To je tedy výborný! A já jsem mámě navrhovala, že než začnu objíždět lékárny se má optat nejdříve vás. Tedy ne, že bych byla líná posloužit své vlastní matce …“

„Víš co, radši to, že jsi viděla, že máme doma mast na záda, snad ani tvojí mámě neříkej“, navrhla naší vnučce má chytrá ženuška. „Zbytečně by si vyčítala, že tě do lékárny honila zbytečně. Viď dědo?“

A spiklenecky na mně mrkla

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song:
„Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU