Neměl jsem to původně v úmyslu

_______________________________________________________________________________________

Tak na to jsem nikdy nepomyslel
že jiná než má - bude drahá mi zem.
Že s uzlíčkem odejdu tiše jak zloděj
a návrat zpět bude - vlastně jen sen

Milovat národ svůj, ne za něj se stydět,
v cizině svobodu hledat – a cizí jíst chléb
tak na to bych nikdy nepomyslel ...

Neměl jsem to původně v úmyslu

Neměl jsem to původně v úmyslu, zveřejňovat se, k 17. listopadu.

Když však čtu, co hloupostí se o tom osudovém dnu píše, kolik chytrolínů ventiluje své pochybné názory, a sleduji, jak se rok od roku mění nálada a úhel pohledu na to, že lidé povstali a řekli: „A dost!“ – Nemohu jinak!

Chtěl bych něco proti tomu udělat, ale nevím co? A nevím jak ...

Vypnul jsem televizi hned po tom, co Marta nezazpívala její píseň a zapnul počítač. Vygůgloval jsem si stáří mé milované Kubišky, jak jí říkáme, - s respektem - , a vida: Jestli dobře počítám, je jí 82. No, tak to není divu, že už svou ,modlitbu pro Martu´. Jenom škoda, že nemá kořínek mého nejoblíbenějšího, slavného, Willie Nelsona. Tomu je 91 a ještě zpívá na koncertech a plní stadiony.

Dívám se na fotografii Marty a říkám si:Proč holka stárneš? Proč mi, nám to děláš? Proč nemládneš?

Pokud se týče toho samotného dne, kdy se z klíčů stali statisíce zvonečků, vím, že nemohu, a ani nechci, se k tomu vyjadřovat. Myslím si, že na to nemám právo, abych posuzoval a kritizoval.

Nebyl jsem u toho!

Jediné, co mohu, je vyjádřit respekt, úctu, obdiv a nekonečné díky všem, kteří se o to, co se stalo, zasloužili.

Rád bych, milí čtenáři, s Vaším dovolením, popsal, jak jsme sametovou revoluci prožívali my, v emigraci.

Nejlépe začnu-li tím, proč jsme odešli.

Ꚛ

Ten další neblahý den, 27 srpna v roce 1968, když se naše vláda vrátila z „vazby“ v Moskvě, jsme se sousedy vynesli pár kuchyňských stolů na louku před domem.

Naše děvčata prostřela slavnostní bílé ubrusy, zatímco my chlapi, jsme natáhly od Valentů z prvního patra prodlužovačku k radiu. Stoly zdobily kytky, jídlo a pití. Zasedli jsme, a čekali na projev miláčka národa, Alexandra Dubčeka.

Věděli jsme, že nám řekne, že to v Moskvě vyhráli, usurpátor s hustým, ďábelským obočím hodí zpátečku a naši Ruští bratři odtáhnou domů. (Běž domů Ivane, čeká Tě Nataša … - Karel Kryl.)

Dosud ještě nikdo nevěděl, co se vlastně v Kremlu dělo, po té, co Brežněvovi ,holomci´ zatkli naši lidem zvolenou vládu a odvlekli jako válečnou trofej so spárů bolševiků.

Čekali jsme až odbije půl šesté a naivní, jak jsme byli, jsme na tu oslavu výhry měli připravené dobře vychlazené šampaňské.

Alexandr Dubček mluvil nezvykle velmi pomalu, s velkými přestávkami, a my jsme „mezi řádky“ lehce rozpoznali, co nám říká: Že je všechno v řiti! Naše vláda z donucení podepsala tzv. Moskevský protokol, v rámci kterého se de facto zavázala k věrnosti k našim rudým bratrům.

Všichni jsme u toho brečeli. Z dobře vychlazeného šampaňského zátky nelítaly. Zbytky piva jsme vztekle vylili do trávy a se sklopenými hlavami, jsme se jako zpráskaní psi, (… jako?) šourali domů.

Bydleli jsme v prvním patře. V mezaninu jsme se s Danou objali, podívali do očí a řekli téměř jednohlasně: „Tak tady nechceme žít.“ Vím, že to zní příliš poeticky, ale bylo to přesně tak. Rozhodli jsme se odejít, aby naše děti nevyrůstali v ruské kolonii.

Ꚛ

Listopad 1989 jsme tedy prožívali v Německu. Jednoho večera jsme přijeli z nákupu. Zaparkoval jsem, a chtěl vypnout autorádio, když se z něho ozvala čeština. Nechápali jsme, co se stalo. Zůstali jsme sedět v autě a nevěřícně naslouchali: … a prosím české uprchlíky a vystěhovalce, prostě všechny Čechoslováky, vraťte se zpátky domů. Když už ne natrvalo, alespoň se podívat. Hranice jsou pro Vás otevřené. Váš ministr zahraničí svobodného Česko-Slovenska, Jiří Dienstbier.“

Objali jsme se, stejně tak jako v roce 1968 po Dubčekově projevu, a už na druhý den, jsme v Rozvadově stáli frontu na vízum.

Když nám bývalá soudružka, a teď najednou paní celnice, vrazila do cestovního pasu vízum, podali jsme jí velkou kytici s 21 rudými růžemi se slovy: „A teď zase všechno dobrý!“

A zase jsme brečeli. Ona začala, a my se přidali.

A tak prosím, všechny lidi dobré vůle: Nezapomeňte na hrdiny ze 17 listopadu 1989.

Nezapomínejte na své hrdiny.

_____________________________________________________________Autor: Pepa Kudrna _____

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“