Nejhorší možné řešení

100 znaků nejméně má být délka perexu. To nutí mě někdy, hlouposti psát, bych navnadil čtenáře co v článku ho čeká, prý mám ho jen upoutat, však obsah neprozradit.

_______________________________________________________________________________________

Sedí orel na skále,
pucuje si křídla,
orlice ho sleduje,
asi se v něm zhlídla.

Nejhorší možné řešení

„Tak co, pojedeš do Prahy autem, nebo poletíš?“ Zeptal jsem se Dany v neděli ráno při snídani.

„Nevím, ale když vidím ve zprávách ty sněhové kalamity v Bavorsku, tak asi poletím. Nač riskovat?“

„No, rozumný to je, a tak drahý to zase není, „ souhlasil jsem a slíbil, že se postarám o letenku.

„Tak nejlacinější zpáteční letenka z Frankfurtu do Prahy“, sedl jsem si večer v obýváku k Daně, „přijde na 209 eur.“

„Tolik? To mi připadá nějak moc.“ Povzdychla si Dana. „Kolik jsi platil za letenku ty, když jsi letěl naposledy do Prahy?“

„98 eur. Protože jsem ji koupil dva měsíce před odletem. Ale nechme to na zítra, projedu ještě jednou internet, třeba najdu něco lacinějšího.“

Příští den jsem tu letenku za těch 209 eur koupil, protože nic lacinějšího jsem nenašel.

Dana přinesla z půdy kufr a naše kočky propadly panice. Myslí si, že pojedeme na chalupu a nejezdí rády v autě.

Dana kufr otevřela, položila ho na gauč v mojí pracovně a dala mi za úkol dávat pozor, aby se do něj kočky nevymočili. Už to párkrát udělali, asi se domnívají, že tím pádem nikam nepojedeme, protože je nepoužitelný. Ten kufr.

Obvykle, když přijdu večer z práce domů, dostávám už při zouvání bot domácí úkoly typu: „Nesvítí žárovka v koupelně, běží mi pomalu počítač, v kuchyňském dřezu neodtéká voda, přestal nám fungovat internet, měla by se posekat tráva a podobně. V nejlepším případě mi Dana hned u dveří vrazí do ruky sklenici s okurkami a líbezně zašeptá: „Když neotevřeš tu sklenice okurek, nebude večeře.“

Proto, když jsem dostal za úkol ´jen hlídat kufr´, jsem měl pocit, jako kdybych vyhrál v loterii.

„Ten kufr musíš mít pořád na očích“, nařídila mi Dana. „Znáš ty chlupatý potvory“, a šla si do ložnice vybrat oblečení na cestu. Uvelebil jsem se v křesle, zapnul počítač, občas koutkem oka kufr pozoroval a prohlížel si poštu.

Netrvalo dlouho a náš kocourek Járo se uvelebil na tiskárně. Natáhl packy před sebe jako Sfinx a pozoroval Danin kufr jako lev, co si právě ze stáda antilop vybírá ten nejlepší kus.

Užíval jsem si. Líbilo se mi, že dneska nemusím běhat po baráku a dělat domovníka-opraváře. Však brzy jsem zjistil, že hlídat prázdný kufr, může být taky hrozná nuda.

Dana se z ložnice stále nevracela a mě hlídání toho mizerného kufru přestalo bavit.

Vstal jsem, že se půjdu podívat, proč Daně tak dlouho trvá vybrat si pár kusů oblečení.

Jakmile jsem vstal, Járo, který se povaloval na tiskárně a dělal jakoby nic, zvedl bystře hlavu. Střihnul ušima, napnul svaly a začal mrskat ocasem tak, jak to dělá těsně před tím, než vystartuje na myš.

Pochopil jsem, že jakmile opustím pracovnu, do kufru skočí a pochčije ho.

„Jak na to?“ Lehl jsem si na gauč vedle kufru, zklamaný Járo se stočil na tiskárně do klubíčka a předstíral hluboký spánek.

Chvíli jsem přemýšlel: „No pochopitelně“, zajásal jsem. „Mobil!“ Vytáhl jsem mobil a zavolal Danu.

„Ty voláš?“, divila se Dana. „Ty nehlídáš kufr? Kde jsi?“

„Klid, Dano, hlavně klid. Jsem v pracovně. Jen se chci zeptat, proč ti tak dlouho trvá, vybrat si pár hadříků na jeden víkend? Mě už to hlídání prázdnýho kufru fakt nebaví!“

„Vydrž! Už jsem skoro hotová.“ Uklidňovala mě Dana. „Za chvíli jsem u tebe.“

Ta „chvíle“, než přinesla tu směšnou hrstku oblečení a prádla, trvala dalších půl hodiny. Zatímco Dana tu malou, směšnou hromádku skládala pečlivě do kufru, držel jsem kočky v šachu.

Když byla hotová, kufr jsme zavřeli, přehodili přes něj deku, přikryli igelitovým ubrusem a pro jistotu ještě zatěžkali v každém cípu cihlou ze zahrady.

Ꚛ

V knížce ´Zrozen ve znamení býka´, kterou jsem dostal k mým posledním narozeninám, jsem se dočetl, že býci jsou zpravidla věrní manželé. Muž zrozený v tomto znamení je domácí, rodinný, typ, pohodlný medvídek. Miluje klidný rodinný krb a ať se stane cokoliv, vždy se vrací domů. A rád.

Já jsem se příští den domů rád nevracel. Celý den jsem nestál za nic. Trápila mě představa, že až se vrátím domů, budu muset zase hlídat kufr.

Ale jak už to, tak v životě někdy chodí, bylo nakonec všechno jinak. Když jsem přišel domů, byl kufr bezpečně uložený ve skříni v ložnici a na stole voněla večeře.

„V kolik ráno vstáváme?“ Svalil jsem se po večeři na gauč.

„V sedm hodin.“

„No nazdar.“ Pomyslel jsem si. Nahlas jsem neřekl raději nic a hned po hlavních televizních zprávách jsem si vzal prášek na spaní a šel se na to vyspat.

Ꚛ

Ten víkend po tom, co moje nadevšechno milovaná žena odletěla do Prahy, proběhl bezkonfliktně a v pondělí večer jsem jí jel vyzvednout na Frankfurtské letiště.

Mobil zvonil zrovna v ten moment, když jsem parkoval: „Ahoj, je mi to hrozně líto, ale jsme ještě pořád v Ruzyni. Nějaký technický problémy, nebo co … Už jsme všichni seděli v kabině, když nás zase nahnali do autobusu a odvezli zpátky do terminálu“.

„To nevypadá dobře,“ pomyslel jsem si pochmurně, zavřel vůz a šel do příletové haly zjistit, co se děje.

„Ano, ten let má delay“, sdělila mi velice vlídná paní na informačním stánku. „Let DE 2568 z Prahy do Frankfurtu, bude mít asi tak dvě hodiny zpoždění.“

„A ví se proč?“, zeptal jsem se.

„Jó pane, tak to nevím.“

„Promiňte, mohu se Vás na něco zeptat? Nevíte, jak to funguje s parkováním před terminálem?“

„Prvních deset minut je zdarma. Potom se platí za každých dalších patnáct minut, 2,50 eur.“ A když viděla, jak to se mnou zacloumalo, dodala: „Jestli vám mohu poradit, odjeďte někam mimo letiště a vraťte se až budete vědět, že letadlo přistálo. Kdy jste zaparkoval?“

Podíval jsem se na parkovací tiket. „Ježišmarjá, před osmi minutama. Tak díky moc, já letím.“

Skočil jsem do auta a vyrazil k výjezdu z parkoviště. Parkovací automat vcucnul můj tiket jako nic, blahosklonně zvedl závoru a já si oddychl, že nemusím doplácet.

Vozovka z parkoviště před terminálem vede strmě dolů a končí na velké, semafory řízené křižovatce. Ještě z dob, kdy jsem na letišti pracoval, vím, že se dá před tou křižovatkou zabočit do podloubí na bezplatné parkoviště pro zaměstnance.

Jen jsem tam zaparkoval, volala Dana: „Prosím tě, jen krátce, vezou nás k letadlu a vypadá to, že teď už definitivně odletíme. Hned jak přistaneme se ti ozvu.“

Vypnul jsem světla, zapnul topení, schoulil se na sedadle a snažil neusnout.

Ꚛ

Brouzdal jsem po pláži, mořské vlny mi olizovaly bosé nohy a do zad mě hřálo slunce. Došel jsem se k plážovém baru, objednal si krásně studenou Piña Coladu a pozoroval zapadající ohnivou kouli. Vychutnával jsem si krásný podvečer a s rozkoší dýchal slaný mořský vzduch.

Slunce se chýlilo k zenitu. V okamžiku, kdy se dotklo horizontu, začala na malém jevišti vedle baru hrát kapela ´Island in the Sun´.

„Haló, Haló! No tak, slyšíte …? Haló!“

Mořská pláž zmizela. Procitl jsem z krásného snu a namísto krvavého, zapadajícího slunce, mi do očí svítil baterkou příslušník letištní ochranky.

Stáhnul jsem postranní okno: „Ano?“

„Co tady děláte? Tady smí parkovat jen zaměstnanci. Vy jste zaměstnanec?“

„Promiňte, udělalo se mi nevolno, tak jsem myslel že …“, nemistrně jsem lhal.

„A teď je vám už dobře? Jestli ano, tak pokračujte v jízdě. V opačném případě vám zavolám sanitku.“

Zatnul jsem zuby a vyjel.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Josef Kudrna_

Na křižovatce jsem odbočil zpátky k parkovišti před příletovým terminálem a sotva se za mnou zavřela závora ozval se mobil. Zaparkoval jsem a zvedl telefon.

„Ahoj, tady Dana. Tak já už volám tady z Frankfurtu. Právě jsem vyšla z celního prostoru a jdu k Tobě nahoru.“

„Fajn, čekám před terminálem.“

Zaparkoval jsem před halou u východu ´C´ a doufal, že se má žena objeví dřív, než uplyne doba, po které budu muset za parkování platit. Podíval jsem se na hodinky: „Od teď, mám ještě devět minut“, řekl jsem si, vystoupil z vozu a vyhlížel Danu. Ještě sedm minut a Dana nikde. Hergot! Když se brzy neobjeví, budu muset zaplatit, nebo zase vyjet z parkoviště, udělat si kolečko a znovu se vrátit. „

Vlítnul jsem do Terminálu, vrhl pohled vlevo, vpravo, Dana nikde! „Už jenom čtyři minuty …“, co teď?

„Možná, že když jsem šel dovnitř, vyšla jiným východem ven?“ Napadlo mě.

Vrátil jsem se před terminál a skutečně: Stála před jiným východem a mávala na mě. Bleskově jsem naházel kufr a ženu do auta a vyrazil k výjezdu z parkoviště.

Mrknul jsem na čas: „Ještě jedna minuta!“

Zasunul jsem u výjezdu parkovací tiket do automatu a fixoval závoru. Nezvedla se. Zato displej mi sdělil, že desetiminutový limit parkování zdarma, vypršel.

„Hajzlové, tak ste mě přece jen dostali,“ zasakroval jsem. Nechal jsem stát vůz s Danou před závorou a supěl k pokladně.

Pokladny, dvě velké, modré, hladové obludy, stály naštěstí jen pár metrů od závory. Vztekle jsem vsunul parkovací tiket do automatu a ta mizerná, modrá potvora, vcucla můj parkovací tiket s takovou chutí, že se div neoblízla.

„A to je zase co?“ Praštil jsem vzteky do té modré nestvůry, když mi displej sdělil, že doba parkování pod deset minut je zdarma, tak že mohu vyjet bez placení.

„Srandičky co?“ Kasa vyplivla můj parkovací tiket a já utíkal zpátky k autu. Skočil jsem do vozu, zabouchnul dveře, stáhnul okno, vsunul parkovací tiket a čekal, co se stane. Tentokrát nám displej popřál šťastnou cestu, dal pokyn závoře a ta nás pustila ven.

Domů jsme dorazili v deset hodin v noci. Cestou nepadlo ani slovo. Dana, napumpovaná z té cestovní anabáze zarytě mlčela.

A já? No, co bych se zbytečně rozčiloval.

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song:
„Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU