Nač hned nový dům?

_____________________________________________________________________________

Hodně práce? Málo chuti?
S tím ta moje nemá problém!
Do práce mě nenutí,
když jsou na to roboti …

Nač hned nový dům?

Přespříliš pohodové víkendy mi byly odjakživa náramně podezřelé, takže když mi jednou Dana o jednom takovém pohodovém víkendu s ustaraným výrazem řekla: „Tak jsem si spočítala, kolik hodin za měsíc, strávím s vysavačem v ruce,“ jsem zpozorněl.

„Uvědomila jsem si,“ mávla rukou, „že roky letí a můj čas je příliš vzácný na to, než abych jím mrhala lítáním s vysavačem po bytě. Řekla jsem si, že kdybychom si pořídili robotický vysavač, ušetřila bych spoustu času a mohla namísto vysávání dělat něco jiného. Třeba si sednout do křesla a číst knížku.

„Myslíš si, že je to nutné?“

„Číst si knížku?

„Samozřejmě ne. Myslím, jestli je to nutné, abychom si pořídili robotický vysavač?“

Dana si sedla ke mně na gauč a položila přede mne svůj výpočet.

„Trochu jsem počítala a došla k následujícímu výsledku. Náš byt má rovných sto padesát kvadrátních metrů. Luxuju v průměru každý druhý den což trvá asi tak hodinu. To dělá zhruba 15 hodin za měsíc, tedy 180 hodin za rok. Jsme spolu 54 let. To znamená, že když vynásobím 180 hodin 54 roky, tak mi vychází, že jsem strávila luxováním 9.720 hodin.“

„Co? Tolik?“

„Koukáš, co? Vydělila jsem to 24 hodinama a došla k výsledku 405. To tedy znamená, že jsem za tu dobu, co jsme spolu, zhruba 405 dnů 24 hodin denně luxovala.“

Čísílka na tom papíře, mě začaly skákat před očima a rozbolela se mi z toho hlava.

„Vypočítala jsem si,“ pokračovala Dana nelítostně, „že tedy spolu nejsme 54 ale 52 let, 10 měsíců a 20 dní, protože jsem 1 rok a 40 dní žila s vysavačem. 55 výročí svatby tedy nebude příští ale až přespříští rok. Tak se podle toho zařiď.“

Bylo mi z toho, jak neblaze skončil tento víkend, nějak smutno. Robot, výročí svatby …!

Spolknul jsem dva Acylpyriny s pevným předsevzetím, že hned ráno půjdu koupit toho pitomýho robota a šel spát. Nejdříve jsem nemohl usnout a pak, když jsem konečně zabral, se mi zdály sny o robotických vysavačích.

Příští den jsem koupil ten nejlepší robotický vysavač, který byl k mání.

„Pro nejlepší ženu, nejlepšího robota!“ Lísal jsem se u Dany, když jsem ho vybaloval.

Posadil jsem robota na nabíječku a začal studovat manuál. Nabíjení nebralo konce, tak jsem zatím rozřezal krabici a vyhodil ji do popelnice. Potom jsem si do mobila stáhnul APP od výrobce.

Zrovna, když jsem chtěl začít potřetí studovat manuál, robot promluvil:

„The battery is full,“

„Výborný!“ Řekl jsem Daně a rozklikl v mobilu příslušný APP. Vyplnili jsme všechny požadované údaje: Jméno, datum narození, politické zaměření, datumy narození a politické zaměření našich rodičů a prarodičů, naše nynější a předchozí bydliště, adresy hřbitovů kde jsou, pokud již nežijí, naši předkové pochováni. Potom jsme provedli download našich daňových přiznání za posledních deset let a zakřížkovali, že souhlasíme s tím, že nám výrobce bude zasílat reklamní emaily. Po zadání hesla jsem pak konečně spojili robota s naší domácí wifinou a na displeji se objevil buton s nápisem: ´START´.

„Ťukni na ten buton,“ řekl jsem Daně.

„Já, proč já?“

„Je to tvůj robot!“

Dana slavnostně, jako když nějaký potentát střihá stužku nové stanice Metra, ťukla na buton ´START´ a...

Robot něco nesrozumitelného zabručel, vycouval z nabíječky, otočil se o 180° a dal se do práce.

Jezdil si po bytě, občas něco, čemu nebylo dost dobře rozumět, pronesl a luxoval si vesele dál. Odjížděl do jiných místností, aby se vzápětí zase vracel a pokračoval v luxování obýváku přesně tam, kde před tím přestal.

Když už mu luxování v obýváku připadalo nudné, odjel opět jinam. Třeba do ložnice. Ze začátku jsme za ním nadšeně běhali, a když se nám to okoukalo, pili jsme v obýváku kafé a čekali až se zase objeví.

„To je legrační,“ řekla Dana, „Mizí a zase se objevuje. Jako Moby-Dick. Pojď, pokřtíme ho! Budeme mu říkat: „Moby-Dick“.

Když se Moby-Dickovi vybily baterie a vrátil se sám k nabíječce, Dana prohlásila, že ten robot, je ohromná vymoženost.

Samozřejmě, že jsme všem našim známým, kteří to byli ochotní poslouchat, (a i těm kteří to poslouchat nechtěli), o našem novém pomocníkovi Moby-Dickovi obšírně vyprávěli a ho doporučovali: „ … vůbec nechápeme,“ končili jsme obvykle náš chvalozpěv, „ jak jsme celá ta léta, bez takového pomocníka, vůbec mohli žít.“

Fotili a filmovali jsme Moby-Dicka při tom, jak se zapletl do třásní koberce a jak jsem ho vyprošťoval. Jak se zastaví a volá o pomoc, protože má plnou nádobku smetí a při tom, jak se sám vrátí k nabíječce, aby si dobil aku.

Nedokumentovali jsme, jak Moby-Dick nabíjecí stanici zoufale hledá a protože ji za boha nemůže najít, zaparkuje třeba v kuchyni před odpadkovým košem, předstírá, že svoji základnu našel a že si aku dobíjí.

Také nikomu nevyprávíme, že Moby-Dicka nejmíň dvakrát za měsíc skoro celého rozebírám a doluji z jeho útrob všelijaké cucky, šňůrky, papírové kuličky, gumičky do vlasů, mince, kuličkové tužky a drátky na pověšení vánočního cukroví aby zase normálně fungoval a nevydával strašidelné zvuky.

Nicméně, Dana, byla s „osvobozenou domácností“ nadmíru spokojená a užívala si získaný volný čas, zatím co já, jsem ho měl o to méně. Ale nestěžuji si, život není zlej, a dokud ještě žijem, je všechno Okay.

Jediný, komu Moby-Dick vadí, je náš kocour Oskar. Ale, znáte Oskara. Ten má furt něco.

Když se Moby-Dick poprvé rozjel po bytě, Oskar zmizel a do večera trucoval v zahradě. Po čase pochopil, že z něj nemusí mít strach, protože je Moby-Dick jenom stroj a už před ním neutíkal. Ale rád ho neměl a dělal mu naschvály.

Oskar je koumák a po podrobném pozorování zjistil, že si Moby-Dick razí pravidelnou geometrickou cestu bytem. Všiml si, že když jeho elektronická čidla, zmerčí překážku, onu objede a pokračuje v cestě podle plánu.

A to mu Oskar kazil. Oběhl Moby-Dicka a lehl si mu do cesty. Moby-Dick Oskara objel aby dál pokračoval ve vysávání. Ale Oskar byl rychlejší a už mu zase ležel v cestě.

Ta hra se opakovala tak dlouho až se Moby-Dick, naprosto dezorientován zastavil, začal červeně blikat a na displeji se objevilo chybné hlášení ´ERROR´ …

Právě proto si Oskara ceníme. Že je, tak inteligentní.

Ꚛ

Přijel k nám na návštěvu můj synovec z Prahy, a jakmile jsme zasedli v jídelně k večeři, rozhodl se Moby-Dick, že by se mohl před návštěvou trochu blejsknout a vyjel si zaluxovat. Jakmile byl hotov s obývákem, vyrazil k nám do jídelny.

Omlouval jsem se, ale Moby-Dick se s mým synovcem Pavlem a jeho ženou Béďou rychle skamarádil. Narážel šibalsky do jejich nohou, mluvil na ně stále cosi, čemu jako obvykle nebylo pořádně rozumět a my jsme je ujišťovali, jak jsme s Moby-Dickem spokojeni a kolik času má teď Dana navíc k disposici.

Když odjeli, netrvalo to dlouho a Pavel volal:

„Tak jsme si taky pořídili robota.“

„Je kouzelný.“ Rozplývala se Béďa v pozadí. „Pošleme vám pár fotek.“

Denně jsme si s Pavlem a Béďou telefonovali a vyměňovali fotky a zážitky s našima roboty.

Však telefonátů časem ubývalo a jednou se mě Dana zeptala, jestli nemám taky takový dojem, že jejich nadšení z robotického vysavače nějak ochablo?“

„Taky jsem si všimnul. Až budu s Pavlem příště mluvit, zeptám se ho na to.“

Pavel se přiznal, že mají opravdu problém.

„Víš, zatímco váš dům, je jednopodlažní, má náš dům tři patra. Musíme tedy Emila, - tak jsme našeho robota pojmenovali, - neustále přenášet z poschodí do poschodí. Ale našli jsme dobrý řešení.“

„To jsem rád. Super! Tak povídej!“

„Prodáme náš dům a koupíme dům jednoúrovňový. Něco, jako máte vy. Co tomu říkáš?“

Neříkal jsem nic a když jsme se rozloučili, přemýšlel jsem o tom, jak takový malý technický zázrak, může groteskně ovlivnit život, dvou dospělých lidí.

Náš kocour Oskar, co ten hovor taky poslouchal seskočil z křesla, odšoural se do kuchyně a za chvíli bylo slyšet, jak chřoupá granule. Když se vrátil se do obýváku uvelebil se na gauči vedle mě a povídá:

„Já bych ten problém vyřešil jinak.“ Řekl.

„Jak?“

„Koupil bych si ještě Roboty dva. Do každého patra jednoho. Nemusel bych se stěhovat a ještě bych ušetřil hromadu peněz.“

„Dobrý řešení,“ zajásal jsem a zavolal to Pavlovi do Prahy.

„Bingo! Taky mě to mohlo napadnout. Ten váš kocour je opravdu chytrej.“ Pochválil Pavel našeho kocoura a já byl zase jednou pyšný na to, že mám Oskara“.

_________________________________________________Autor: Pepa Kudrna _____

Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Requiem“
https://www.youtube.com/watch?v=hubSC5NMHvc