My friend Jimmy Carter

_____________________________________________________________________________

Nejdříve prezident,
potom můj friend.
Žil sto let:
Jaký to Happy End

My friend Jimmy Carter

Náš Jumbo-Jet se majestátně snášel ze šmolkově modrého nebe. Když se objevily první domky, které zdobily periférii hlavního města Georgia, ozval se pod podlahou kabiny podvozek, a jak se vysouval, vydával zvuk zrezavělých, otevírajících se, továrních vrat.

Někteří pasažéři, kteří nelétají často, nebo letěli po prvé, se na sebe vyděšeně podívali.

Sotva se uklidnili, vysunuli piloti přistávací klapky. Tedy aerodynamické brzdy a spoilery, které letadlo v okamžiku přistání brzdí a zároveň zvyšují tlak na podvozek, aby se zajistila účinnost podvozkových brzd.

Zvuk, který vydávaly, opět vyděsil pasažéry nováčky, ale to už byla Atlanta na dosah ruky.

Jumbo dosedlo elegantně na runway a Airport Hartsfield–Jackson nás přijmul do své náruče.

Z terminálu vyjel nástupní tunel, přisál se na dveře kabiny našeho stroje, letušky otevřely dveře kabiny a s úsměvem se loučili s pasažéry.

Shuttle servis nás dopravil k půjčovně aut a za dobrou půl hodinu jsme už vyjížděli z brány do naší destinace.

Městečko Milton leží se svými zhruba desetitisíci obyvateli v mexickém golfu, kam jsme dorazili po pěti hodinách jízdy a 480 kilometrech.

Dana, naše humanoidní-biologická GPS, nás bezpečně navigovala až do areálu našeho přítele Billa.

Bill, celým jménem: William Sebastian Rosasco III je pravnuk italského vystěhovalce. Praděd Billa, Paul Rosasco, námořní kapitán, příbuzný dánské královské rodiny, se do Spojených států vystěhoval v roce 1825 a oženil se půvabnou mladou dámou z Massachusetts.

Když zemřel, převzal jeho štafetu Billův otec. Po něm převzal Bill, roli finančníka, projektanta a developera.

Byl to významný, zámožný muž a se těšil u obyvatelů Santa Rosa county velké oblibě. Ve spojených státech, jinak než u nás v Evropě, jsou lidé, kteří v životě něco dokázali, obdivováni a za své bohatství se nemusí schovávat či stydět.

Ꚛ

Bill a jeho manželka nás vřele přivítali, a ubytovali v jednom z pěti hostinských domků, roztroušených po jejich několik hektarů zvícím pozemku.

Dům, ve kterém jsme bydleli, se nacházel v borovicovém lese, asi sto padesát metrů jižně od domu rodiny Rosasco.

Jejich, ve viktoriánském stylu postavený dům, stál v severní části areálu, hned pod hlavní příjezdovou branou, postavenou při příležitosti návštěvy dánské královské rodiny, ve Spojených státech, v roce 1960.

Po snídani se Bill nabídl, že nám ukáže Milton. Po prohlídce města, nás zavedl do jeho hotelu Majestic.

Tedy hotel, v přízemí a v prvním patře se nacházely kanceláře, odkud se řídilo impérium našeho přítele. Ve druhém patře byli tři luxusní hotelové pokoje a jedna prezidenská sweet.

V kanceláři, kde Bill residoval, dominovala za psacím stolem velká zarámovaná fotografie: Před bílým domem stál prezident Jimmy Carter a náš přítel Bill. Nalevo od obrazu velká americká vlajka, vpravo vlajka státu Floridy.

Když Bill přestal telefonovat, všiml si, na co se díváme a usmál se: „Můj přítel ze studií. Příští pondělí ho jedu navštívit. Chcete jet s sebou?“

Ꚛ

Vraceli jsme s Danou a dětmi z večeře u Billa, noční procházkou borovicovým lesíkem, do našeho domku. Nad námi obloha plná hvězd, jen srpek měsíce nám nedokázal svítit na cestu, tak jak to je v té písničce o myslivečkovi.

Kráčeli jsme opatrně, abychom nezakopli o nějaké větve, které tu pohodili bobři, kteří tady bydleli v jezírku.

Později jsme se dozvěděli, že si Bill, chtěl nechat na mýtince zbudovat jezírko. Městská rada mu to nepovolila. Nepomohlo mu ani jeho bohatství, ani to, že byl před lety starostou Miltonu. Inu, jiná zem, jiný mrav.

A tak, když mu kdosi poradil trik s bobry, si je nasadil do potoka, co protékal mýtinkou v jeho lese. Bobři si potok přehradily a za pár měsíců bylo jezero na světě. Zcela legálně! Bobři a jejich stavitelské výtvory jsou chráněni a tak už jen stačilo dát jejich dílu jméno.

A zrovna, když jsme míjeli bílou ceduli ´Rosasco Lake´, se před námi ozvalo: „Ahoj, jak se maté?“

Zastavili jsme, chytli naše holky pevněji za ruce, a rozhlíželi se, odkud ten hlas přichází?

„Ahoj, jak se maté?“ Ozvalo se znovu. Teď jsme realizovali, že nositel toho hlasu nestojí před námi, ale pod námi!

Baterku jsme neměli. Naštěstí jsem tenkrát ještě kouřil, tak jsem vzal zapalovač, škrtnul a …! Před námi seděl na vozíčku asi tak čtrnáctiletý chlapec.

„Ahoj!“ Usmáli jsme se na něho. „Co tady v noci vyvádíš? V lese a na invalidním vozíčku?“

„No, jáá cekam na vas! Já sem syn vod Bill Rosasco.“

„A jak to, že mluvíš česky?“

Ukázalo se, že jako dítě onemocněl dětskou obrnou a na radu lékařů ho táta poslal do dětského sanatoria v Československu.

Byl tam přes rok. Navštěvoval českou školu a naučil se docela dobře česky.

Když ho po roce jeho tatínek Bill navštívil, chodil! Ovšem po týdnu, Bill z rozhovorů se synem zjistil, že mu tam do hlavy nasazují komunistické brouky. Přerušil jeho léčbu a přes varování tamních lékařů, že není ještě úplně vyléčený, si ho odvezl si ho domů. Lékaři ho varovali, že ho tam má ještě alespoň rok nechat, jinak je nebezpečí, že zase skončí ve vozíku. Ale nic naplat. Bill si syna odvezl a – on, skončil zase ve vozíku.

Ꚛ

Byli jsme už týden v Miltonu. Jezdili jsme se každý den koupat k moři, do nedaleké Pensacoly a den „D“, kdy jsme měli přijmout, nebo nepřijmout Billovo pozvání k návštěvě bývalého 39 prezidenta Spojených státu se blížil.

Nakonec to rozhodla Dana: „Já nepojedu, nemám tady nic kloudného na sebe. Ostatně, Ty, taky ne! Ale jestli chceš navštívit prezidenta v džínách, tak klidně jeď! „

Jel jsem! V pondělí ráno mě Bill, s jeho zlatým kabrioletem, Mercedesem vyzvedl a když jsem se uvelebil na sedačce spolujezdce, mrknul na mě: „Lets go?“

„Lets go!“ Mrknul jsem zpátky, ulehčen, že má na sobě taktéž džíny.

Džíny měl na sobě i Jimmy Carter.

„This is Tony, my friend from Czechoslovakia.“ Představil mě Bill.

Na to mě Jimmy Carter nejdřív podal ruku, pak chlapsky obejmul a řekl: „Hello, my friend Tony.“

A já volám, tam nahoru: „Sbohem, můj příteli …“