Můj přítel, Johny Cash

_______________________________________________________________________________________

Klidně se směj,
klidně breč,
už nemám s tím problém:
Tvůj Johnny Cash

Můj přítel, Johny Cash

Nemám rád podzim. Ani rok 1977 by nebyl výjimkou, kdyby byl býval nepřišel do naší restaurace, náš nejmilejší štamgast, Zdeněk s jeho družkou Helenou.

Byl pátek odpoledne. Stammtisch zel ještě prázdnotou a protože se oba tvářili nějak moc obřadně byl jsem ve střehu.

„Tony,“ řekl slavnostním hlasem Zdeněk, „dej nám dvě plzně, jedny Marlboro a pojď si k nám na chvíli sednout.“ A ukázal na lavici oproti nim. „Prosím …“

Přemýšlel jsem, co se z toho vyklube. Točil jsem jim plzeň, tedy ne Pilsner Urquell, ale Schönberger. Plzeň se říká v Německu pivu s hořkou příchutí, vařeného podle plzeňského receptu. Pivu s nasládlou příchutí se říká export.

Plzeň, alespoň v lepších restauracích, se točila do baňatých skleniček, takových, do kterých se dává víno, či koňak. Byly obsahově na půl litru a v případě pivovaru Schönberger měly krásný emblém pivovaru. Byl to poslední pivovar v rodinných rukou, a pivo vyráběli excelentní.

Postavil jsem ,tulpen´, (česky tulipány,) na stammtisch, před Helenu a Zdeňka, otevřel krabičku Marlboro, jednu cigaretu povytáhl, tak, jak se to ve slušném podniku sluší, a šikoval se zpět k výčepnímu pultu.

„Povídám, Tony, pojď, sedni si k nám na chvilku!“ Naléhal Zdeněk. „A víš co? Nalej nám třem, ještě předtím, Metaxu. Ale sedmihvězdičkovou! A s láskou!“

„Nic naplat,“ řekl jsem si, „tohle bude něco vážného. Asi se dozvím, že se ti dva budou brát. Inu, asi spadla klec.“

„Ty víš,“ řekl můj nejlepší host, a dobrý kamarád, „že si tě velice vážíme a chodíme sem rádi. A protože víme, že máš rád country muziku, a Johny Cash zítra vystupuje ve Frankfurtu, něco jsme ti přinesli.“ A položil na stůl bílou obálku.

Třesoucíma rukama jsem z obálky vyndal dvě vstupenky na kterých skutečně stálo:

Koncert
Johnny Cash
Frankfurter Festhalle
4. November 1977

Ꚛ

Je úplně zbytečné uvádět, jaký to byl fantastický zážitek A to obecenstvo! Většinu diváků tvořili američtí GI, my jim v Německu říkali Ami. Plno z nich jich bylo oblečených tak, jako kdyby sem sestoupili z filmového plátna westernového filmu.

Stetsony zdobily jejich po vojensku, na krátko ostříhané hlavy, na nohou měli cowboyské boty z hadí kůže a u pasu jim visely colty.

Johnny zpíval, no, jako Pánbůh. GI´s na něj pokřikovali a někdy, když dospíval nějakou písničku, s ním z hlediště na jeviště hlasitě debatovali. Marné! Něco takového jsem ještě nezažil.

Ještě než dozněl poslední song, Cocaine Blues, jsem zašeptal Zdeňkovi: „Hele, já letím do zákulisí, a zkusím se k němu dostat. Sejdeme se na parkovišti, u auta!“

Podíval se na mně, a já věděl, že on věděl, že to mám od začátku v úmyslu.

Vstal jsem, ležérním, ale rychlým krokem, dělajíc, jako by nic, jako kdybych k tomu ,cirkusu´ patřil, obešel jeviště. Pořadatelé mě vůbec neregistrovali. Na jevišti i v hledišti byl děsnej šrumec. Cowboyové tleskali, pískali, dupali a dožadovali se přídavku.

Já ovšem věděl, že Johnny zásadně přídavky nedává. Zjistil jsem si, že on okamžitě, jak odejde z jeviště, běží do šatny, popadne své osobní věci a vzápětí už sedí v autě.

Musel jsem být rychlejší než on.

Doběhl jsem k šatnám. Hned vedle dveří, na kterých byla připevněna třpytivá, stříbrná hvězda, pod níž stálo: ,June´, se ještě houpala cedulka, na které stálo: ,Johnny´.

„Teď, a nebo nikdy,“ řekl jsem si, a zaklepal na dveře. Nic! Zaklepal jsem ještě jednou, a ještě jednou, a - dveře se otevřely a přede mnou stál sám, velký Johnny!

Když pochopil, že nepatřím k „firmě“, nechal dveře pootevřené. Viděl jsem, jak bere ze stolku, jeho již autogramem opatřenou fotografii. Vrátil se ke mně a s úsměvem mi ji podával.

Tak pozor! To ne! Zdvihnul jsem obě ruce, jako když se vzdávám a začal jsem mu vysvětlovat, že nejsem lovec autogramů.

„I’m a singer, too. And like most Czechs, I’ve been listening to country music since I was in the cradle.“

(Já jsem taky zpěvák. A country jsem jako většina Čechů poslouchal už v kolébce.)

A on na to:

„Are you Czech? I know Prague. I played there. And what did you say about the cradle?“

„Ty jsi Čech? Já znám Prahu. Hrál jsem tam. A co jsi to povídal o ,cradle´?

(Já přece zpívám Cotton Fields, a tam to jde tak:)

When I was a little bitty baby
My mama would rock me in the cradle
In them old cotton fields back home

Napsal to songwriter Huddie Ledbetter. Znáš to?“

„Proboha, bodejť bych to neznal! To je vůbec jediná písnička, kterou umím zazpívat anglicky. A perfektně.“

A nahlas jsem odpověděl: No jasně, že znám! To je ze všech co zpívám moje nejmilejší!“

Johnny otevřel dveře dokořán, vystrčil hlavu na chodbu a když viděl, že dveře jeho ženy June jsou zavřené, chytl mě za rameno, vtáhnul do jeho šatny, podal mi kytaru, vzal si druhou a povídá: „Looks like June isn’t done yet. Then we’ll have Cotton Fields together.“

(Vypadá to, že June ještě není hotová. Tak si spolu dáme Cotton Fields.)

Když viděl můj vyděšený pohled, zasmál se: „I’ve been to the Czech Republic before, but I’ve never played with such a cheeky Czech.“

(V Čechách jsem už byl, ale s takovým drzým Čechem, jsem ještě nehrál.)

Celou cestu autem do Darmstadtu jsem musel, a stále znovu, vyprávět co jsem zažil.

Stal se ze mě hrdina.

Ꚛ

I stalo se, že rok na to, Zdeněk se svou družkou Helenou, on jí říkal ,Hela´, odjeli na dovolenou do USA.

Stammtisch zel na dvou židlích prázdnotou, kluci jedli, pili a blbli jako vždycky, ale občas, často, se hovor stočil na téma, jak si asi naši přátelé užívají Ameriku.

Přibližně po čtrnácti dnech, co odletěli, přinesl pošťák pohlednici, orazítkovanou poštou, z Nashvill Tennessee. Na pohledu bylo vidět Grand Ole Opry. Na jevišti stál Johnny Cash. Obrátil jsem pohlednici a četl:

„ To my Czech friend Tony, Johnny Cash.

P.S.

I hope we will meet again. „

(Mému českému příteli Tonymu, Johnny Cash. P.S. Doufám, že se zase jednou setkáme.)

Ukazoval jsem to každému, kdo by to mohl chtít vidět, ( a i těm, kteří to vidět nechtěli).

Úplně mě to porazilo. Mnoho dní jsem rozčílením nemohl usnout. Toužebně jsem čekal, až se Zdeněk a Hela vrátí z té cesty za velkou louži, a budou vyprávět.

Objevili se, byl opět pátek odpoledne, když je stammtisch ještě prázdný. Tentokrát se netvářili tak slavnostně, jako před rokem, ba naopak.

„Tony,“ povídá Hela, rozpačitě, zatímco Zdeněk se šťoural za nehty.

„Tony, jak bych ti to řekla, nám je to strašně blbý. Když jsi nám před rokem vyprávěl, jak s tebou v šatně, zpíval Johnny Cash, ale nedal ti autogram, protože jsi ho odmítnul, no, chtěly jsme ti udělat radost, a …“

„Ale udělali jste mi ohromnou radost, fakt! Taky jsem tu pohlednici tady i doma všem ukazoval!“

„No, právě. Podívej Tony, my se hrozně stydíme, ale ten pohled ti neposlal Johnny Cash, ale my. Můžeš nám to prominout?“

Když jsem se z toho šoku vzpamatoval, nalil jsem pro každého z nás sedmihvězdičkovou Metaxu. Jako před rokem.

Přisedl jsem si k nim, a opatrně, aby to pro změnu, zase neseklo s nima, povídám:

„Tak co? Na rovinu?“ A pozvedl jsem pohár.

„Na rovinu!“ Řekli Zdeněk a Hela a vrazili jsme to do sebe.

„Když na rovinu, tak na rovinu!“ Usmál jsem se na ně.

„Tak teď vám zase něco řeknu já: Když jsem tenkrát po koncertě klepal na dveře, Johnny Cash mi bohužel neotevřel. Už asi dávno seděl v autě. Tak, jak se to o něm traduje. Takže Zdeňku a Helo, ta příští runda je na vás!“

Když jsme se přestali smát, slíbili jsme si, že naše tajemství nikdy, nikomu vyprávět nebudeme.“

Ꚛ

Náš kocourek Oskar vydechl. „A to je moc škoda, že to všechno byl jen výmysl. Já bych ti fakt přál, aby to bylo pravda, že jsi zpíval s takovou country legendou.“

„Já bych si to taky moc přál. Ale, co naplat. Teď už se na nás kouká ze shora.“

„A, když jste si slíbili, že o tom vašem tajemství budete mlčet, proč to teď zveřejňuješ?“

„Protože teď, teď už to je promlčený!“

„Stejně je to škoda,“ zabručel Oskar a mrsknul ocasem.

Pohladil jsem tu dobrou duši a pomyslel si, že je fakt dobře, že mám Oskara.

*********************************************************************

Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si Cotton Fields v mé úpravě:

https://www.youtube.com/watch?v=0ZnCM9XaCcM