Mezičas

... a mrknul na mně. „Vím že se ptáš, kdo jsem? No, - ty, mi to asi nebudeš věřit ale já jsem Pánbůh.“

_______________________________________________________________________________________

Odpočívám v pokoji,
(na masážním křesle).
Měl bych asi zase psát,
Ale mně se nechce …

Mezičas

Když jsem dopsal povídku „Doporučený dopis“ a zhroutil se na gauč, naordinovala mi moje nadevšechno milovaná žena ze všech, jednoměsíční psací pauzu a pojmenovala ji ´mezičas´.

Neměl jsem k tomu žádné výhrady, ba naopak. Povaloval jsem se před televizní obrazovkou, zahradničil a byl šťastný jako veš.

Přemírou čerstvého vzduchu a fyzické práce jsem se večer šoural do postele jako devadesátiletý kmet po infarktu a skládal se na postel opatrně, jako panák postavený z kostek Lega, co má strach, aby se nerozsypal.

Přísloví „všechno špatné je pro něco dobré“ fungovalo perfektně. Byl jsem z té fyzické práce tak utahaný, že když jsem se večer zachumlal do peřiny, okamžitě jsem usnul. Bez prášků na spaní.

Brzy jsem si na pohyb a práci na čerstvém vzduchu zvyknul a dokázal se zvednout z podřepu bez cizí pomoci. Oprášil jsem svůj stařičký mountainbicke a řekl Daně, že nakupovat, teď budu já. Ekologicky.

Jednou ráno jsem se probudil, civěl do stropu a rozjímal nad snem, ze kterého jsem se právě probudil.

A byl to věru divný sen. Na mé pelesti postele seděl nějaký cizí dědeček. Vypadal jako z pohádky. Pohádkový dědeček. Měl bílé vlasy, bílé vousy a byl oblečený v bílé tunice.

„Doufám, že jsem tě nepolekal? To bych opravdu nerad.“ Usmíval se na mě.

„Kdopak jsi, dědečku? A proč mi lezeš do snu?“ Optal jsem se ho mrzutě.

„Já vím, já vím … zlobíš se na mne. Pochopitelně! Však já dobře vím, jaký hezký sen se ti zrovna zdál.“ A šibalsky na mně mrknul. „Vím, že se ptáš, kdo jsem? No, - ty, mi to asi nebudeš věřit, ale já jsem Pánbůh.“

„Proč bych ti to neměl věřit, dědečku? Vždyť sním!“ ujistil jsem dědouška. „A ve snech, je přece všechno možné. Nebo snad nesním? A kdepak ses tu tak najednou vzal?“

Dívali jsme se na sebe. Dědeček, tedy Pánbůh, jak sám o sobě tvrdil, se na mně usmíval.

„A co takhle pořád děláš, když zrovna nesedíš na pelesti mojí postele, dědečku?“ Oslovení, Panebože´, mi nějak nešlo přes pysky.

„Hochu, dohromady už vlastně nic. Všechno jsem už stvořil a svět, - funguje sám od sebe. Tak jen tak po světě běhám a pozoruju, jak se mi to dílo zdařilo. To víš, někdy si říkám: Nevím, nevím. A pak zachraňuji, co se dá a koriguji svoje chyby. Ale už mě to nějak zmáhá. Říkám si, jestli já jsem při tom tvoření moc nespěchal? Když si pomyslím, že jsem to všechno stihnul za šest dní? Však znáš to pořekadlo: Práce kvapná …“ dědeček se odmlčel.

Najednou mi ho bylo líto, jak tady u mě sedí, jako hromádka neštěstí. „Pojďte, dědečku,“ odhodil jsem peřinu a vstal. Uchopil jsem ho opatrně za rameno a vedl k pohodlnému proutěnému křeslu v rohu u okna.

Kocourek Oskar, který na křesle jako obvykle vyspával, uvolnil bez jakéhokoliv respektu k Pánubohu, neochotně místo a skočil na parapet.

„Děkuji ti Toníku.“ Usadil se do proutěného křesla Pánbůh. „Tady se mi sedí opravdu pohodlnějc. Zaplať ti to Pánbůh,“ řekl a hned se chytil za pusu: „Vidíš, jaký já už říkám hlouposti. Říkám, zaplať ti to Pánbůh´ a při tom jsem já sám, Pánbůh! Asi bych už toho chození po světě a zlobení se s lidmi měl nechat. Jenomže,“ svěřil se mně, „já si na vás, na lidi zvyknul a potřebuju občas vaši společnost.“

„A že sis zrovna vybral mně, Panebože, vždyť si viděl, co se mi zrovna zdálo!“ Odvětil jsem mu trochu briskně a hned mě to mrzelo. Však co: Vždyť on Pánbůh stejně není a tohle všechno se mi jenom zdá.

„Viděl, neviděl, ale ty jsi mi tak nějak připadl.“ Řekl Pánbůh. A pak už se jenom usmíval a mlčel.

„A tohle se teď opakuje už pátou noc,“ svěřil jsem se Daně a čekal, že se mi vysměje.

Nevysmála. „To je opravdu divnej sen. A víš co? Já bych si na tvým místě, připravila na noční stolek blok a tužku.“

„Blok a tužku? Prosím-tě, na co?“

„Nó, co kdyby ti jednou řekl: Chlapče, podej si tuhle sobotu sportku a já ti řeknu dopředu správný čísla?

Když se pak vzbudíš, hned, než zapomeneš, si ta čísla napíšeš. Nikdy nevíš!“

„Taková blbost.“ ale pro jistotu jsem si položil na noční stolek blok, tužku a umínil si, že na dědka, až mi zase vleze do snu uhodím rovnou, aby mi ta správná čísla, když už mi furt leze do snu, na sobotní sportku nadiktoval.

Ale Pánbůh se už neobjevil.

Ꚛ

Danou naordinovaný mezičas, se pomalu chýlil ke konci a my se chystali na pětidenní výlet do Paříže, na výstavu Leonarda da Vinci. Na ten dárek, který jsme si dali k Vánocům pod stromeček, jsme se těšili už dva měsíce.

„Až se z Paříže vrátíme, dám se zase do psaní,“ dušoval jsem se, když jsme nastupovali do letadla.

V Paříži jsme přistáli v jedenáct hodin dopoledne. Nechali jsme se z letiště odvézt do hotelu, který stál hned naproti Sorbonne université, taxíkem, rychle jsme se ubytovaly a vyrazili do města.

Prošli jsme kolem vyhořelého kostela Notre-Dame, za policejní Prefekturou jsme zabočili doleva do ,Rue de Lutéce´, kolem Květinového trhu, zabočili do ,Boulevard du Palais´ a přešli po mostě ,Pont au Change´ proslulou řeku Seine. No, proslulou: Vltava je daleko hezčí.

Když jsme přešli most, začalo poprchávat. Od Seine foukal nepříjemný studený vítr, a tak jsme si koupily na nábřeží
,Quai du Louvre´, pravé francouzské čepice, placatice s kšiltem, přesně takové, jaké nosíval slavný Louis de Funés.

Čepice se nám moc líbily, tak jsme se v nich vyfotili a fotky hned poslali dětem. Komentář, že s těmi čepicemi vypadáme jako praví Francouzi, přišel obratem.

Zabočili jsme do ,Rue de I’Amiral de Coligny´ kde naproti vchodu do Louvru, stál gotický kostel z patnáctého století ,Saint-Germain-I’Auxerrois´, jehož zvon „Marie“, dal v roce 1572 křesťanům povel k útoku, na jimi nenáviděné Hugenoty. A první obětí té Bartolomějské noci, - jak se tomu masakru dodnes říká, byl právě I’Amiral de Coligny.

„Víš co, Dano? Prohlédneme si ten kostel, uděláme pár fotek a pošleme je Patrikovi.“ Můj synovec je zapřisáhlý obdivovatel kostelů i chrámů a já už si dávno zvykl na to, že když vidí kostel, nebo chrám, vyřítí se z auta, aby si tu památnost ze všech stran i zevnitř vyfotil.

Nabídl jsem Daně, že půjdu nejdřív omrknout, jestli je kostel otevřený a přístupný veřejnosti, aby se nemusela trmácet zbytečně přes celý park.

„Není!“ Mával jsem na Danu. „Není zavřený!“

Když jsme vešli do kostela, zatajil se nám dech. Obě strany lodi lemovaly obrovské, nádherné obrazy s dobovými a nábožnými výjevy. Ve výklenkách mezi pilíři se pyšnily nádherně vyřezávané zpovědnice a mramorové sochy.

V kostele se samozřejmě netopilo a když jsme došli k oltáři, řekla Dana, že je promrzlá na kost.

„Ty si to tady všechno prohlídni, ale já na tebe počkám před kostelem.

Když jsem obešel oltář a vracel se podle druhé strany lodi k východu, vytřeštil jsem oči: V předposledním výklenku, se nacházel veliký, do zlatého rámu zasazený obraz, ukřižovaného Ježíše Krista. U nohou mu leželi jeho naříkající učedníci a z obláčků se na to všechno dívali nahatí, baculatí andělíčkové.

Takových podobných obrazů jsem už pár viděl, a nebylo by na tom výjevu nic neobyčejného, kdyby nad těma andělíčkama nebyl namalovaný ,můj´ prošedivělý děda, z mého snu. Byl to on! S bílým plnovousem a v bílé tunice. Vypadal přesně tak, jak u mě na pelesti postele sedával v ložnici a vedl řeči.

Namalovaný Pánbůh se mi díval upřeně do očí a usmíval se.

„Dano,“ vyběhl jsem před kostel, „honem, pojď se na něco podívat!“

Dana seděla v parku před kostelem, pokuřovala a studovala mapu Paříže. Lavička stála pár metrů od ulice, po které jezdily kolony aut, a tak nebylo divu, že moje volání neslyšela. Zrovna jsem se k ní chtěl rozběhnout, když jsem uviděl, jak do kostela vchází farář.

„Promiňte, velebný pane. Mohl bych se vás na něco zeptat?“

Farář se na mě usmál: „Samozřejmě synu.“

„Rád bych mluvil s pánem Bohem.“

„To by v kostele, neměl být problém. Posaď se do lavice, rozjímej a mluv s ním.“

„Takhle jsem to pane faráři nemyslel!“

„Ne? A jak tedy?“ Farář se stále ještě usmíval.

„Osobně. Chtěl bych s ním mluvit osobně.“

Velebný pán se na mě podíval jako na šílence. „Ale, to je přece nemožné! Žádný smrtelník ještě nikdy s pánem Bohem osobně nemluvil!“

Jeho přívětivost byla tatam. Nakvašeně se otočil a pokračoval dál v chůzi do temných útrob svatostánku.

„Tak takhle hošku tedy ne!“ řekl jsem si a faráře dohnal.

„Pánbůh není přítomen? Aha! Tak já si na něj tady pěkně počkám. Vy mně to asi Důstojný pane nebudete věřit, ale Pánbůh a já, se od jisté doby docela dobře známe,“ a bodnul jsem ukazováčkem pravé ruky do prostoru směrem k obrazu, nahoru na usmívajícího se pána Boha. „Podívejte se, na tom obraze nad oltářem, nad těma andělíčkama: To je, přece, Pánbůh?“

Farář pokrčil nejistě ramenama. „Asi ano. Samozřejmě podle představy onoho malíře, co ten obraz kdysi maloval.“

„Tak je to Pánbůh, nebo ne?“ vrtal jsem dál. „Já vám říkám že ano! Ještě nedávno se mi zjevoval a mluvil se mnou.“

„Ale to se mýlíš, synu.“ Ohradil se důstojný pán. „Vždyť pána Boha ještě nikdo nikdy neviděl.“

„To je možné, že ho ještě nikdo nikdy neviděl ale já ano. Tady ten Pánbůh, ten, co je támhle na tom obraze, ten Pánbůh, co ho podle vás, namaloval nějakej malíř, sedával ještě nedávno nějakou dobu na pelesti mojí postele, vyprávěl si se mnou a usmíval se. Zrovna tak, jako na tomhle obraze.“

Důstojný pán byl o dvě hlavy vyšší než já. Díval se na mě dolů a pokyvoval hlavou jako ti pejskové, co je lidi vozí v autě na parapetu na klobouky.

„Takže Pánaboha ještě nikdo nikdy neviděl? Tak já se vás ptám, podle jaké předlohy, ten malíř, na tomhle obraze Pánaboha namaloval? Ten na tom obraze, je ON, který se mi zjevoval a s kým jsem si vyprávěl. A já si v internetu vygoogloval, tady se na to prosím podívejte,“ strkal jsem faráři můj smartphone pod nos, „že ten váš obraz je starý 638 let.“

Důstojný pán zalovil místo odpovědi v kapse kleriky a vytáhl růženec.

„Asi to bude nějaká hloupá náhoda,“ odpověděl a kostnatými prsty nervózně projížděl růženec. „Pánbůh přece není, tedy je, ale není tady. On je tam,“ Důstojný pán opsal rukou pomyslný kruh, „tam všude ale zároveň nikde.“ Sedl si na barokní židli a hluboce vzdychl: „Pane, vy mně pletete. Pán Bůh je všude a nikde. Jak bych vám to vysvětlil …“

„Mě nic vysvětlovat nemusíte. Ten, na tom vašem obraze, to je on. A vůbec: Co jste to proboha za firmu, kde nikdo ještě nikdy neviděl majitele?“

To faráře rozhodilo. „Můj nejvyšší představený …“ koktal Důstojný pán …“

„Váš nejvyšší představený je tedy kde? Nebo mě chcete namluvit, že jste ho taky ještě nikdy neviděl? Tak s pravdou ven: KDE JE? Chci s ním mluvit! A to hned. Když je všude a nikde, jak jste mi před chvilkou, tak krásně vysvětlil, nebude mít Pánbůh, tedy váš nejvyšší představený problém, sem přijít, nebo se zjevit, nebo co já vím, jak to funguje. Tak ho prosím zavolejte, a nebo mě k němu rovnou zaveďte. Musím se ho na něco důležitého zeptat.“ Samozřejmě, že jsem faráři neprozradil, že se chci Pánaboha zeptat na čísla, která vyjdou v sobotu ve sportce.

„Ale to já přece nemůžu! Já nemám sebemenší tušení, jak zařídit, aby se Pánbůh s vámi setkal. Už jsem vám pane říkal, že nevím, kde je a jak vypadá. Tak co mám podle vás dělat?“

„Nic! To je tedy moc pěkný. Polovička populace na této planetě, přesně 53 procent, a já si to zjistil v internetu, je římsko-katolického vyznání.“ Zvedl jsem mírně hlas. „A vy mi tady namlouváte, že nikdo nikdy svého šéfa, tedy Pánaboha, ještě neviděl?“

Dostal jsem se do ráže a bohužel si nevšiml, že pan Farář už si nehraje s růžencem, ale, že telefonuje.

Když mě zřízenci, z toho krásného gotického kostela, vlekli do sanitky, zahlédl jsem Danu, jak ještě pořád studuje mapu Paříže a zapaluje si další cigaretu, zatímco Farář denunciant, podepisuje muži v bílém plášti, zřejmě doktorovi, nějaké lejstro.

„Teď už vím, proč Pánbůh chodil do mých snů a proč se jen usmíval a mlčel. To ON má vás, těch 53 procent věřících plný zuby! A ke mně, k normálnímu lidskému červu, ateistovi, se chodil odreagovat.“ Stačil jsem vmetnout do tváře podlému faráři, ještě, než zřízenec zabouchl dveře sanitky.

Vůz se rozjel, řidič zapnul maják i houkačku a nabíral rychlost. Úctyhodný stařičký kostel Saint-Germain-I’Auxerrois pomalu mizel z dohledu a s ním i možnost, že mi Pánbůh prozradí čísla do sportky abych konečně zbohatnul.

.

Ꚛ

Milý synovče,

než budu mít zase příležitost pracovat na mých dalších satirických povídkách, můžeš mi psát na adresu:

Hospital Saint-Antoine Ap-Hp
Psychiatrie
184 Rue du Faubourg Saint-Antoine
75012 Paris
Frankreich

Zdraví Tě Tvůj strýc, toho času, - v mezičase …

(... a ne, nemám tady Oskara)

___________________________________________________________________ Josef Kudrna ____

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU