Lodní deník

Vnuci mých pravnuků, jejich vnuci a jejich pravnuci, a ještě dál, a ještě dál. A co svět? Že by stále ještě stál? Tak to bych se hošku smál ...

Lodní deník

Píše se rok 2147. Mé jméno je Tony Jelínek a jsem poslední ještě žijící člen posádky kosmické lodi, Sunstar.

Před týdnem, zemřel co-pilot Everett. Od té doby se na palubě nenachází žádný povolaný, který by mohl zasáhnout do řízení lodi, změnit letovou dráhu a odvrátit katastrofu která nastane za 658 dní, 6 hodin, 5 minut a třicet vteřin, kdy se loď dostane do gravitační síly černé díry a bude jí pohlcena.

Moje funkce lodního komunikátora neobsahuje znalostí řízení tohoto vehiklu a tak budu nechtěně sdílet podobný osud ruského psa Lajky.

Nebyl mi udělen přístup do pilotní kabiny, ale podařilo se mi pomocí trhaviny, otevřít kabinu kapitána. Prohledal jsem v jeho kabině každý milimetr, ale přístupový kód, který by mi umožnil vniknout do pilotního prostoru jsem bohužel nenašel.

Našel jsem ale kapitánův Lodní deník a rozhodl se, pokračovat v denních zápisech tam, kde kapitán Everett přestal.

Lodní deníky se i dnes píší, a to je zajímavé, tužkou na papír. Je totiž známá věc, že to, je nejjistější způsob zachování napsaného. Viděno archeologicky. Tužka a papír není závislá na energickém zdroji.

Sedím a přemýšlím, jestli to má vůbec nějakou cenu, vést lodní deník, když nevím, co se stane po tom, až Sunstar vletí do černé díry. Nikdo to neví. Ví se všechno možné, ale tohle se prostě neví, protože neexistuje žádný precedenční případ.

Astronomové se stále ještě neshodli na tom, jestli těleso dírou proletí, nebo bude zničené.

To je jeden problém, který si musím nějak srovnat rozumně v hlavě.

Můj druhý problém závisí od toho prvního: Mám vést Lodní deník dál, i když je víc než pravděpodobné, že Sunstar bude i se mnou zničená?

A nakonec můj problém číslo tři: O čem budu psát, když jsem poslední žijící člen posádky?

Nejlepší bude, jít se na to vyspat. Ráno moudřejší večera.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Josef Kudrna ––––-

Ꚛ

Po několika dnech přemýšlení a probděných nocí jsem se rozhodl, že budu pokračovat v psaní Lodního deníku tam, kde kapitán Everett přestal. Budu psát o mém dosavadním životě a o tom, kdyby se na lodi něco zajímavého se přihodilo.

Než jsem začal, přemýšlel jsem o tom, co mě odjakživa zaměstnává: Co když měl Albert Einstein pravdu?

Následující scenário, už píši do Lodního deníku:

Sunstar se už deset let pohybuje kosmickým prostorem rychlostí 0,1 c, takže podle zákonu dilatace uběhly na Zemi desítky tisíc let.

Což zase znamená, že civilizace buď zanikla, anebo ne, a jestli ne, tak dokáže poslat na cestu do vesmíru daleko rychlejší lodě, než je Sunstar. Takže se může klidně stát, že loď hravě dohoní. Potom by mohli tito lidé, naši potomci, být zvědaví a podívat se, jaký to oldtimer potkali a kdo v něm letí? Trosečníka, tedy mne by vzali k sobě do lodi a měl bych vystaráno.

Chvíli jsem si hrál s tou myšlenkou, snažil si představit ty vnuky mých vnuků a ty technické vymoženosti, které bych určitě obdivoval, ale jim absolutně nerozuměl.

Co s tím? Já bych to asi ani nechtěl. Nebo? – Ne, nechtěl!

Mě by úplně stačilo, aby za 653 dní, 4 hodiny, 8 minut a dvacet vteřin, až Sunstar i se mnou, černá díra vcucne, se splnila fyzikální úvaha některých astronomů a vrátila loď v původním čase, na původní místo startu, na Zem.

Když se tak stane, sednu si do mé milované pracovny a budu psát povídky do iDnes.cz, má nadevšechno milovaná žena uvaří tureckou kávu, náš kocourek Oskar si lehne na tiskárnu, očkem bude nenápadně sledovat co píšu a varovat mě před uveřejněním.

„Zase to budou číst spousty šťouralů a zase ti na pár dní zkazí náladu.“ Řekl můj chytrý kocourek a schoulil se do klubíčka.

Ano, a já budu zase jednou rád, že mám Oskara!

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Josef Kudrna ––––-

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU