Libuše, Vyšehrad a vůbec …

_______________________________________________________________________________________

Zase straší na cimbuří,
stahují se mraky.
Dřív se duchů bály děti,
teď i já se třesu strachy …

Libuše, Vyšehrad a vůbec …

„Jestlipak děti víte, že máme v Praze ještě jeden hrad?“ Zeptala se babička vnuček Elišky a Sáry, potom co se vrátily z pražského hradu, kde byli na výletě.

Sára byla ještě moc malá na to, aby otázku pochopila do té míry, že by se s babičkou pustila do diskuse. Zato Eliška to vzala jako výzvu.

„To jsi nám babičko ještě nikdy neřekla, že máme v Praze hrady dva? Proč chodíme pořád jenom do toho jednoho? A proč nás s dědou nevezmete do toho druhýho hradu? A proč …“

„Proč, a proč, a proč, - pro slepičí kvoč. Tak když budete chtít, se tam příští neděli můžeme podívat. A víte co, děti, pojďme se hned teď zeptat dědečka.“

Eliška, Sára a babička odcupitaly do přízemí, a vrhly se v obýváku na dědečka, který se zrovna díval na televizní zprávy a popíjel k pivo.

„A co, vy sojky? Jaký hrad? Přestaňte mluvit jedna přes druhou, nebo se z vás zblázním!“

„Dědečku, ty by si se z nás mohl opravdu zbláznit? To jako že by tě odvezli do blázince? To bys nás, ale nemohl vzít v neděli na hrad!“ Starala se Eliška.

„Na jakej hrad? Vždyť jsme zrovna dnes na hradě byli.“

„Ale dědo, no přece na ten jinej, na ten druhej hrad.“

Dědeček se na chvíli zamyslil. „Jo teď už rozumím! Vy myslíte ten druhý hrad, co máme v Praze. Vyšehrad?“

„Ano, my myslíme Vyšehrad, dědečku.“ řekla babička.

„Ano, my bychom rádi na Vyšehrad!“ Kňourali děti.

„Na Vyšehrad?“ Dědeček si dal lok piva a vypnul televizi. „Tak tam mě nikdo nedostane.“

„A pročpak dědečku?“ Zeptali se děti.

„Protože tam straší.“

„A teď strašíš děti ty, dědečku. To nemusí bejt.“ Hubovala babička.

Ale Sára a Eliška si sedla každá na jedno dědečkovo koleno, chytli ho kolem krku a švitořili. „Pověz nám dědečku, kdo tam straší a proč?“

Inu, byly ty ratolesti zvědavé, jako každé děti, a jako každé děti se rády báli. Ale né moc, jen tak trošinku.

Chvíli to trvalo, ale pak dědeček řekl.

„Dobře, tak já vám ten příběh povím, tedy spíš to bude asi pohádka. Však posuďte sami.“

Ꚛ

„Už je tomu hezkých pár let, když jsme si tady s babičkou, vyrazili na Vyšehrad. Je to nejen krásné místo na odpolední procházky, ale i na rozjímání o životě. Leží tam na hřbitově ti nejlepší synové a dcery českého národa, kterýžto jim poskytnutím místa na poslední odpočinek, prokázal tu nejvyšší úctu.“

Dědeček se odmlčel, a úkosem se podíval na babičku. Věděl, že jí to není moc po vůli, že to dětem vypráví, ale pokračoval.

„Vyšehrad je jakési posvátné místo. Místo, kde se začali odvíjet dějiny Čechů, jako se odvíjí vlákno z klubíčka bavlny. Nikdo dnes neví, kde je na Vyšehradě kněžna Libuše, která nechala město Prahu vybudovat, pohřbena.“

Děti se přestěhovaly z dědečkových kolen na koberec, lehli si na břicho, dali si ruce pod bradu a napjatě dědečka poslouchali.

„Byli jsme na Vyšehradě celé odpoledne. Prohlédli jsme si také samozřejmě gotický chrám Petra a Pavla a hřbitov Slavín. Došli jsme k hradebnímu ochozu, ze kterého bylo vidět panorama Prahy, nad kterým se tyčil pražský hrad. Nemohli jsme od té krásy oči odtrhnout. Když jsme se nabažili pohledu na tu krásu, z místa, odkud asi kněžna Libuše před dávnými věky věštila, jsme šli dál do parku. A tam se to stalo!“

„Páni, a co?“ Zašeptala Eliška. Děti se napili limonády, kterou jim babička přinesla, a poslouchaly dál, ani nedutaly.

„No, jak bych to nejlépe řekl? Babička šla po cestičce vysypané pískem, zatím co já jsem to vzal zkratkou přes trávník. A jak jsem si to tak mašíroval mezi stromky a keříky, ztratil jsem najednou půdu pod nohama a začal padat někam dolů. Naštěstí ten tunel, do kterého jsem se propadl, šel šikmo, a ne kolmo do země. Jinak bych tu teď s vámi děti neseděl.“

Dědeček se chvíli odmlčel, a pokračoval.

„Ztratil jsem při tom pádu vědomí, takže Vám nemohu přesně říct, jak dlouho jsem padal, a jak dlouho tam dole ležel. Když jsem přišel k sobě, stálo to za to.

Nacházel jsem se, ležíc na zádech, v královském sále starověkého hradu. Opatrně jsem se posadil a ohmatával, jestli jsou všechny moje údy na svém místě. Pak jsem zvedl hlavu. Naproti mně na stupínku, na královském křesle, seděla krásná žena.“

„Jsem kněžna Libuše. Zavolala jsem si tě, abys vyslechl poselství mému lidu.“

„Promiň, tomu krkolomnému pádu, říkáš: Já jsem si tě zavolala? Abych vyslechnul tvé poselství k tvému lidu? K jakému tvému lidu?“

„No, přece k Čechům, k mému lidu. Poselství těm nevděčníkům tam venku, co už dávno zapomněli, že jsem už pradávno prorokovala: Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýkati bude. A neprorokovala jsem, krást, podvádět, závidět, bourat a devastovat.“

„Promiň, kněžno Libuše,“ odporoval jsem, „Lidi jsou tací, jací jsou. S tím se nic nenadělá…“

„Mlč! Jak se opovažuješ mluvit, aniž bys byl tázán? Mluvit budu já a ty budeš naslouchat! Slyš: Já, kněžna Libuše si přeji, aby moji Čechové, přestali naříkat, že jsou malý národ a aby už konečně pochopili, že velikost národa se neodvozuje od početnosti, ale od kvality.

Přeji si, aby se k sobě chovali slušně a vládli si tak, aby se nemuseli stydět sami za sebe.

A korupci už trpět nebudu!

Co se tebe týče, tebe vrátím zpátky tam, kde jsi šel zkratkou přes trávník, místo po cestičce, jako slušný člověk. Budeš žít dál, jako by se nechumelilo a já občas zařídím, abys měl příležitost sdělit mé přání na patřičných místech, patřičným lidem.

Když se po přiměřené době nic nezmění, začnu se, jako poslední varování, jeden rok a tři měsíce zjevovat na hradbách hradu mého otce Kroka, na Vyšehradě.

A když se ani po tom nic nezmění, začnou pro můj lid zlé časy.“

„A dědečku, pustila tě ta kněžna Libuše zpátky k babičce do parku na ten Vyšehrad?“ Zeptala se tiše Sárinka.

„Však vidíš, jinak bych tu teď přece neseděl.“

„Dědečku, říkal jsi, že na hrad Vyšehrad s námi jít nechceš, že tam straší. To jako ta kněžna Libuše? Ty jsi ji viděl?“

„Neviděl, Eliško. Já od té příhody už nikdy na Vyšehradě nebyl. Ale krátce před tím, než jste ke mně přišli s tím nápadem jít na Vyšehrad, jsem se zrovna koukal na zprávy a myslím, že se kněžna Libuše už brzy začne, - tak jak mi vyhrožovala, - brzy, jako poslední varování, zjevovat na Vyšehradských hradbách. A u toho já nemusím bejt.“

Ꚛ

Můj kocourek Oskar otevřel jedno oko: „Je to pohádka, nebo povídka? A jestli je to pohádka, - od kdy píšeš pohádky?

„Od té doby, co jsem se začal intenzivněji zajímat o politiku a historii.“

„Že si nedáš pokoj!“ Oskar zase zavřel oko, a předstíral že spí. Je dobře, že mám Oskara.

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU