Lež má dlouhé nohy

Vy už jistě znáte mého kocourka Oskara? Nebýt jeho, nemohl bych dnes můj příběh publikovat, protože když jsem tento pravdivý příběh dopsal, mě najednou nepřipadal dobrý a chtěl jsem ho zase smazat.

Lež má dlouhé nohy

_______________________________________________________________________________________

Můj otec byl komunista, ale nebyl špatný člověk. On byl takový ten komunista ještě z první republiky, ne ten za pět minut dvanáct.

Byl ze sedmi dětí. Bylo jich původně jedenáct ale jak už to tenkrát bývalo čtyřem pán Bůh nepřál. Byl vyučený mosazník a rovnej chlap.

Já byl blázen do muziky a ve čtrnácti jsem založil bigbeatovou skupinu Paprsek. (Na YouTube, v klipu „Když muži pláčou“ je černobílá fotografie nás čtyř hochů se stejnými kytarami, jak válíme ve Slovanském domě na tanečním čaji.)

Po základce jsem chtěl jít na konzervatoř, ale otec mi řekl, že jsem se zbláznil. Místo toho, abych uznal, že by v naší malé garsonce nebylo ani kam klavír postavit, - klavír byl na konzervatoři povinný předmět, - a že cvičit na něm hodiny v místnosti o 24 kvadrátních metrů, kde jsme všichni bydleli, by bylo naprosto absurdní, jsem se rozhodl odejít z domova.

Ve své naivní mladické duši jsem byl hluboce zraněn a přesvědčen, že to otec dělá schválně. Aby mě pokořil.

Kam jít? Do nějakého učiliště s internátem a vyučit se nějakému řemeslu? Ale jakému?

Nakonec to dopadlo tak, že jsem zůstal doma, dostal jsem místo v učilišti na obor soustružník a abych zůstal alespoň trochu u muziky, založil jsem s kamarádem Jirkou novou bigbítovou skupinu, Juventus. Jirka studoval kytaru stejně jako ostatní členové naší skupiny na pražské konzervatoři a brzy se nám dařilo.

S otcem jsem si už ale nerozuměl vůbec, a jednou, když mě zase popadla chuť odejít z domova mi Jirka poradil, ať se zkusím přihlásit do vojenského učiliště. Jirka by mi tu radu určitě nedal, kdyby věděl, že to udělám.

Protože byl můj otec komunista, navrhli mi na vojenské zprávě vojenskou školu pohraniční stráže a já to bral. Bral bych cokoliv, jen abych nemusel bydlet u rodičů.

Pro ty, kteří chtěli na důstojnickou školu platilo, že museli mít maturitu, kterou jsem já samozřejmě neměl ale mohl jsem si ji u armády udělat.

Nebyli jsme ani studenti, ani vojáci. Dostali jsme sice parádní vojenské uniformy, ale zbraně nám nesvěřili. Prý až po přísaze a tu jsme mohli složit až po maturitě. Byli jsme takoví polo vojáci. Chodili jsme šest dnů v týdnu do školy v kasárnách a po škole jsme měli normální vojenský život, se vším, co k tomu patřilo. V deset byla večerka, v šest ráno budíček. Jednou dvakrát v týdnu noční poplach, někdy i s pochodem na deset kilometrů. Měli jsme ranní rozcvičku včetně běhu na dva kilometry, rajony, tresty, basy atd.

Na jednom ranním rozvodu, krátce potom co jsem narukoval, se velitel roty zeptal, kdo z nás hraje fotbal nebo umí hrát na nějaký hudební nástroj, ať vystoupí z řady.

Okamžitě jsem si vzpomněl, co mi můj o dvanáct let starší bratr, když jsme v Košířích v hospodě Pod Kavalírkou, zapíjeli poslední dny mojí ´svobody´, vtloukal do hlavy:

„Nikdy se na nic nehlaš! To jsou jenom finty. Přihlásíš se, že hraješ fotbal, nebo že umíš psát všema deseti na psacím stroji a hned na tebe navlíknou nějakou kulišárnu. Například budeš chodit v pět ráno škrábat brambory pro celou posádku. Třeba. Budeš mít modrý ruce od studené vody, a budeš se modlit, aby kuchaři místo brambor vařili rejži, knedlíky, nebo nudle. Hlavně ne brambory!“

A tak, pamětný rady svého bratra, jsem z řady nevystoupil.

Od pondělka do soboty jsme měli vyučování do tří hodiny odpoledne, pak hodinu osobního volna a na to dvě hodiny vojenský výcvik.

Pár dní po tom, co jsem pamětliv rady mého bratra Ládi nepřiznal, že jsem muzikant, jsem se v osobním volnu loudal po rozlehlém kasárenském dvoře. Vešel jsem do sálu kulturního střediska, ze kterého byla slyšet hudba. Na pódiu stál a hrál opravdický vojenský big band.

Posadil jsem se do první řady, hoši zrovna hráli ´In the Mood´. a závistivě poslouchal.

Když dohráli a začali skládat nástroje, oslovil jsem dirigenta, taky vojáka a prozradil mu, jak jsem se nepřiznal, že jsem muzikant.

„Nevím, kdo ti co navyprávěl a bramborama a tak, ale to je samozřejmě blbost. Na co hraješ?

„Na kytaru, na banjo, ale hlavně zpívám.“

„No tak to je výborný! Zrovna hledáme kytaristu.

Ovšem po třech týdnech sedm muzikantů odešlo: Tři do civilu a čtyři do vyššího ročníku téže vojenské školy ta byla v Bruntále. Ve vojenských školách jsou samozřejmě také vojáci základní služby, kteří se starají chod kasáren. A to byli právě ti tři, co šli do civilu.

Kapela se prakticky rozpadla a nikdo nevěděl jak dál.

Náš velitel kasáren přišel osobně na naší poslední zkoušku a chtěl vědět, jak to půjde bez těch, co odejdou, dál?

„Viete, každá vojenská jednotka musí mať dobrý futbalový tím a hudobnú skupinu. Tak čo s tým urobíme, chlapci?“ Ptal se nás. „Má niekto nejaký nápad?“

„Už jsme o tom trochu přemýšleli“, povídám. „Já si myslím, že místo big bandu bychom mohli udělat kapelu menší ale údernější: Hráli bysme normálně k tanci, - buď dechovku anebo bigbít, a když někoho seženeme, kdo hraje na bendžo, můžeme hrát i dixieland.“

„No áno, ale kde vezmeme niekoho, kto hrá na to, - čo ste povedali? Na banjo.?“

„Já na bendžo hrát umím, soudruhu kapitáne.“ Přiznal jsem se.

„Ale tak to je perfektné! Namiesto jednej kapely budeme mať tri. Súhlasím. Poďme na to!“

„Jenomže já ho tady nemám, to bendžo.“

„A kde máte nástroj? Doma?“

„Ano, doma. V Praze.“

„Dobre. Dostanete opušťák a pôjdete do Prahy pro nástroj.“

Ꚛ

Když jsem se za dva měsíce po tom, co jsem narukoval doma objevil, všichni si mysleli, že jsem dezertoval. Jenom maminka na mně byla velice pyšná a všem mě ukazovala.

„Jen se podívejte, jakou má ten můj kluk parádní uniformu! A což teprve, až z něj bude důstojník!“

Ovšem na to, že ze mně bude důstojník, věřila už opravdu jen moje maminka. Mě to nadšení dělat vojenskou kariéru, jen abych se dostal z domu, začalo pomalu, ale jistě, opouštět.

Nicméně zpátky v kasárnách jsme začali tvrdě zkoušet a na naše první vystoupení v novém složení, hráli jsme na dožínkách, se na nás přišel podívat i sám náš kapitán.

Hráli jsme převážně lidovky a Fero musel foukat na klarinet znova a znova ´cikánko ty krásná´. Stál přitom na věčně dlouhém stole plného chlastu a žrádla. Družstevníci se náramně bavili, za každou přidanou ´cikánku´ mu šoupli stokorunovou bankovku a řvali: Repeté, repeté! Fero se už před půlnocí sotva držel na nohou, šlapal do chlebíčků a snažil se brát bankovky nenápadně, aby se s námi nemusel dělit.

Jídlo a pití jsme měli zdarma a náš kapitán, i když přišel až krátce před koncem, místní zemědělce celkem rychle v konzumaci alkoholu. Pocházel z nějaké malé vísky na východním Slovensku a moravskou vařonku lil do sebe jako vodu.

Když bylo ve dvě hodiny v noci po všem, šli jsme, samozřejmě pěšky zpátky do kasáren. „Vždyť to bylo je sedm kilometrů“.

Náš velitel posádky si nenechal vzít nést velký buben, neboli šlapák, na který si co chvíli sedl a odpočíval.

U vchodu do kasáren nás zastavil dévéťák, nějakej podporučík Malina, který si v přítmí nevšiml, že v našem žalostném houfu ožralců se také motá důstojník a začal prudit. Kapitán Tarajčák, na něho začal řvát, že jestli si nevšiml, že se velitel posádky vrací s nejlepší vojenskou kapelou v republice z vystoupení, pošle ho ráno šupem k očnímu doktorovi, aby mu předepsal brýle.

Příští den byla neděle, jediný den v týdnu, kdy jsme se směli přes den povalovat na posteli nebo jít do města na vycházku.

My měli odpoledne zkoušku a nezkoušeli jsme ani deset minut, když do sálu vplul náš kapitán. Tlemil na nás od ucha k uchu ještě od oběda umaštěnou hubu a táhlo z něho pivo.

„Chlapy, som na vás hrdý. Včera večer ste boli hviezdy. Ale celé to ťahanie náradia, pešo do kasární, je už za nami. Pridelím vám naše zásobovacie auto a vodiča, aby ste dôstojne reprezentovali našu jednotku.“

„Ale soudruhu kapitáne“, protestovali jsme na oko, „těch pár kroků, to přece ani nestojí za řeč. „

„Už bolo rozhodnuté.“ Mávl odmítavě rukou. „Dnes popoludní o štvrtej hodine, budú hrať na detskej párty v Českom Těšíne.

Podívali jsme se zděšeně na sebe. Tak s tím jsme nepočítali. Chtěli jsme si užít neděle, a ne hrát nějakým drzým parchantům, co budou stejně jen řvát a honit se po sále.

„Nemusíte mi ďakovať. A dnes večer od siedmej do polnoci budete hrať na hasičskom plese v Třanoviciach. Šéf hasičov je môj dobrý priateľ, tak mi neurobte hanbu.“

Dětská zábava byl očistec. Děti lezli na podium, rvali se o mikrofon, vytahovali nám kabely se zesilovače, jeden spratek dokonce vylezl našemu bubeníkovy na ramena a mlátil ho paličkou do hlavy.

Naštěstí trvala besídka jen dvě hodiny a když jsme se vrátili na cimru do kasáren, nabrat síly na večerní požárnický ples, povzdychl si náš bubeník Pepík: „Kdyby se na mě bejvala alespoň vyšplhala nějaká pěkná prsatá šťabajzna. A vůbec, chtělo by to nějaký děvčata.“

Chvíli bylo ticho až náš klarinetista Fero prohodil: „Jasně! Takovou jednu nebo dvě zpěvačky.“

„A tři, čtyři sboristky, co by dělali křoví.“ Zabásnil si náš basista Vlasta. „Ale to náš starej nikdy nedovolí.“

Teď se ozval Miloš, náš dirigent. „Já myslím, že by sme měli udělat družbu. Ve městě je Zemědělská škola, jsou tam skoro samá děvčata a na družbu každý funkcionář dobře slyší.“ Miloš byl náš nový dirigent, protože ten původní také odešel do civilu. Staral se o to, aby všechno ladilo jak mělo, zatímco já jsem nám dělal manažera.

„A co navrhuješ ty?“ Otočil se na mně. „Jak obrodíme naší kulturní činnost a dostaneme k nám děvčata?“

„Zpěvačky, - ano. Dobrej nápad. Ale pochybuju, že jim ve škole dovolí jezdit po nocích s bandou nadržených muzikantů na nějaký pochybný vesnický zábavy.“ Kluci byli kupodivu soudní a smutně přikyvovali.

Zamyslel jsem se: „Hoši“, povídám, „my na to musíme od lesa. Inteligentně. Přes kulturu. Založíme v našem útvaru divadlo malých forem. Něco jako je Semafor, Rokoko, Divadlo na zábradlí a podobně. Je to kulturní, přehledné, a nejde to bez ženského pohlaví. Představení, by měla trvat tak maximálně do půl desáté, takže na desátou do večerky v Zemědělské škole, by měla být děvčátka zpátky v internátě. Tak co tomu říkáte, pánové?“

Přednesl jsem ten velenápad veliteli kasáren. „Družba?“ Usmíval se. „To sme tu ešte nemali. Dobrý nápad. Myslíš správne, vojak. Aj tak musíme uznať nejakú tu kultúrnu aktivitu.“

Vstal, začal chodit po kanceláři a horečnatě přemýšlel. „Vojak Jelinek, nemám nič proti tomu. Ale čo budete hrať? A kde?“

„No přece v našem kulturáku. Na divadlo malých forem nejsou potřeba žádné složité kulisy a rekvizity. To, co bude potřeba si dokážeme vyrobit sami.“

„A odkiaľ získajú divadelní hru, voják Jelínek?“

„Tu bych mohl obstarat v Praze. Můžu například oslovit mého přítele Jiřího Suchého, jestli by pro nás nějakou odloženou neměl.“

Kapitán Tarajčák na mně vyvalil oči: „Jelínek, vy môžete kontaktovať pána Jiřího Suchého osobne? Tak to je fantastické! Tak ich pošlem do Prahy a oni sa ho spýtajú, či nám nemôže dovoliť akúkoľvek jeho divadelnú hru hrať?“

Obdivně si mě prohlížel: „Boha, a keď s ním budete hovoriť, pozdravujte ho odo mňa. Povedzte mu, že som jedným z jeho veľkých obdivovateľov. Veľký fanúšik.“

Zasalutoval jsem a když jsem se chtěl řádně vojensky a podle přepisu odhlásit, mávnul kapitán blahosklonně rukou: „Nechajte to tak. Odíďte!“

Když mi velitel naší čety podporučík Pfeiffer už podruhé, během pár týdnů psal opušťák do Prahy, poznamenal: „Vy jste vojíne nějak zadobře s naším velitelem.“

„Ano. Je to bratranec sestry mojí manželky.“ Lhal jsem dobře vědouc, že si tu informaci jen tak nemůže ověřit.

Ꚛ

Když jsem otevřel dveře našeho bytu, otec vykřikl a ukázal na mně prstem: „Ty jsi utek z vojny, pacholku!“

Strčil jsem mu pod nos vojenskou knížku, aby si mohl ověřit, že nejsem desertér, že jsem dostal opušťák na sedm dní.

Samozřejmě, že jsem byl rád zase v Praze. Jenže tentokrát mě trápili noční můry a špatně jsem spal. Zdálo se mi, jak se provalilo, že pan Jiří Suchý není ani můj přítel a ani ochotný mi poskytnou nějakou hru.

Návštěvu v Semaforu jsem odkládal ze dne na den. Dva dny před tím, než končil můj opušťák už ale nebylo nazbyt. Vydal jsem se na popravu.

Na Václaváku jsem dělal kruhy kolem průchodu Alfa, kde bylo divadlo Semafor a čekal, až se mě zmocní odvaha vstoupit. Odvaha se ne - a nedostavovala, tak jsem prošel Františkánskou zahradou k Pinkasům a dal si pivo. Po třetím džbánku jsem dostal bojovnou náladu a šel na to.

Před vchodem do divadla se mezitím vytvořila nekonečná fronta na lístky. Zamířil jsem k malému nenápadnému vchodu pro zaměstnance.

„Stát! Kampak, kampak, vojáčku?“ Zastavil mě bodrý penzista.

„Co, kampak? No přece za strejdou!“

„Za strejdou? Za jakým strejdou?“ Ptal se vrátný.

„Za strejdou Jirkou!“

„A za kterým konkrétně?“

„No přece za panem Suchým! Je to můj strejda. Počkejte, nebo on už tu nehraje?“

„Ale to víte že hraje. Jakpak by tu nehrál. Promiňte, nevěděl jsem, že jste příbuzný. Ještě jsem vás tady nikdy neviděl. Tak to půjdete tady po těch příkrých schodech dolů mládenče a tam se zeptáte.“

Musím podotknout, že normálně, mám pro strach uděláno. Trému neznám a když si něco vezmu do hlavy, stavá se ze mě muž, který prochází zdí.

Když však přede mnou stál mistr Jiří Suchý, podlomili se mi kolena a jímala se mně závrať. Ale opravdu jen na okamžik. „Musíš s pravdou ven“, řekl jsem si.

Pan Suchý se ale na mně vlídně usmál: „Kohopak hledáte? Mohu vám nějak pomoct?“

„Dobrý den, pane Suchý, Já jsem vám jen přišel říct, že lež má krátké nohy.“

Idol všech generací povytáhl obočí: „Obávám se, že vám zcela nerozumím? Vy jste voják, že? Smím se zeptat kde sloužíte?“

„Přijel jsem za vámi z Českého Těšína. Ale jinak jsem Pražák.“

„Vy jste přijel až z Českého Těšína jenom proto, abyste mi sdělil, že lež má krátké nohy?“

„Víte pane Suchý, rád bych vám to vysvětlil, ale bylo by to na delší povídání.“

„Tak pojďme do mé šatny a tam mi při kávě všechno povíte!“

Vylíčil jsem mu, že máme v kasárnách kapelu a teď chceme založit v zájmu družby s děvčaty z internátu Těšínské zemědělské školy divadlo malých forem, „takový mini Semafor, pane Suchý“, a přiznal jsem se, jak jsem se vytahoval, že Jirka Suchý, tedy on, je můj kamarád, na což jsem byl vyslán velitelem útvaru do Prahy abych vyžebral nějakou odloženou hru.“

Jiří Suchý se velice dobře bavil a když jsem se vrátil zpátky k útvaru, mohl jsem položit triumfálně kapitánovi Tarajčákovi na stůl nejenom divadelní hru od Jiřího Suchého, ale i fotku pana Suchého s následným věnováním:

Kapitánovi Tarajčákovi
ze srdce
Jiří Suchý

*********************************************************************
Tento příběh je pravdivý. Zavazuji se, že jinak sním hned první myš, kterou dnes Oskar ze zahrady přitáhne.
*********************************************************************

Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU)