Konkurs do filmu

這是一個煩惱的配方，在錯誤的地方 Tak to je čínsky

_______________________________________________________________________________________

Je zaděláno na malér,
být na nesprávném místě,
jenžto život vezme jiný směr,
a herec řekne: Jistě!!

Můj strýc Karel byl původně vyučený holič. Já už si ho pamatuji jen jako strejdu Karla, co zpíval v Národním divadle. Jak k tomu přesně došlo nevím a nijak jsem se po tom tenkrát nepídil.

Maminka mi jednou, když mi bylo asi dvanáct let, položila na kuchyňský stůl Svobodné slovo a bodla ukazováčkem na zakroužkovaný inzerát.

„Do toho konkursu by ses mohl přihlásit!“ Řekla. „Filmové studio Barrandov hledá chlapce na obsazení do filmu. Hra na kytaru a dobrý pěvecký přednes podmínkou.“

Konkurs byl terminovaný na květen.

„Máme únor, takže je ještě času dost. Zajedeš do Libně k strejdovi Karlovi a poprosíš ho, aby tě na ten konkurs připravil.

Strejda Karel okamžitě souhlasil, protože mě měl rád a byl jsem jedinný z celé naší početné rodiny kdo měl ´umělecké střevo´. Zpíval jsem v Kühnově dětském sboru, dokonce jako sólista.

„Jsi trošku hubený.“ Poznamenal strýček. „Sportuješ? Musíš mít dobrou tělesnou kondici, když chceš být hercem. Já mám na půdě zánovního favorita. Vem si ho. Já už na něm nejezdím. Budeš jezdit na kole, i ke mně, abys dostal trochu kondici.“

Sundali jsme spolu favorita z půdy a ten večer už jsem jel domů do Košíř na kole. Od Anděla na Smíchově jsem až k nám jel deštěm, což mě vůbec nevadilo. „Já mám KOLO!“ Křičel jsem promočený na kůži. Pasanti se, když jsem co chvíli vykřikl „já mám KOLO!“ po mně otáčeli, ale mě to bylo fuk.

Vynesl jsem k nám do čtvrtého patra zablácené kolo a šel se pochlubit. Máma a táta když viděli můj zablácený vehikl spráskli ruce, ale já popadl kýbl, hadr a za chvilku byl favorit jako nový.

Můj o dvanáct let starší brácha přišel domů zrovna když jsem se chystal do postele.

„Čí je to kolo za dveřma na chodbě?“

„Moje!“ Hlásil jsem pyšně.

„To je fajn. Tak já si ho trošku projedu!“ Řekl Láďa, a než jsem mrknul okem byl i s kolem pryč.

Vrátil se za hodinu a povídá: „Docela dobrý kolo.“

Sundal jsem si pyžamo, oblékl tepláky, popadl kýbl, hadr a šel znovu pucovat.

Ꚛ

Dvakrát týdně jsem jezdil ke strejdovi, chodil na zkoušky do Kühnova dětského sboru, blbnul s naší partou po Košířích, jo, a taky chodil do školy.

Strejda Karel mě na ten konkurs svědomitě připravoval. Učil mě technice zpěvu a pohybu. Učil mě nechodit jako dřevo, přednášet básně a monology.

Jednou na zkoušce, nám paní Markéta Kühnová oznámila, že budeme mít ve Františkových lázních dva koncerty. Jeden v pátek a druhý v neděli.

Náš dětský sbor byl velmi početný, takže nás do Františkových lázní museli vézt dvěma autobusy.

Ubytovali jsme se, a hned ten večer na zkoušce nám dirigentka paní Kühnová zakázala pít vodu z vřídla. „Hrozilo by vám nebezpečí nepříjemných střevních potíží!“ Řekla tajemně a většina z nás si pod tím nedovedla nic představit.

„To víš, Markétko,“ smáli jsme se do hrsti. „Na nás si nepřijdeš!“

Říká se: Zakažte dítěti špenát, a on ho bude chtít jíst.
Říká se: Zakažte dítěti krupicovou kaši, a on ji bude chtít jíst.

Samozřejmě, že jsme hned po zkoušce popíjeli z parádních lázeňských nádobek zakázanou minerální vodu, kterou se léčila ku příkladu zácpa.

Večer se na chodbách hotelu tvořily dlouhé fronty před toaletami a o paní Kühnovou se pokoušela mrtvice.

Druhý den, v pátek večer, stál na jevišti divadla Boženy Němcové žalostný houfec bledých členů slavného dětského pěveckého sboru a pěl pod taktovkou dcery zakladatele Jana Kühna a inspicient divadla, jdouc v zákulisí okolo toalet, natáhl a řekl: „No a co? Slavný dětský pěvecký sbor se posral!“

Ꚛ

V jedno úterý v květnu, v den konkursu do barrandovského filmu, jsem si přičísl patku, oblékl čistou košili, vyšvihl se do sedla favorita a vyrazil na Barrandov. Konkurs se měl konat, od osmi hodin večer.

Od konečné pětky na Zlíchově se vinula asfaltová silnice doleva nahoru docela pěkným stoupákem. Dosud jsem ještě nikdy nebyl v těchto končinách a když jsem spatřil vlevo nápis na budově ´Terasy Barrandov´, zabočil jsem a jel přes prázdné parkoviště ke vchodu.

Stál jsem před vchodem, nikde ani živáčka. Za mnou prázdné parkoviště, přede mnou zamknuté dveře.

Nechtěl jsem se jen tak vzdát a házet hned flintu do žita, tak jsem na ty dveře začal bušit a lomcovat s klikou. Za hodnou chvíli se v chodbě za dveřmi rozsvítilo mátoživé světlo a vrátný, penzista, odemkl dveře.

„Co se děje? Hoří?“ Zabručel nevraživě.

Když jsem mu vysypal, že mám pozvánku na konkurs do filmu, vyjeveně na mě chvíli koukal a odsekl: „Tady nikdo není a konkurs tu taky žádný není.“ A zabouchnul a zamknul zase dveře.

Svět přišel o nadějného herce! Sedl jsem na kolo a uháněl naštvanej zpátky domů, do Košíř. Kde se stala chyba?

Rodina mé nadevšechno milované ženy, bydlela v Lumiérové ulici na Barrandově, přímo vedle slavných barrandovských ateliérů.

Když jsem šel žádat o její ruku tak mě došlo, že kdybych tenkrát jel dál nahoru, dojel bych na správné místo a kdo ví?

Ale nemrzí mě ta moje navigační chyba. Ani trošičku! Třeba bych ten konkurs tenkrát vyhrál a všechno by dnes bylo jinak. A to bych opravdu nechtěl.

Ꚛ

Bylo dnes přes den opět nesnesitelné vedro a až teď, když jsem dopsal tuhle povídku, a přečetl jí našemu kocourkovi Oskarovi, jsem se podíval na teploměr: „Jedna hodina v noci a venku jsou dvacet čtyři stupňů!“ Řekl jsem Oskarovi. „Tak co, můžu tu povídku takhle nechat.“

„Za mě dobrý.“ Drbal se zadní packou za uchem. „Ale když tohle pustíš do světa, budou všichni vědět, že když se rozdávala chytrost, tak na tebe moc nezbylo.“

„Ale prosím tě, vždyť jsem byl tenkrát ještě mladý jehně, Oskare.“

„No, jak myslíš. Teď ale musím běžet, mám spicha s jednou kočkou z vedlejší ulice.“

Odpálil a já teď nevím, jestli je dobré mít Oskara?

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song:
„Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU