Kmín

_____________________________________________________________________________

Bude to asi tím,
že když není doma kmín,
to nedá lidem, spát,
a hned ho běží kupovat …

Kmín

Je sobota, sedím doma, v pracovně u počítače a prohlížím si nové emajlové zprávy. Nebylo mezi nimi nic, co by se nedalo odložit na jindy.

„To je super!“ Zajásal náš kocourek Oskar a přestal si čistit kožich. „Tak bysme mohli jít na procházku?“

„Já nevím, mám naplánované různé domácí práce, na které v týdnu není čas. Nechtěl by ses jít projít sám?“

Oskar vytočil jeho zrzavou hlavičku na stranu a nasadil žalostný výraz.

„Tak jo, dobře. Ale uděláme jen jedno kolečko kolem našeho bloku.“

Oskarovi zasvítili oči. Vzal jsem do ruky myš, začal zavírat programy. Zrovna, když jsem, chtěl zavřít Outlook, přišla zpráva s vykřičníkem. A z procházky nebylo nic.

Byl to neobvykle dlouhý email:

„Vážený pane Jelínku,

rád jsem přijal, před svojí první návštěvou Prahy, Váš tip ohledně ubytování. Bohužel, k tomu nedošlo.

Před oným pražským hotelem, jsem nenašel místo na parkování, a tak jsem zaparkoval na protější straně ulice s tím, že zaparkuji, přejdu ulici k hotelu, provedu Check-in, vrátím se pro vůz a pojedu zaparkovat do hotelové garáže.

Jenomže sotva jsem vystoupil z vozu, už vedle mne zastavil policejní vůz se zapnutým majákem. Vysoukal se z něj nejméně dvoumetrový policista a postavil se mi do cesty.

„Bitte auto papíren a, … ausvajs!“

„Se mnou můžete mluvit česky,“ usmál jsem se na Golema. Já jsem jinak rodák z Hradce.“

„Aha, takže si myslíte, že pro vás předpisy neplatí? Že si u nás můžete dělat co chcete?“ Pouštěl na mě hrůzu ten obr.

„Promiňte, porušil jsem nějaký předpis? Jestli ano, tak se velice omlouvám.“

„Vy jste si asi nevšiml, že parkujete za modrou čárou? Zde mohou parkovat jen residenti!“

„A – vozy na elektrický pohon. Informoval jsem se v internetu,“ bránil jsem se.

Policista zabručel něco v tom smyslu ´nějakej chytrej´ a obešel můj vůz. Vrhl krátký pohled na poznávací značku vrátil se a vystřelil na mě v krátkých dávkách, jako ze samopalu: „Na vaší SPZ nestojí EL. Takže přestaneme debatovat. Zaplatíte blokovou pokutu.“

„Promiňte, ale nevím, proč bych tu nesměl parkovat? Elektrické vozy zde parkovat mohou a můj vůz je plug hybrid! Stojí to v technickém průkaze, který držíte v ruce!“

„Ale ne, na poznávací značce, pane. Proč?“

„V Německu to není nutné. A protože mám na poznávací značce už odjakživa mé datum narození: 6666, tedy 06.06.1966. Proto stojí na mé SPZ: DA-HI 6666. A kdyby, když jsem vůz přihlašoval, by tam mělo ještě být E, tak by tam místo té čtvrté šestky bylo E. Tedy DA-HI 666E. U nás je E na SPZ nepovinný údaj. Důležité jsou patřičné údaje v techničáku. „

„To jako že já, si teď mám patřičné údaje dohledat ve vašem cizojazyčném technickém průkazu?“

Pokrčil jsem rameny.

„Jste ochotný zaplatit blokovou pokutu?“

„V žádném případě!“

Cvakly želízka a obr policajt mě hravě šoupnul na zadní sedadlo policejního vozu.

Zřejmě si říkáte, pane Jelínku, proč Vám to všechno píši? Inu, vzpomněl jsem, při prvním výslechu, ano, slyšíte dobře, byl jsem vyslýchán jako nějaký zločinec, že jste mne pro případ nouze, donutil znát číslo mobilního telefonu, vašeho vynikajícího advokáta pana Náprstka nazpaměť. Ohradil jsem se tedy, že budu vypovídat jedině v přítomnosti svého advokáta. Pyšně, jen tak z hlavy, jsem nadiktoval vyšetřujícímu kriminalistovi, telefonní číslo Vašeho přítele, JUDr. Náprstka.

Vyšetřující orgán číslo vytočil, podal mi telefonní sluchátko, a když se namísto Vašeho přítele, zapnul toliko záznamník, se na mně vyšetřovatel vítězně šklebil.

Namluvil jsem na záznamník můj problém, a protože jsem odmítal bez přítomnosti právníka k věci vypovídat, byl jsem odveden do vazby.

Druhý den ráno, hned po vězeňské snídani, mě odchytil vězeňský dozorce a odvedl znovu k výslechu.

Vedle židle pro vyslýchaného, byla přistavena ještě jedna, na které seděl mě neznámý muž a podával mi ruku.

„Dr. Navrátil. Váš právník!“

Když jsem se na něho udiveně podíval, podal mi dopis, na kterém stálo moje jméno a řekl: „Jsem přítel pana advokáta Náprstka. Požádal mě, abych vás po dobu jeho nepřítomnosti zastupoval a předal vám tohle psaní.“

Dr. Navrátil mě hravě vysvobodil z drápů ruky zákona, za což i Vám, touto cestou, srdečně děkuji. Na štěstí ta krátká, nepříjemná epizoda, moji schůzku s obchodním partnerem nijak neohrozila.

Nyní jsem zase doma v Offenbachu a sedím u počítače. Ten dopis od Vašeho přítele JUDr. Náprstka, jsem naskenoval a posílám Vám ho v příloze tohoto emailu. Obsah Vás bude určitě zajímat. Já ho četl. Dokonce dvakrát, a uvědomil si, že si vlastně nemám na co naříkat.

Ꚛ

Vážený pane Stoklaso,

poslechl jsem si ze záznamníku, co se Vám v Praze přihodilo. Protože jisté okolnosti, mi toho času nedovolí reagovat osobně, a protože jste přítel mého přítele, který je přítel mého bratra, a můj bratr je, - ale nechme toho. Prostě, požádal jsem mého kolegu, Dr. Navrátila, aby Váš případ vzal do ruky za mě.

Možná, že Vás, pane Stoklasa, bude zajímat, proč teď nesedím při výslechu vedle Vás?

Moje žena pořídila v supermarketu dvě vynikající kachny za vynikající cenu. Začala je připravovat a zjistila, že nemá doma kmín. Já jsem v tom momentě vcházel do dveří, ze kterých mě jemným, ženským neodolatelným způsobem, z prosbou „obstarej kmín,“ zase vystrčila ven.

Ano, přiznávám se, že jsem se trochu bránil, a než jsem byl vystrčen zpátky ven, jsem se ještě stačil přezout do lehké domácí obuvi. Tedy do bačkor.

Nechtělo se mi zpátky do zimy, ale vyhlídka na kachní pečínku s bramborovým knedlíkem a červeným zelím, mě zlomila.

Auto jsem nechal stát. Těšil jsem se, že se alespoň trochu projdu a nadýchám čerstvého vzduchu. Mám teď tolik práce v kanceláři, že se ani nedostanu k tomu, abych si šel zahrát golf.

Sotva jsem ušel pár kroků, začalo sněžit. Než jsem došel na konec ulice, rozchumelilo se s vší vehemencí a začali mi podkluzovat nohy. Bodejť by ne! Zapomněl jsem se přezout zpátky do bot a mašíroval v bačkorách pro ten mizernej kmín do toho mizerného supermarketu.

„Teď už se vracet nebudu.“ Řekl jsem si. Však se to nezblázní a lidi se stejně v supermarketu nedívají, co jiní mají na nohou a …“ a narazil jsem na nějakou překážku, nohy mi vylétli do vzduchu, kam se hrabe Chaplin, a vlítnul jsem do nezajištěné díry po kopáčích. „Vykopali ji, a někde za rohem se dobře baví, jak do ní někdo spadne!“ Blesklo mi hlavou. Bylo poslední zablesknutí v mé ubohé hlavě. Pak už jen tma.

Probudil jsem se až za dva dny v nemocnici. S pomocí lékaře a ošetřujícího personálu jsem realizoval, co se mi přihodilo. Dozvěděl jsem se, že mám těžký otřes mozku, na dvakrát zlomenou nohu, poraněné zápěstí levé ruky a odřeniny všeho druhu.

_________________________________________________________Autor: Pepa Kudrna

To všechno jsem pochopil. Jen ne to, proč tady nesedí má žena, mé děti a vnuci a nepláčou u mého smrtelného lože. Nakonec se přece jen dostavili. Sice neplakali, ale zato smutně pokyvovali hlavami a divili se, jak se mi to jen mohlo stát. Když odešli jsem byl rád, že se mně nikdo neptal, kde je ten kmín.

Celkem rychle jsem se zotavoval. Neuplynul ani týden, a už jsem začal s pomocí chodítka chodit po nemocničním pokoji a posléze i po staničním oddělení.

I já pocházím z opice, - asi, - a tak mi má zvědavost nedala, občas juknout do té, či oné cimry. A najednou, je to on? Toho přece znám? „Ahoj Johne!“ Pozdravil jsem muže ležícího na lůžku. Zvedl hlavu a udiveně se na mně podíval. Ano, byl to můj přítel z golfu! John byl Londýňan a předseda představenstva jedné anglické firmy v Praze, jejíž jméno jsem zapomněl.

Při mých vratkých procházkách, po nekonečně dlouhých nemocničních chodbách, jsem ho potom často navštěvoval. Svěřil se mi, že má rakovinu, bez šance na uzdravení. „Tak se Josefe podívej, v jakém komfortu tady umírám. Otlučená postel na kolečkách, jedno umyvadlo, zrcadlo stůl a židle.“ Usmál se, tak jak mu to jen bylo možné. „Alespoň ty jsi teď tady, a přijdeš mě občas navštívit!“

„A proč si se nešel léčit domů, do Anglie?“

„Do Anglie? U nás je zdravotnictví, od dob brexitu, v katastrofálním stavu. Nejsou doktoři, zdravotnický personál ani pořádný léky. Nemocniční pokoje nemají kapacitu. Pacienti leží podle stěn na chodbách, i když umírají jako teď zrovna já.

To tady je to oproti naší slavné Anglii zdravotnický ráj. A já si toho vážím, Josefe.“

Včera můj přítel John zemřel.

Nesmutním, takový je život. Vlastně jsem Vám chtěl jen vysvětlit, proč jsem za Vámi, pane Stoklaso, místo mne poslal svého přítele.

Pokud se mne týče, dívám se po tom, co jsem se setkal s Johnem, na své nešikovnosti a bolístka s velkým nadhledem. A to bych, jestli dovolíte, radil i Vám.

Pozdravujte ode mne našeho společného přítele Tonyho.

JUDr. Josef Náprstek

Ꚛ

Náš kocourek Oskar, když jsem mu jako obvykle, přečetl mou novou povídku, na mě vyjeveně zíral.

„Co je? Dnes žádný komentář?“ Zeptal jsem se ho.

On na to: „A to se stalo, nebo sis to vymyslel?“

„Půl na půl.“

Oskar se podrbal za uchem, chvíli se lízal packu a povídá: „To by člověk nevěřil, co všechno se může stát, když se de koupit kmín!“

„Oskare, opakuj po mně: Už zase blbnu!“

„Proč zase říkáš, že blbnu?“

„No, říkáš: To by člověk nevěřil, co se všechno může stát! Copak ty jsi člověk?“

„No tak promiň, že jsem se narodil!“ Řekl a po Oskarovsku na mně šibalsky mrknul.

A já jsem zase jednou rád, že mám Oskara …

_____________________________________________________________________________