Klima je prima

_______________________________________________________________________________________

Jsou kadidla, vnadidla a strašidla,
jsou noci a dnové, reály a snové,
jsou kašpaři, blázni a janci,
jsou borci a cvoci.

Klima je prima

Protože mám vysoký tlak a nadváhu, naordinoval mi můj lékař procházky na čerstvém vzduchu. Ach jo, a sport!

Obvykle se radami a příkazy lékařů pečlivě řídím, ale procházky jsem nikdy neměl rád. Nudí mě to.

Ovšem Dana nade mnou bdí a neustále si vymýšlí nová lákadla, jak mě přinutit k tomu abych chodil.

Například nedávno si vymyslela, že bych mohl chodit na oběd domů. Pěšky!

„Podívej,“ řekla mi: „Ty jezdíš do kšeftu autem. 950 metrů tam a 950 zpátky!“

„No jo ale já přes den auto často potřebuju. Například, když musím k zákazníkovi. To asi těžko budu chodit do Frankfurtu, nebo do Karlsruhe pěšky? Nebo?“

Dana se na chvíli zamyslela. „Tak choď alespoň pěšky domů na oběd!“

„Jak, domů na oběd?“

„No domů. Já ti připravím oběd doma, alespoň přestaneš jíst ty hospodský blavajzny.“

„Blavajzny? Mě to náhodou chutná.“

„Chceš tím snad říct, že moje jídlo, ti nechutná?“

„Ale to víš, že jo. Chutná. Ale jezdit domů, jeden kilometr autem na oběd?“

„Řekla jsem chodit! Ne jezdit. Pěkně šourem. Pan doktor z tebe bude mít radost.“

„No jo ale já už odjakživa obědvám s zaměstnancema ve firmě, tak aby to nebylo nějak blbý …“

„Mysli na svoje zdraví. A víš co? Začneme s tím hned zítra!“

A tak chodím z firmy domů na oběd. Chodím a nasávám čerstvý vzduch našeho provinčního městečka. Dýchám zhluboka vzduch, okořeněný výplody aut, která mně míjí třicítkou po hlavní třídě, a marně si lámu hlavu, proč mi právě tohle má dělat dobře.“

Včera, když jsem šel z domova po obědě do firmy a zabočil do cílové ulice, zastavil přede mnou velký pickup a z okna se vyklonil můj přítel Standa:

„Ahoj pardále, co tady blbneš? Máš auto v servisu, nebo ti sebrali řidičák?“

„Ále, můj doktor, moje žena a moje rodina se proti mně spikli. Že prej se mám trochu víc hejbat,“ řekl jsem mu a barvitě vylíčil, Dany, znamenitý nápad.

„Nejhorší na tom je, že Dana výborně vaří. Než dojdu zase pěšky zpátky do firmy, tak se ty dobroty vstřebaj a po dobrém obědě ani památky. Bolí mě z toho chození nohy a jsem pak celý odpoledne, z tý přemíry čerstvého vzduchu celej malátnej.“

„Tak se na to vykašli! Skoč ke mně do auta a zajedem si na jedno.“

Nenechal jsem se přemlouvat. Skočil jsem k Standovi do auta a jeli jsme.

Podle počtu čárek na pivním tácku jsme už v hospodě seděli dost dlouho a lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi to popíjení se Standou nelíbilo. Naopak! Seděli jsme jako za starých časů a klábosili. Probrali jsme fotbal, i s věkem přibývající zdravotní problémy, ženský a politiku. Akorát když jsem nakousnul téma klima, bylo zle.

„Hele,“ mávnul rukou Standa, ať s tím dou všichni do hajzlu!“

Povytáhl jsem obočí a Standa vysvětloval: „Ne abys myslel, že mě životní prostředí nezajímá, nebo, že pochybuju o tom, že se na nás valí klimatický změny gigantických rozměrů. Mě jen rozčiluje, to pokrytectví!“

„Nevím, co myslíš?“

„No, vem si například tu věc, jak ty mladý pořád demonstrujou.“

„Myslíš, Friday for future?“

„Frajdej, co? Jo. Třeba.“

„A co se ti na tom nelíbí? Že v pátek, místo aby šli do školy, demonstrujou za čistý prostředí?“

Standa rozhodil rukama: „Máš doma děti?“

„Ne, děti už odrostly. Ale, vnučka s námi bydlí.“

„Tak schválně: Má počítač?“

„No to má …?

„A kolik je jí roků?“

„Sedmnáct!“

„Takže stoprocentně nemá obyčejný počítač ale gamer.

A hádám, že ten zdroj jejího gameru má tak 900 Wattů?“

„Nevím asi jo.“

„Určitě, to je dneska standard! A k tomu má stoprocentně chytrej telefon, eventuelně tablet a notebook. Taky bezdrátový sluchátka na aku a tak dále.“

„ … no, jo, … ale …,“

„Co ale? Ať ty jejich elektronický krámy zahoděj a nemusej chodit v pátek, místo školy, demonstrovat.“

„Sám ale víš, že to nejde. To už tak prostě je.“

Standa zabodnul prst do vzduchu. „Víš, co ty jejich krámy dělají s životním prostředím? A ještě něco: většinu dětí vozí rodiče do školy a ze školy autem. Správně?“

„Jo, tak nějak to je.“ Díval jsem se na Standu s obdivem. „Člověče, takhle jsem to ještě neviděl!“

„No tak vidíš. Já si myslím,“ řekl Standa skoro obřadně, „že by si ty mladý nejdřív ´zamést před svým domem´, než ukazovat prstem na starší generaci a obviňovat ji, že jim zničili planetu. Asi nevědí, že přitom čtyři prsty jejich ruky ukazují zpátky na ně!“

„Teda Stando, musím říct, že máš zajímavý postřehy. Budu mít o čem přemýšlet. Ale teď už musím opravdu jít,“ řekl jsem.

Standa zaplatil celou útratu a moje námitky odmávnul: „Kdo zve, ten platí!“

„No tak díky. Příště pozvu já tebe!“

Měl jsem to z hospody do firmy pár minut chůze, ale Standa trval na tom, že mě odveze.

Když jsem Standu upozornil, že jede špatným směrem, zabručel, že to ví. „Vezmu to jen krátce kolem lesa.“ Mávnul rukou dozadu na korbu. Na parkovišti zastavil, vyskočil z auta a ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak vyndává z korby velké plastové pytle, starý koberec, rozbitou postel a všechno hází do strouhy mezi parkovištěm a krajem lesa. Nakonec na to hodil několik plastikových kýblů od barvy, zavřel korbu, sedl za volant a jeli jsme dál.

Chvíli jsme jeli a mlčeli. Standa pustil autorádio a pobrukoval si. Pozoroval jsem silnici a nemohl uvěřit tomu, čeho jsem byl právě svědkem.

Nevěděl jsem, jestli to mám vůbec komentovat. Standu jsem dlouho neviděl a nerad bych hned mezi námi způsobil nějakou roztržku. „Jak se mám zachovat?“ Bylo mi z toho nedobře a uvědomil si, že proto nemám žádné řešení.

„Co je s tebou Tony? Stojíme už pár minut na parkovišti před tvou firmou, pořád sedíš a čumíš do blba!“ Strčil do mě Standa žertovně loktem. „Konečná! Vystupovat!“

„Poslouchej Stando, to na tom parkovišti v lese,“ nedalo mi to: „Ty za lepší životní prostředí asi demonstrovat nechodíš, viď?“

Vystoupil jsem z auta jako omámený, zatímco Standa, za hvízdání pneumatik nakvašeně vystřelil z parkoviště.

„Vypadá to, že Standu už zase dlouho neuvidím.“ Pomyslel jsem si a bylo mi to líto.

Když jsem přišel domů a vyprávěl našemu kocourkovi Oskarovi co jsem zažil, kroutil nad tím jeho chytrou, kočičí hlavičkou a řekl, že by na mém místě taky nevěděl, jak by se měl zachovat.

Ꚛ

Druhý den mě čekalo malé překvapení: Na stejném místě, jako včera, stál Standův pickup. Standa vystoupil a postavil se mi do cesty.

„Ještě se zlobíš? Nezajdeme si na jedno.“ Řekl smířlivě.

Už jsem se chtěl zaradovat, že spolu ještě mluvíme, když jsem si vzpomněl na včerejšek.

„Tak říkáš, na pivo, Stando? A pak? Zase do lesa? Zbavit se ekologicky odpadů?“ Bafnul jsem na něj sarkasticky: „Beze mě!“ Obešel jsem ho a rázoval dál.

„Počkej, neblbni, tak to není!“

„A jak to tedy je? Rozčiluješ se nad mladejma a sám seš ještě horší!“

„Fakt, ne!“ Dušoval se Standa. „Mě to hrozně mrzí. Ani nevím, jak mě to vůbec napadlo. Víš, jsem už z těch klimatických debat a demonstrací tumpachovej. Popadla mně nějaká agresivita, nebo co. To v tom lese, - no, naházel jsem to tam ze vzteku, z protestu, z blbosti, vyber si, co chceš. Proto tu teď na tebe čekám. Myslel jsem si, že si dáme pivko a já tě pak hodím do firmy. Po cestě zajedeme do toho lesa a já to harampádí kajícně posbírám. Vyložím tě ve firmě a pak s tím harampádím zajedu do sběrny.“

Standa byl celý zkroušený a bylo vidět, že ho to doopravdy mrzí.

„Tak jo,“ řekl jsem.

Dali jsme si opravdu jen ,jedno´ a vyrazili posbírat Standovo harampádí. Standa nacouval k místu kde si včera vybíjel svůj vztek a otevřel zadní sajtnu.

Byli jsme s nakládáním skoro hotový, když vjel na parkoviště policejní vůz a za ním zelený džíp. Z džípu vystoupil lesní zřízenec a spolu s policajtem, nám zastoupil cestu.

„Tak copak to tady máme?“ Zaradoval se lesník, že nás chytil při činu.

„To není to, na co to vypadá,“ vysvětloval Standa.

„Tak nám tedy vysvětlete, na co to vypadá?“ Usmíval se vítězně četník.

„My nevykládáme ale nakládáme!“ Vysvětloval těm dobrým mužům můj přítel. „Chtěli jsme se jen trochu projít v lese. Když jsme viděli tady v tom příkopě tu spoušť, řekli jsme si, že to naložíme na můj pickup, a odvezeme to haraburdí do sběrného dvora.“

„Pro nás to ale vypadá, že je to vaše harampádí, kterého se chcete zbavit. Naházet to do lesa a pěkně po tichoučku odjet.“

„Zdá se, že máme problém,“ pomyslel jsem si.

Policejní úředník si sedl do auta a s někým přes vysílačku diskutoval. Když se vrátil, chtěl vidět naše papíry. „Sepíšeme protokol, pánové!“ Řekl a vybídl nás abychom ho následovali k policejnímu vozu.

Jako první, byl na řadě Standa. Pozoroval jsem je, jak si v busu sedli s policejním úředníkem každý na jednu stranu malého stolku. Jak můj přítel předkládá občanku, řidičák a technický průkaz, a jak ruka zákona píše protokol.

„Občane!“ Ozvalo se za mnou. „Jděte kus dál, od toho auta a neposlouchejte co se tam mluví!“ Řekl lesní zaměstnanec. „Neměl byste, až budete vypovídat vy, vědět, jaké údaje udal do protokolu spolupachatel!“

„Já budu vypovídat? Proč?“

„Podívejte se, pane, nedělejte ze sebe hloupého. Spáchali jste závažný přestupek, a to vám přijde pěkně draho!“

„Závažný přestupek? Za to, že jsme chtěli vyčistit les od ilegální skládky? Prosím vás: jak k tomu přijdeme?“

„Jo, to vám můžeme věřit a nemusíme. O tom rozhodne soud.“

„Soud? To půjde k soudu? Tak to jsme to v týhle zemi dotáhli pěkně daleko!“ Už vztekle jsem vyjel na toho zeleného ´pidimužíka´. Kurňa, co si vůbec o sobě myslí?

Byla docela zima, hlavně od nohou. Měl jsem na sobě jen

lehké polobotky, s koženou podrážkou a cítil jsem, jak ta vlhkost, deštěm promoklé země, prosakuje až k ponožkám. „Jestli tohle neodstonám, tak už teda nevím …“ Pomyslel jsem si, odstoupil od dveří policejního busu a šel ke Standovýmu pickupu.

„Kampak, pane?“ Zastoupil mi pidimužík cestu. „Snad byste se nechtěl vzdálit od místa činu?“

„Ty seš ale úplně blbej!“ Bych mu nejradši zařval do ksichtu, ale držel se takticky zpátky. Nahlas jsem poznamenal: „Samozřejmě, že nemám v úmyslu, vzdálit se od místa činu. Pouze si jdu sednout do auta. Mám promáčený boty a taky mi z toho postávání bolí nohy.“

Obešel jsem toho nadmíru důležitého zeleného strážce lesa, když v tom vjel na parkoviště zablácený Range Rover. Zastavil vedle auta Standy a vystoupila z něj velmi pohledná, mladá šťabajzna.

„Ahoj, Jardo! Co se tady děje?“ Pozdravila se s lesníkem.

„Vidíš, načapali jsme hochy, jak nám dělají svinčík v lese. A co ty tady?“

„Musím vyměnit sd-ramky ve fotopastích.“ Odpověděla šťabajzna rozverně. „Tak to budou mít hoši drahý, co?“

„Vymlouvají se! Tvrdí, že to harampádí nevykládali ale naopak nakládali. Že prej ten svinčík chtěli odvézt do sběrného dvora. Hrají si na ekology!“ Smál se zelený pidimužík.

Šťabajzna se na chvíli zamyslela a najednou ta nepříjemná věc dostala nečekaný spád.

„Víš co, Jardo, já každý den v tuhle dobu, měním ve fotopastích sdkartu. Jedna z fotopastí snímá od včerejška parkoviště. Dostali jsme totiž tip, že se tady potuluje mýval. Hrabe v popelnicích, hledá žrádlo a dělá tu pěkný svinčík. Kamera ve fotopasti se automaticky zapíná při pohybu, Takže by ta akce s odpadem mohla být na záznamu vidět.

Sedl jsem si do auta a horečnatě přemýšlel. Jestliže tahle ženská rangerka tu fotopast instalovala až po tom, kdy už jsme včera odjeli, máme vyhráno. Na záznamu bude jen dnešní akce, když jsme ten odpad nakládali.

Ve Standovým autě byla stejná zima, jako venku, ale nestál v mokru, a byl v bezpečí, před hloupými poznámkami hajného.

Standa ještě seděl s policajtem v autě, a šťabajzna, se ještě pořád nevracela.

Uvažoval jsem: Co když ten záznam z fotopasti ukáže, jak

Standa včera ten bordel házel do lesa? Můžu já, jako jeho

kamarád říct, že s tím nemám nic společného? Dobře, odpady do lesa házel on, ale já mu v tom nebránil. Takže jsem vlastně, - spolupachatel? Nebo? „Ježíši, to je blbec!“ Ulevil jsem si. „Ještě štěstí, že se nevloupal do banky. Nebo někoho nezabil …“

A za to všechno může můj doktor, s těma jeho procházkami. A Dana s jejím nápadem abych chodil domů na obědy a pěšky. A Standa, že jel zrovna okolo, když jsem se vracel z domova do firmy. A já, že jsem přijmul jeho nabídku jít na pivo a že mě hodí do firmy a že a že a že …“

Hrál jsem si s mobilem abych si zkrátil dlouhou chvíli, když jsem zaregistroval nějaký pohyb. Zvedl jsem hlavu. Vedle auta stála Šťabajzna a naznačovala, abych stáhnul okénko.

„Máte v autě přehrávač na sd-ramky?“

„To bohužel nevím, to auto není moje. A taky nemám klíč od zapalování. Majitel sedí v policejním autě.“

Rangerka odběhla a za chvilku se vrátila s klíčem. Posadila se za volant, zapnula zapalování, vyndala s dashcam kamery sd-ramku a nahradila ji kartou z fotopasti.

Na malé obrazovce byla jasně vidět zrzavá liška, jak přeskakuje pytle se Standovým odpadem a očuchává polámanou postel. Na konci záznamu bylo vidět, jak vystupujeme z pickupu, nakládáme rozlámanou postel a jak přijeli policajti. Ulevilo se mi a nejradši bych tý šťabajzně vlepil pořádný líbanec.

Náš anděl strážný vystoupil z auta. Bavila se s pidimužíkem hajným, ten chvíli nelibě kroutil hlavou, pak zaklepal na okénko policejního vozu a naznačil orgánu, že by s ním rád mluvil.

Vystoupil jsem z auta, abych udělal místo šťabajzně, našemu strážnému anděli. Policajt a pidimužík si sedli vedle ní. Sledovali videozáznam a všechno se vysvětlilo. Policajti ani pidimužíček se nám samozřejmě neomluvili a my, jsme raději na omluvě netrvali. Kdo ví, co by je třeba zase napadlo?

Ꚛ

Oskar ležel na stole v obýváku a hrál si s propiskou.

„Tak co tomu říkáš?“ Zeptal jsem se ho, když jsem mu dovyprávěl ten příběh.

„Měli jste kliku,“ a praštil packou do propisky. Ta letěla až na moje oblíbené masážní křeslo, na kterém spala Oskarova sestra Mia a trefila ji do ocasu. Vyskočila a nazlobeně vylítla z obýváku.

„Tak to jsi nemusel,“ vyčetl jsem Oskarovi.

„A co ten tvůj přítel Standa?“ Chtěl Oskar od toho incidentu odpoutat pozornost.

„Co by s ním mělo bejt?“

„No, polepšil se?“

„To nevím. Ale polepšil si.“

„On si polepšil? Jak tomu mám rozumět?“

„Standa tu šťabajznu, tu rangerku, pozval na večeři. Pak na druhou, potom na třetí, … no a teď mu vaří ona.“

„Prosím tě,“ divil se Oskar. „Ona mu chodí vařit?“

„Chodí. No, chodí. Má to do kuchyně jen pár kroků!“

„Jen pár kroků?“

„Oni teď spolu bydlí. Takže to má jen pár kroků.“

„No tě bůh!“ Sykl Oskar.

„A za dva měsíce se budou brát!“

„Vždyť říkám, no tě bůh …“ litoval Standu Oskar.

„Ty ho lituješ? Proč?“

„No tě bůh!!!“ Řekl ještě jednou Oskar a šel si lehnout do pod stůl do jídelny.

_____________________________________________________________Autor: Pepa Kudrna _____

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Requiem“
https://www.youtube.com/watch?v=hubSC5NMHvc