Kde domov můj?

_______________________________________________________________________________________

Ztratils? Hledej!
A na řeči nedej.
Kdo hledá, najde
Kdo našel, rád je

Kde domov můj?

Sedím s Hankou a Viktorem při mínus šest stupňů, venku, na verandě. Nesnáším zimu. Mám na sobě teplé podvlíkačky, vatované kalhoty, dva svetry, teplou péřovou bundu a dýchám zhluboka čistý, nefalšovaný, i když ostře studený, kanadský vzduch.

Je podzim, vlastně už zima. Kanaďani říkají, že u nich jaro a podzim jaksi není, že mají prakticky než dvoje roční období: Léto a zimu.

Mě je to stejně jedno. Jak už jsem řekl: Zimu nemám rád a horko nesnáším. Co s tím? Nic! Je to, jak to je.

Na stole z cedrového dřeva se kouří z hrnků a na porcelánové míse, voní pravý český štrůdl.

Beru si už pátý kousek a pomalu přicházím na to, jak tu křehkou věc, tlustou rukavicí, tedy palčákem, uchopit.

Hanka peče štrůdl z vlastní úrody a i přesto, že jablka dozrála za oceánem, chutná úplně stejně, jako ten před šedesáti lety doma v Praze, u maminky.

Moji oba hostitelé, Češi, Pražáci ze Smíchova, nejsou moc hovorní. Ve vzduchu se ještě stále vznáší temný mrak, nedávného náhlého úmrtí jejich syna.

A právě kvůli tomu, jsem vlastně podnikl, tu štrapáci z Evropy do Ottawy: Abych jim pohladil jizvy na duši a poklonil se jeho památce. Nejsme příbuzný, ale jsme jako jedna rodina. A Mikel? Jako by to byl můj syn.

Ꚛ

Fakt je, že když Hanka uvaří grog, tak kdyby jeden spadl do vody, by se neutopil. I kdyby neuměl plavat!

Když jsme dojedli ten vynikající štrůdl a zlikvidovali další hrnek onoho ďábelského nápoje, přemístili jsme se na mou žádost dovnitř domu.

Hanka a Viktor odložili v předsíni jejich lehké svetříčky, a než jsem se já, vysvlékl z mého ,brnění´, už seděli v přetopeném obýváku a čuměli na televizi. (Přetopený obývák? V Kanadě se říká místnosti, která má teplotu víc než osmnáct stupňů, - p ř e t o p e n á!

V televizi stále ještě běžely zprávy, které jsme my, muži, odborně, s politickou odborností a prozíravostí různě komentovali. Za chvíli se Hanka zvedla a prohlásila, „… tak u toho nemusím bejt,“ a šla do sklepa, přihodit pár polen, do kotle ústředního topení.

„Stejně je to zvláštní,“ řekl Viktor. (V kanadských zprávách začal právě běžet snímek z udílení státních cen na pražském hradě. Zrovna ve chvíli, když ve Vladislavském sále zazněla česká hymna.)

_____________________________________________________________Autor: Pepa Kudrna ____

„Co, je zvláštní?“

„Text! Už jsi o tom někdy přemýšlel, proč se zpívá: ,Kde domov můj´?“

„Nepřemýšlel.“ Přiznal jsem se. „Měl bych?“

„Já nevím, ale mě, to připadá divný. Říkám si, proč se zpívá ,Kde domov můj´? To jako, že Češi neví, kde mají domov? Stojí, jako například teď, ve Vladislavském sále na pražském hradě, a ptají se, kde je můj domov? Trošku divný, ne?“

Chvíli jsem o tom přemýšlel. „No jo, tak vidíš, - to mě ještě nenapadlo …“

„No, právě! Hele, já žiju v Kanadě a budu zpívat text: ,Kde domov můj?´ No přece nejsem blbej, a vím kde je domov můj!“ Trochu se rozčílil Viktor.

„A co tedy?“ Zeptal jsem se, a pozoroval ho skrzevá prázdný, skleněný, pivní žejdlík. Můj kamarád vypadal přes to sklo, takovej nějakej pokroucenej.

„Já bych ten text malinko předělal.“ Pokračoval Viktor ve svém výkladu. „Ale jen tak malilinko: ,Zde domov můj´ bych zpíval.“

Než jsem mu odpověděl, chvíli jsem o tom přemýšlel: „Aha, takže, když například, česká skokanka do dálky, vyhraje světový pohár, dejme tomu v Japonsku, bude stát na bedně, zazní česká hymna a ona bude zpívat ,Zde domov můj´? To by si mohl člověk myslet, že je teď najednou Japonka, když bude zpívat ,Zde …,´“

Teď se zase zamyslel Viktor. „Aha! Rozumím. V tom případě by pak musela zpívat: ,Tam domov můj´!“

„To mi připadá nějaký divný? A, jak to budeš zpívat ty? Tady v Kanadě? Žiješ tu padesát osm let, a tak jsi doma tady. Nebo?“

„V tom případě bych zpíval: ,Tam-zde domov můj´.

„To je ale o slovo víc! Nevejde se to do rýmu!“

V tom momentě vešla do obýváku Hana a slyšela zřejmě jen to poslední slovo „rýmu“.

„Kdo má rýmu, Viktor? Ten má rýmu pořád.“ Mávla rukou.

Vysvětlili jsme jí o čem se dohadujeme a ona povídá: „Víte co, kluci? Nejlepší, když dojdu do Viktorovi pracovny pro kytaru a můžete si to vyzkoušet.“

Zkoušeli jsme to tak dlouho, až jsme ten rým chytli. Prostě místo: Kdééééé domov můj, jsme zapěli ,Tam-kde domov můj´, - a vida! Šlo to do rýmu!

Když jsme tu věc vyřešili, a už tady byla ta kytara, rozbalili jsme i jiné věci. Po starých zámeckých schodech, Suchýho, Beatles, a, - Addy do toho začala výt.

Čím víc piva jsme konzumovali, tím víc jsme řvali. Ještě že Viktor nebydlí v paneláku nýbrž na své vlastní ranči, blesklo mě hlavou.

Pozdě, když doba značně pokročila, nebylo už co pít a začali jsme z toho zpívání chraptět, jsme šli spát.

Ráno u snídaně, Viktor, ještě značně chraplavým hlasem, za tou včerejší bláznivou debatou udělal definitivní tečku: „To jsme si včera ale vymejšleli kraviny, co? – Ježíš, mě bolí hlava!“

Ꚛ

S a m o z ř e j m ě, že zpátky ve Weiterstadtu, jsem tu naši debatu o české hymně, hned zčerstva vyprávěl Oskarovi.

Oskar pozorně naslouchal, lízal si přitom kožich, vykusoval chlupy mezi drápky, a když dokončil manikúru, povídá: „Vaše starosti na mou kočičí hlavu! No, ještě štěstí, že my, kočky, žádnou hymnu nemáme!“

Lehnul jsem si v obýváku na gauč, Oskar vedle mě, a začal spokojeně příst.

„Je krásné, dřímat doma, při pokojové teplotě 24 stupňů pod tlustou dekou, a vzpomínat na zasněženou verandu na ranči v Kanadě,“ byla moje poslední myšlenka, než jsem tvrdě usnul.

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song:

„Requiem“
https://www.youtube.com/watch?v=hubSC5NMHvc

a