Každý ráno, na piano …

_______________________________________________________________________________________

Koupíš si piano, a myslíš že máš vyhráno.
Však tvoje ratolest, má připravenou lest,
buď, že nemá nadání, - to ovšem zradou zavání,
A nebo líná jest.

Každý ráno, na piano …

Naše rodinná rada, tedy já, se rozhodla, že by se naší nejstarší dceři, mělo dostat řádného hudebního vzdělání.

„Já nevím,“ namítla Dana. „Opravdu si myslíš, že ta naše holka má hudební nadání?“

„Já si to nemyslím, já to vím. Vždyť je to má dcera. Najdu jí prostě učitele a bude chodit na hodiny klavíru“

„A jak bude doma cvičit, když nemáme klavír?“

„No, učitele klavíru už mám a nějaký starší klavír taky seženu. V novinách se jich inzerují spousty.“

Začal jsem pravidelně číst v novinách inzeráty v rubrice ´prodám´ a protože ceny i starších klavírů, mnohonásobně převyšovali náš rodinný budget, začal jsem zatím alespoň tím, že jsem v dceřině pokoji přestavěl nábytek a udělal na klavír místo.

Plynuli dny, týdny a naděje, že někdo bude inzerovat klavír pro nás cenově dostupný mizela, až zmizela úplně. Po třech měsících jsem inzeráty přestal číst a smířil se s potupnou porážkou.

Jednou v práci, při svačině, na mně zpoza novin vykoukl můj kolega Plach a utrousil: „Ještě hledáš nějaký laciný piano? Představ si, že tady někdo inzeruje, že chce za zánovní klavír 5 marek! Tady, přečti si to“ A podal mi noviny.

Prodám zánovní piano za symbolickou cenu

5 DM.
Značka: Transport si kupec zařídí a hradí sám

Když jsem to doma řekl Daně, vysmála se mi: „Prosím tě, piano za 5 marek? To je určitě nějaká kulišárna.“

„Je to prostě staré piano a ten člověk se ho potřebuje zbavit.“

„Hele, ty si stejně jako vždycky uděláš so chceš, tak proč se mě ptáš?“

Nechtěl jsem se pouštět do marné diskuze, že to není pravda, že si stejně udělám so chci.

Zaangažoval jsem mé čtyři nejlepší kamarády a zorganizoval na odvoz pickup pana Laubeho, který s ním rozvážel všelijaké pití lidem přímo do domu.

Ve smluvený den, jsme stáli s klukama v přízemí onoho domu, kde majitel piana bydlel a studovali seznam nájemníků. Herr Dr. prof. Ungethüm bydlel až v pátém patře. Byli jsme ještě mladí bohatýři a tak jsme do toho šli.

Dům neměl výtah, ale zato vrzavé, dřevěné, prochozené, navoskované schody, které nevěštily nic dobrého. Doklouzali jsme se do třetího patra, sedli si na naleštěné schody a odpočívali.

Rudy, když popadl dech, mi vyčetl, že jsem udělal začátečnickou chybu a nezeptal majitele piana, ve kterém patře bydlí. Zapálil si, a labužnicky si čistil nikotinem plíce. Když dokouřil, klouzali jsme dál do pátého patra.

Kluci upevňovali stěhovací kurty na piano, zatím co já, mladý otec dvou dívek jsem podepsal kupní smlouvu, zaplatil majiteli 5 Marek a vyprávěl mu nadšeně, jak z mých dítek jednou budou, a to i jeho zásluhou, klavírní virtuosové.

Herr Dr. prof. Ungethüm se šťastně usmíval, asi že se konečně zbavil toho starýho krámu, klepal mě uznale na rameno a připil si se mnou na ten náš obchod šťopičkou ořechovky.

Když jsem přišel dolů před dům, bylo piano naložené a tak zbývalo jen nastartovat motor a odvézt ten výhodný úlovek domů.

Dostat piano do našeho bytu ve dvanáctém patře bylo relativně jednoduché, protože náš dům, měl výtah. Když jsme došoupali starobylé piano do pokoje naší nejstarší dcery, složil se Mirek na zem jako rozbité polní lehátko a prohlásil, že teď by už nemohl ani souložit.

Nějakou dobu po tom, co kluci odešli, mě Dana našla, jak sedím ve Stániným pokoji a dívám se zálibně na úplně první piano v naší rodině. Vlastně na druhé, protože piano už měl v Praze můj strýc Karel, operní zpěvák. Ale to je zase jiná historie.

Na její tázavý pohled jsem pyšně odpověděl: „Pokud vím, tak neměl nikdo z mých tet a strýců, tedy kromě strejdy Karla, piano. Ty by čuměli!“

Piano bylo staré asi tak 80 roků a zlobilo. Bylo neustále rozladěné, některé klapky zůstávaly občas viset a jeden pedál se zasekával.

Posedlý představou, že moje dcera bude klavíristka, jsem angažoval ladiče pian aby dal ten instrument do pořádku. Vozil jsem Stáňu jednou týdně na hodiny klavíru a komentáře učitele o tom, že holka má nadání, jsem pokaždé Daně tlumočil a pýchou se mi dmula hruď.

Za dva roky mi má nejmilejší žena oznámila, že Stáňa se už dál na klavír učit nechce. Jednak jí to už nebaví a pak, - má teď ve škole hodně učení. A škola je přednější než ťukat do klávesnic.

Zaskřípal jsem zubama, zamkl klavír, a klíček pověsil na hřebík.

„Tuhle bitvu jsem tedy definitivně prohrál,“ řekl jsem si. Ale pozor: Kdo už z našich přátel má doma klavír?

Z klavíru se stala dekorace. Fotili jsme, když k nám z Prahy přijela na návštěvu, moji maminku. Dělala, jako že hraje na klavír, tu fotku mám ještě schovanou. Fotili jsme u klavíru postupně všechny naše návštěvy i nás, třeba když jsme slavili narozeniny nebo o Vánocích.

Léta ubíhala a přišla doba puberty. Vítali a vyhazovali jsme mladíky šmahem a jak šel čas, z kůzlátek, se staly mladé ženy a místo mladíků nám naše dcerky představovali mladé muže, zatímco náš klavír stál zapomenutý smutně v koutě, a nesloužil už ani jako dekorace.

To už jsme nebydleli v paneláku ve dvanáctém patře ale v rodinném domku a měli za sebou další stěhování piana. Na stěhování nás už ale nebylo pět, protože Honza, se odstěhoval někam do severního Německa a když jsem kamarády poprosil, aby mě pomohli piano přestěhovat, měl Rudla úplně zbytečné průpovídky jako, že už mu je teď jasný, proč se Honza odstěhoval až do města Aachen.

A tak jsme si bydleli v baráčku a piano dále neplnilo svůj účel. Stálo si smutně v koutě a prášilo se na něj.

Jednou k nám Stáňa přivedla jejího nového přítele na večeři. Jmenoval se Haiko. Byl to veselý, příjemný mladý muž a vážná známost, protože už spolu chodili skoro celý měsíc.

„Povídám, mladý muži, zdá se, že máte naši dceru doopravdy rád?“ Oslovil jsem ho, když se podával moučník. „Víte, že když králové nabízeli princům dceru, tak mu ještě k tomu dávali půl království? My království samozřejmě nemáme, ale tomu, kdo si naši dceru vezme, dáme navrch ještě piano. Naši dceru už znáte. Chcete se jít podívat na piano?“

Má dcera Stáňa se mnou dost dlouho nemluvila, a ten mladý muž se už u nás nikdy neukázal. Mě se ale ten nápad s pianem „k tomu,“ líbil a zkoušel jsem své štěstí, zbavit se piana, u všech dalších dceřiných nápadníků. Následkem toho mladých mužů rapidně ubývalo. Vdala se, a to nešťastné piano u nás překáželo dál. Ostatně i ona a její manžel.

Naše rodina se začala rozrůstat a tak jsme byli nuceni, najít si větší dům. Když jsme vhodný dům našli, byl tu opět problém se stěhováním piana. Obešel jsem všechny tři kamarády, ale byli už jen dva. Oswald a Rudla. Mirek to asi tušil, protože se pár týdnů před tím odstěhoval zpátky do Čech.

Dorvali jsme tedy, už jen ve třech, ten hrací kus nábytku do našeho nového domu a odstavili ho pod schody.

Když bylo naší vnučce třináct, svolal jsem rodinou radu a navrhl, že by bylo dobré aby brala hodiny na klavír.

„My máme klavír?“ Zeptala se Dana udiveně.

Skutečnost byla taková, že se náš stařičký klavír pod schodama zcela integroval a už dávno sloužil zcela jiným účelům. Jako instrument ho nikdo nevnímal.

V sobotu jsme piano brigádně osvobodili od všeho, co se na něm a v něm za uplynulá léta nashromáždilo, Stáňa nám na něj zahrála od Beethovena „pro Elise,“ to si ještě pamatovala a řekla, že je to piano příšerně rozladěné.

Tak jsem zase objednal ladiče pian. Pan ladič pian, se o stavu piana vyjádřil dost neomaleně, nicméně ho, i když s nevolí naladil a já abych nevypadal jako úplný blbec, jsem mu vysvětlil, že se na něj bude učit naše vnučka a když jí to půjde, koupíme jí piano nové.

Valérii hra na klavír bavila a já se těšil, že bude první klavírní vlaštovkou v naší rodině. Její soukromá učitelka, Ivanovna Semjanová byla téhož názoru, a tak jsme Valérii koupili k narozeninám opravdu nový klavír.

Ꚛ

A ubíhal čas.

„Už dlouho jsem u nás neviděl paní Semjanovou …,“ zeptal jsem se jednou dcery, matky mé vnučky, když jsme se náhodně potkali. Nesla koš prádla a já jsem ťapal po schodech nahoru do našeho podlaží.

„Ona už nedochází.“

„Proboha proč?“ Zeptal jsem se. „Děláš si legraci?“

„Nedělám si legraci. Poslední dobou Valerie pořád naříkala, že školní látky je tolik, že už to nezvládá. A k tomu ještě ten klavír. Co jsem měla dělat? Měla jsem jí nutit? Já myslím, že škola je přednější.“

„Vždyť to stálo takových peněz!“ Obrátil jsem oči v sloup. „Tak to je výborný: Teď máme dvě piana a nikoho, kdo by na ně hrál? Vždyť se nám všichni vysmějou!“ Ovšem, kdo v naší rodině má doma dvě piana? Pomyslel jsem si.

Čas běžel a na piana padal prach. Když byla Valérie plnoletá, odstěhovala k jejímu příteli a její pokoj, včetně klavíru, zdědila její mladší sestra.

Nadchnout Isabellu pro hru na klavír, byla předem prohraná bitva. Chodila na hodiny malování, malovala ráda a dobře.

Na krásném, novém, drahém pianě se místo not hromadily všelijaké krámy, - a prach.

Isa bydlela s klavírem u nás nahoře. Jednoho dne mi Stáňa navrhla, že bychom to krásné, nové a nevyužité piano mohli odstěhovat dolů, do jejího bytu.

„Bylo by to fajn. Isa bude mít v pokoji víc místa a já si občas budu moci zahrát. Noty ještě mám.

Souhlasil jsem. Ale jak dostat to prokleté piano ke Stáně dolů do přízemí? „Kluky“ jsem o pomoc požádat nemohl. Poslední dva kamarádi se proti případnému stěhování piana včas pojistili tím, že odešli z tohoto světa plných pian tam, odkud už není návratu.

Piano ke Stáně přestěhovala firma Klaus & Klaus a já za to, že dva stěhováci snesli piano po pouhých 16 (!) schodech dolů, zaplatil sto sedmdesát euro. Doufám, že když jsem platil tu horentní sumu, se Oswald a Rudla na to z hůry dívali a hryzalo svědomí.

„Kde jsou ty krásné zlaté časy,“ řekl jsem si, „když piano stěhovali kamarádi. Kromě pár piv to nestálo nic a ještě u toho byla legrace.

Antikvariátní piano, které jsem pořídil v minulém století za pouhých pět marek, si teď, když ho Stáňa vyměnila za nové, stálo zamračené pod schodištěm. Starý vysloužilec poskytoval nesčetné skrýše pavoukům a někdy na něm spaly naše kočky.

„Nemohlo by se něco udělat s tím starým klavírem?“ Oslovila mě jednoho krásného dne.

„Co s tím myslíš, ´něco udělat s klavírem´ ? Postavit ho někam jinam? Vyhodit ho? Hele, já už se osypu, hned jak někdo přede mnou řekne slovo piano.“

„No tak, táto, chtěla bych si pod ty schody koupit nějakou šikovnou skříň.“

Moje nadevše milovaná žena, která šla zrovna okolo s košem plného prádla, povytáhla obočí a já dobře věděl, že mi vysílá signál abych si dal pozor co, a jakým tónem odpovím. Vzpomněl jsem si na čínskou moudrost o „cestě nejmenšího odporu“ a řekl jsem, že to považuji za dobrý nápad a budu o tom přemýšlet. Ve skutečnosti jsem dlouho nepřemýšlel a podal inzerát do novin:

Prodám zánovní piano za symbolickou cenu

5 eur
Značka: Transport si kupec zařídí a hradí sám

Pro piano si přijel mladý otec dvou dívek. Když podepsal kupní smlouvu a zaplatil 5 eur, dal jsem si s ním na ten obchod šťopičku ořechovky.

Pan Winter mi nadšeně líčil, jak z jeho dětí, budou jednou klavírní virtuosové.

„Tak to vám přeji mnoho štěstí, pane Winter!“

Měl s sebou čtyři kamarády, odnesli ten nástroj před dům, naložili ho na přívěs a když odjížděli, pan Winter mi celý šťastný mával z okna auta.

Piano tedy zmizelo a Stáňa si může pod schody pořídit skříň. Seděl jsem na schodech, které spojují oba byty a držel hlavu v dlaních. Byla najednou tak těžká.

Dana nesla z prádelny koš s prádlem, obešla zlomeného starce, a neodpustila si, povytáhnout obočí: „Tak co, kdy budeme zase kupovat nějaký piano?“

___________________________________________________________________ Josef Kudrna ____

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song:

„Requiem“
https://www.youtube.com/watch?v=hubSC5NMHvc

a

„Když muži pláčou“
https://www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU