Jak vyřešit klimatickou katastrofu?

Seděli jsme zase jednou ve Stodole u Kuby a rozvíjeli debatu o tom, jak se na nás neodvratně blíží klimatická katastrofa.

____________________________________________________________________________

„Tak na to půjdem se selským rozumem. V roce 1950 činila světová populace 2,5 miliardy a teď, v roce 2025 8 miliard.“ Vzal si slovo Tom. „Takže, problémy, se stále se zhoršujícím klima nevyřeší nic!“

„Vezměme si, na příklad, takovou banální věc, hajzlpapír.“ Vytáhl z kapsy mobil, rozkliknul aplikaci a začal počítat.

„Jeden člověk spotřebuje, dejme tomu, zhruba 3 balíčky toaletního papíru týdně. 2,5 miliard obyvatel, psal li by se rok 1950 pak 7,5 miliard. Dnešních 8 miliard obyvatel, tedy čistě matematicky, si provytírá 24 miliard balíčků, což činí 16,5 miliard balíčků za týden víc, než v roce 1950. Pro úplnost: Za rok tedy o 792 miliard balíčků toaletního papíru, víc než v roce 1950. Matematika je neúprosná.“

Tom strčil mobil zpátky do kapsy. „A to se dá míry aplikovat na energii, auta, palivo, máslo, maso, nábytek, příbytky, léky atd.“

Asi jsme na něj koukali dost zkoprněle, protože takhle, jsme to ještě neviděli.

„Já si myslím, že hlavní příčina malérů s klimatem není to, jak zacházíme s přírodou, nebo kolik litrů paliva žerou auta. Je nás, lidí, prostě moc!!!!

„No jo,“ povídá Luboš, „ale co s tím? Jak se zbavit 5 a půl miliardy lidí?“

„Na to je jednoduchej recept,“ usmívá se Karel.

„Hodit na Čínu a na Indii atomovku?“ rozhodil bezradně rukama Slávek.

„To by nestačilo: Ještě furt by 2,5 miliard lidí přebejvalo!“

„Už jste si všimli,“ povídá Karel, přesunuje se pod slunečník, „že v tak zvaných ´vyspělých´ zemích se rodí hrozně málo dětí? Která rodina už má dneska víc než dvě? Dokonce jsem četl, že je trend, děti nemít vůbec! A proto to pro mě vypadá tak, že čím lépe se lidem daří, tím víc si toho chtějí užít. Děti stojí peníze, nervy, sílu, zodpovědnost. Můj táta pocházel z jedenácti dětí. Tedy poměry jako v rozvojových zemích. A proč?“

„Co, proč?“ Zeptala se Majka.

„Proč, když se lidem vede špatně, když jsou chudý, proč mají hodně dětí? Protože jich spousta zase umře. Protože to je jejich důchod. Pracovní síla a co já vím. Nejsem na tyhle věci žádnej odborník. Můj, a nejen můj, táta pocházel z jedenácti dětí. Čtyři v ranném věku opravdu zemřeli. Děda padnul za císaře pána někde na frontě. Babička musela se musela starat a živit sedm ´fakanů´. To bylo a začátku dvacátého století. No, už se rozsvěcuje v hlavě?“

Fotografie, z autorova soukromého archivu, byla použita s laskavým svolením autora.

„Babička chodila uklízet činžáky, prala lidem prádlo. Dělala posluhovačku. Jednou už byla zoufalá a vyšlápla si na úřad, aby si vymohla důchod po padlém manželovi. Úředník nehnul ani brvou a informoval ji, že byl rakouský voják, padl za císaře pána a tudíž: Nemá nárok pozůstalecký důchod. „Ale jak mám uživit, sama, sedm dětí?“ A ten pan úředník jí povídá: Tak jste si jich neměla tolik dělat, paní. Na shledanou!“ A jsme přesně u toho problému.“

Teď jsme na něj koukalo doopravdy jako ty ´vejři´.

„Aha. Ty tím chceš říct, od té doby uplynulo sto dvacet let a dneska máme problém, že se u nás rodí málo dětí. Takže, čím víc se lidem vede dobře, tím menší je populace, tím míň krav prdí metan do vzduchu, tím míň je potřeba energie, prostě, jo, - to je vono! Ten problém není, že si nastavím ústřední topení na 22° stupňů, že jezdí málo aut poháněných elektřinou, že šetřím vodou a kouřím doutníka, je nás, lidí, prostě o hodně ví, než hodně!“ Povídá Slávek.

„Přesně tak.“