Jak jsem tancoval s prezidentem

_______________________________________________________________________________________

Vzpomínky jsou krásné,
někdy špatné, někdy míň.
Kus starého nábytku, skříňka,
někdy velká skříň.

Jak jsem tancoval s prezidentem

Isaac Newton si udělal pohodlíčko pod stromem a přemýšlel. Psal se rok 1660. Mobilní telefony, počítače a internet ještě nebyly vynalezeny, a tak bylo na přemýšlení času dost.

Když viděl, jak nedaleko něj, padlo jablko se stromu, zpozorněl: Jablko neviděl poprvé, ale teprve nyní si uvědomil, jak padá!

Posadil se, a kroutil hlavu nad tím, že nepadá do strany, nebo nahoru! Dolů! Ono padá dolů!

„To je zajímavé, že to ještě nikdy, nikoho nenapadlo, že když nepadá jinak než dolů, musí to být tím, že ho přitahuje jádro zeměkoule.“ Isaac uchopil jablko do ruky, prohlížel si ho ze všech stran a horečnatě přemýšlel. „Jsem první člověk na světě co si všiml, že jablko padá kolmo dolů! To je úžasné! Otřel si ho o kazajku, snědl a pojmenoval svůj objev: Gravitace.

To je zvláštní, já jsem udělal několik objevů, ale nijak jsem se neproslavil.

Například, že i na pionýrskou trubku lze hrát jazz! Bylo mi dvanáct let a mezi náma klukama frčel Louis Armstrong. Na to, aby jestli by nám rodičové koupili džezovou trubku jsme se jich ani neptali. Taková džezová trubka stála víc, než půl platu, takže jsme si odpověděli sami: Nekoupili.

Napadlo mě, že jsem nedávno slyšel, že se hledají hoši, kteří by se rádi naučili na tak zvanou pionýrskou trubku. Taková trubka byla o dost větší, než klasická džezová, neměla písty, ale co, řekli jsme si: Koneckonců, trubka je trubka a šli se zeptat do pionýrského domu u nás v Košířích, jestli ještě nehledají nějaké trubače. Vzali nás a chodili jsme se učit troubit.

Pionýrští trubači troubili na všelijakých slavnostech svazáků a pionýrů, ale hlavně, po delší době, když jsme získali důvěru našeho dirigenta, jsme si nástroj směli brát domů.

Naše parta, Jirka, Vašek, Rudla a já, jsme už uměli docela obstojně ,mlátit´ do kytary a teď tohle!

Hned jak jsme se naučili zatroubit docela obstojně: Oh when the saints, go marching in, vylezli jsme v Košířích na Skalku a troubili do údolíčka. Asi nás nebylo dole na Plzeňské ulici v tom hluku aut a tramvají slyšet, ale to nám vůbec nevadilo.

Jednou, po zkoušce v pionýrském domě, když jsme čistili trubky a polírovali je do zlatova, skládal náš dirigent Sláma noty a povídá: „Abych nezapomněl, ti soudruzi, co tu předtím na zkoušce seděli, byli ze zkušebního výboru a byli velice spokojení.“

Nám to bylo šuma fuk. Měli jsme hlavu plnou džezu a kuli plány, co bysme na trubky – bez pístů – ještě mohli zkusit zahrát. Na příští zkoušce nám dirigent Sláma oznámil, že jsme byli těmi soudruhy vybráni mezi nejlepší pionýrské trubače v republice.

„A dostali jste pozvánku na dětský den, který se bude jako každý rok, konat v lednu na Pražském Hradě.“

Jirka pozvání nedostal. Proč jsem pochopil až mnohem později, když od otce, emigranta žijícího v Paříži, dostal k narozeninám opravdické zápaďácké bendžo, takže nebyl, ač pionýr, žádoucí. I když byl ve škole jedničkář, nesměl jít ani na střední školu, natož studovat. Nakonec se nějakým zázrakem dostal na pražskou konzervatoř a skončil v Národním divadle. Zpíval tam, většinou ve sboru, tatínkův škraloup tehdejší páni Jirkovi neodpustili. Ale zpíval tam až do penze.

Stejně to nakonec dopadlo tak, že jsem na tu slávu na Pražský Hrad dorazil sám: Vašek dostal chřipku a Rudla si opět zlomil ruku. Vlastně obě ruce. Jezdili jsme Pod Kavalírkou na bobech, vylomila se mu jedna brusle a už letěl.

Ať to tenkrát bylo, - jak to bylo, ten dětský den byl náramný zážitek. Stoly, - švédské, jak se tomu dnes říká, - prohýbali jídlem a kakao vařené z čokolády bylo volně k dispozici.

Putovali jsme ze sálu do sálu. V každém z nich byl nějaký program, a v jednom tom sále jsem zaslechnul, jak jeden svazák šeptá druhému, „koukej, tamhle v první řadě sedí soudruh prezident Novotný.

Vždycky, když v jednom ze sálů program skončil, jsme se všichni posunuli do sálu jiného. Po bohaté odpolední svačině jsme pak skončili v Španělském sále, kde byla na programu volná zábava a – tanec. K tomuto účelu byl na podiu orchestr, hrál pionýrům a svazákům a – a já seděl vyjeveně na jedné z barokních židlí, které byly postaveny kolem dokola. Jednak jsem, podle mého odhadu byl jeden z nejmladších a jednak jsem ještě nikdy v životě netancoval, a tancovat jsem neuměl.

Po každé sérii měl orchestr pauzu, a po jedné takové pauze přistoupil dirigent k mikrofonu a řekl: „Teď vás zveme na mazurku a pozor: Vyhlašuji dámskou volenku.

Všechny hochy kolem mne si děvčata odvedla, a mě nechali sedět. Předtím, když si hoši chodili pro dívky, mi to nevadilo, ale teď, když si pro mě žádná pionýrka nepřišla, jsem začínal pomýšlet na útěk domů. Odejdu, neodejdu, odejdu, neodejdu, - přemítal jsem v duchu a koukal zarytě na naleštěné parkety přede mnou, když tu najednou na ně padl stín. Zvedl jsem oči a strnul: Přede mnou stál sám soudruh prezident!

„Copak, chlapče? Proč netancuješ?“ Usmíval se.

„No, jednak pro mě žádná nepřišla, a jednak, protože stejně tancovat neumím!“

„Tak jestli dovolíš, pozvu tě k tanci já. Těch pár tanečních kroků tě naučím rovnou na parketu. Hrají mazurku, a to je velmi snadný tanec.“

Když jsme odtancovali, odvedl mě soudruh prezident zpátky k místu, kde mě oslovil, a když jsem se usadil, uklonil se, ano uklonil se a řekl „děkuji ti za tanec pionýre.“

Na úvahy, odejít předčasně domů, teď už nebylo ani pomyšlení. Najednou byl o mně mezi děvčaty takový zájem, že si někdy, když si na to po těch létech vzpomenu, myslím, že to nakoplo můj do dnes trvající zájem o ženy.

Ꚛ

A jestli teď čekáš, milý čtenáři, na komentář mého čtyřnohého přítele Oskara, věz, že zbytečně. Vždyť on ani neví, kdo byl Antonín Novotný, a kdo byli pionýři …

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Requiem“