Jak jsem se málem rozbrečel na podiu ...

_____________________________________________________________________________

Jak jsem se málem rozbrečel na podiu ...

Promiňte, ale tohle musím! Dnes se v našem městě Weiterstadt, v kulturním klubu zvaný KUBA, konal Session. Tedy Jam Session.

Opener: Killing the Canary band a přátelé. Tedy já a další band.

Roková skupina Killing the Canary byla tak fantastická, že já, ač starý zajíc, jsem měl chuť vzít nohy na rameny a dezertovat. Jedině díky tomu, že se právě na mně přišlo podívat tolik mých přátel, známých a mých zákazníků, jsem nezdrhnul.

Po tři čtvrtě hodinovém prvoligovém výkonu, této úvodní skupiny z Anglie, jsem tedy vylezl na podium a vratce se postavil před mikrofon.

Tentokrát sám, jen s playbackem v zádech a pevným odhodláním tu půlhodinu, po tom rokovém masakru ustát, a zmizet v propadlišti múzických dějin.

„Ale co,“ řekl jsem si, „už jsi zažil horší situace. Trémou zásadně netrpíš, máš super repertoár. Cover na Johnny Cash, Willie Nelson, Ray Charles, Kris Kristofferson, Hank Williams, Chris Stapleton a the Animals máš perfektně v malíčku, tak co? Go ahead!“ Zavelel jsem si.

„Jsem Tony Jelinek, but not Johnny Cash,“ Představil jsem se a začal:

I hear the train a comin′, it’s rollin′ ‚round the bend
And I ain‘t seen the sunshine since I don′t know when
I′m stuck at Folsom Prison and time keeps draggin’ on
But that train keeps rollin′ on down to San Antone

When I was just a baby, my mama told me
„Son, always be a good boy, don’t ever play with guns“
But I shot a man in Reno, just to watch him die
When I hear that whistle blowin′, I hang my head and cry

I bet there’s rich folk eatin′ from a fancy dining car

A šmitec! Žádný tón, žádný playbek z boxů. Black out!

Můj zvukový technik Nick vyjel několikrát systém nahoru. NIC!

Nick, kluk, který všechno zná, umí opravit zrovna tak pračku, auto, či počítač, zakroutil hlavou, jako chirurg na pacientem, který právě zesnul.

„Kolik času je divák ochoten věnovat pohledem na bezradného interpreta, než začne házet desetníky na jeviště a požadovat úhradu vstupného?“

„Dobře,“ řekl jsem si, a obrátil se na diváky:

„Přátelé, jak jste správně pochopili, nastala neřešitelná situace. Ovšem mikrofon funguje, kytaru mám a hlas jsem ještě neztratil. Takže jedeme dál! Nebo? Show must go on!“

Jeden z diváků v první řadě na mně vykřikl: „Jasně! Jedeme dál! A zpívej klidně třeba a capella!“

„A taky že ano!“, křiknul jsem do mikra. „A vy, všichni budete zpívat se mnou!“

A stal se ten večer, první zázrak: Diváci začali tleskat a skandovat. ´Zahodil jsem připravený repertoár a přehodil výhybku na plán ´B´. Žádný nebyl, ale naskákal mi do mozkových závitů sám od sebe a začal jsem zpívat a capella, krásný song od Janis Joplin: Mercedes Benz.

Diváci začali tleskat do rytmu a tak hned ta první píseň, po tom technickém debaklu, sklidila ohromný úspěch.

To už mi Nick konečně podával naladěnou kytaru. ´ the house of the rising sun´ jsem chtěl začít zpívat. Uhodil jsem do strun, - a NIC.

„Dobře,“ prohlásil jsem, teď už trucovitě do mikra, „technika klekla. Tak sklopím mikrofon ke kytaře a přidám na síle zpěvu. Uvidíme.“

Byl jsem v druhé půlce první sloky, když jsem za mými zády zaregistroval nějaký pohyb. Krátký pohled a vidím, jak si drumer ze skupiny, co bude hrát až skončím, sedá za bicí: ´du rum, du rum, zs, zs, du rum …“

A stal se ten večer druhý zázrak: Zleva se ke mně postavili jeho basista a Solo kytarista, vpravo se vynořil frajer s foukací harmonikou a další kytarista, (ten patřil k té první skupině, Killing the Canary) a začali mě doprovázet! Jako by se nechumelilo. Jako kdybychom už od jakživa byli jedna kapela.

Lidi diváci, samozřejmě rychle pochopili, co se na jevišti odehrává a začali nad tu spontánní solidaritu honorovat bouřlivým potleskem a já jsem se málem, - přiznávám, - rozbrečel!

Well, there is a house in New Orleans
They call the Rising Sun
And it’s been the ruin of many a poor boy
And God I know I’m one

Píseň skončila. Můj ´nový band,´ ti báječní hoši, ke mně přistupovali objímali mě a dávali mi ´five´. Frontman té následné kapely mi šeptnul: „Dej mi vždycky název songu, který budeš zpívat a tóninu.“

Z mých, vedením klubu původně naplánovaných třiceti minut, se moje vystoupení protáhlo na víc než jednu hodinu. Byl to obrovský úspěch a potvrzení toho, že kdybych byl býval dezertoval, by se taková krásná věc, takový zázrak, nikdy nestal.

Sestoupil jsem po schůdkách z podia, abych prošel mezi diváky k mému vnukovi a vnučkám, ale diváci se jen neochotně rozestupovali. Podávali mi ruce, a někteří mě objímali.

Jedna fešná divačka mě chytla za ramena, podívala se mi do očí a řekla: „… a to je právě tak krásné. Live, je prostě live.“ Všiml jsem si, že má slzy v očích a snažil jsem se jí za tu nešikovnost techniky omluvit. Vedle stojící divák mě obejmul: „Neomlouvej se! Bylo to fantastický! To, jak jsi tu situaci zvládnul, a ta spontánní muzikantská solidarita, mluví svazky. Mě to úplně odrovnalo!“

Tak milí čtenáři, „a stalo so roku tohoto, jak to jednou řekl Vlasta Burian, ve filmu ´Ducháček to zařídí.´

To jsem chtěl hned zčerstva vyventilovat. A teď jdu spát. Je půl páté ráno.

****************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song:

„Když muži pláčou“