In vino veritas

_______________________________________________________________________________________

Chrabrý český národ
Zlaté ruce má
Se vším si vždy poradí,
Všechno nejlíp zná!

In vino veritas

´In vino veritas´, řecky Ἐν οἴνῳ ἀλήθεια´, česky ´ve víně je pravda´ prý pochází řeckého básníka, který se jmenoval Alkaios a žil 630 let před naším letopočtem na ostrově Lesbos. Škoda, že Řekové tenkrát nepili pivo! Říkalo by se dneska ´in pivo veritas´.

U nás v Sokoláči víno nikdo nepije, a proto používáme tu pivní versi: In cervisia veritas, tedy ´V pivě je pravda´. My neříkáme, ´jdeme na jedno´ ale ´jdeme si říkat pravdu´.

Já si momentálně do Sokoláče s klukama říkat pravdu nechodím, protože na to nemám čas.

Odevzdal jsem v nakladatelství moje nové satirické povídky a redaktor Pichl mi sdělil, že aby se vůbec mohlo začít uvažovat o tom, zda autorovi knihu vydat, musí tato obsahovat nejméně 350 normovaných stran, přičemž jedna normovaná strana musí obsahovat nejméně 1800 znaků.“

„No tak to je tedy bomba!“ Řekla mi Dana. „To budeš při tom tempu, jakým píšeš, psát ještě deset let!“

„Trošku přeháníš.“

„Jak, --- přeháním?“ Ohradila se má nejmilovanější žena ze všech. „Spočítej si to sám! Píšeš už skoro 3 roky a máš teprve 107 stran. Tak jak dlouho budeš potřebovat, než jich bude 350!“

„Ale hlavu vzhůru!“ Poklepala mě na rameno: „Když omezíš tvoje nesčíslný aktivity, mohl bys to do roka zvládnout.“

Tím: Omezit nesčíslný aktivity, má Dana na mysli, abych nechodil s klukama na pivo. Nebo jak my říkáme, abych si přestal s klukama chodit ´říkat pravdu´.

Náš kocourek Oskar předstíral že spí, ale naši debatu bedlivě z proutěného křesla přiraženého na ústřední topení sledoval. Byl na něm úplně přilepený, nahříval si kožich a když se Dana zrovna nedívala, významně na mě soudružsky mrknul.

„Jdu na chvíli do Sokoláče“, odhlásil jsem se a moje nadevšechno milovaná manželka povytáhla významně obočí.

„Klid, musím přece klukům vysvětlit, že – a proč na nějakou dobu přestanu docházet.“

Ꚛ

Vysvětloval jsem to klukům do půlnoci a příští den, než jsem začal psát, jsem se na jeden moment zasnil: „Když se mi do konce roku podaří moji knihu povídek dopsat a poslat do mého nakladatelství, tak …“

„To chce plán“, řekl jsem si. „Když napíšu 4 stránky denně, jsem s tím hotov za 62 dní.“

Znovu jsem se zasnil:

„Panečku, já snad budu opravdu autor? A budu mít ´své ´ nakladatelství, ´svého´ redaktora a ´své´ čtenáře! Moment! Své čtenáře … A co když se to bude hodně líbit a o mou knihu bude zájem i v cizině?“

Zamyslel jsem se nad tím. A co když moje satirické povídky budou kupovat čtenáři v Mnichově? Nebo v Paříži? A už jsem ve své bujné představivosti viděl, jak si americký čtenář v New Yorku odnese z knihkupectví moji knihu, posadí se na okenní rám starého činžáku v Manhattanu a bude se smát mému vtipnému vyprávění, div že nevypadne z okna.

Když dočte poslední kapitolu, knížku sklapne, otře si od smíchu zaslzené oči, zahledí se na Central Park a řekne si:

„Ten Jelínek píše opravdu vtipně! Už dlouho, jsem se tak nezasmál!“

Ano. Na celém světě se budou moje povídky nejenom číst, ale ještě dájí čtenářům nahlédnout do naší krásné, jemné, kreativní a čisté české duše.

„Já si myslím“, nechal se slyšet Oskar, „že to nebude tak jednoduché, nechat nahlédnout čtenáře do české duše.“

„Ty toho zase víš!“

„Vím, - nevím“, zívnul, „já na tvém místě, bych jim ještě předem, - než bych je do té krásné, jemné, kreativní a čisté české duše nechal nahlédnout, - pár věcí vysvětlil.“

„Asi bych měl, když to říkáš. Místa mám ještě dost, tak zkusím dát dohromady takovou příručku o české duši.

„Praktickou příručku o české duši.“ Doplnil Oskar.

„Když myslíš praktickou, tak tedy praktickou.“ Souhlasil jsem a šel hned na to. Zapnul jsem počítač, začal psát, Oskar mě při tom koukal přes rameno a hned jak jsem napsal první dvě řádky začal spokojeně příst.

Ꚛ

Praktická příručka o české duši

Česká povaha

Český národ má kočičí povahu. Nechá na sebe křičet, nechá si poroučet, ale nakonec si stejně udělá, co chce.

Když stvořitel rozděloval svět, rozhodli se naši dávní předkové, z nějakého nepochopitelného důvodu, že nechtějí moře. A také ne moc vysoké hory či příliš velká jezera. Nač ten stres?

On totiž správný Čech už při představě, že by ráno přistoupil k oknu, aby se v novém dni pokochal nádherným pohledem na nedozírnou modř mořské hladiny, a najednou místo toho viděl u pobřeží kotvit válečné lodě, dostane husí kůži jako pralinky.

„Už jenom ta představa!“ Jezdci a koně se vylodili. Jezdci koně osedlali, tasili meče a ženou se přímo na jeho dům. Za nima se valí pěchota s cílem plenit, zabíjet, znásilňovat a loupit.

Piráti! Vikingové! Turci, Španělé, Francouzi Angličané! Hrůza …

A tenhle stres, my Češi nemáme. Protože nemáme moře.

Nevedeme války, nekolonizujeme, nepleníme.

Ovšem stane se, že si občas, někde na světě nějaký panovník usmyslí si českou zemi podmanit. To pak Češi vytáhnou zrezivělé luky a šípy, nablýskají houfnice a spěchají se postavit nepříteli. To my, Češi, si přeci nenecháme líbit!

„Kdo zvítězí? Jemná Česká duše? Kdepak! Ona si dost rychle uvědomí, že co do bitek a válečných vřav? Co do rozbouraných chrámů a vypálených měst?“

A tak, ještě, než se bitva rozpoutá, smyje si česká mírumilovná dušička z tváře válečnické pomalování, odloží luky a šípy, nechá houfnice houfnicemi a usmiřuje boha války s kamošema v hospodě u piva.

´V pivě je pravda, ´ - ´In cervisia veritas´.

Proč se hrdinně válet na bitevním poli v blátě s bajonetem v břiše? K Čemu to je dobré?

Dobré, nedobré, já mám za to svůj národ rád!

Pohostinnost

A jak je to s pohostinností? Nuže, jako každý slovanský národ, je český národ pohostinný, vstřícný a přátelský ke všem lidem dobré vůle.

Byla by to ztráta času mým budoucím cizokrajným čtenářům vysvětlovat, že český národ je vzdělaný, sečtělý, tolerantní, mírumilovný, chytrý a inteligentní.

Samozřejmě ovládá každý Čech, nějaký cizí jazyk.

Ovšem, může se stát, že když se zrovna Francouzský turista zeptá na cestu do Perlové ulice, narazí na českého občana či občanku, neovládající jazyk francouzský ale třeba jako na potvoru jen korejštinu. Čech si i tady poradí a použije všech legálních prostředků, aby cizinci pomohl. I kdyby měl při tom použít rukou, nohou, mimiky a kreslení situačních plánků do bločku A6, který má právě kvůli takovým situacím každý český občan u sebe.

Ujišťuji na tomto místě všechny cizince, turisty, migranty i okupanty: Nemějte strach! Žádný obyvatel naší krásné země, neopustí svůj příbytek, aniž by se ubezpečil, že má u sebe již zmíněný bloček DIN A6, ořezanou tužku a 500 korun pro vás na taxíka, kdyby všechno vysvětlování selhalo.

Neměj obavy milý cizinče, že by ti můj národ mohl mít za zlé, že se mu ve vaší zemi, bez znalosti vašeho jazyka, takové pomoci ani zdaleka nedostane.

My vám budeme pomáhat dál i přesto, co například moji přátelé, Jarda a Mirek, zažili jako turisté na výletě do Velké Británie. Cituji:

„Po půl hodině bezvýslednýho domlouvání, jsme česko-anglický slovník hodili na londýnském letišti do odpadkového koše, sedli si na zem a začali tiše plakat …“

Lehkost bytí

V našem DNA máme zakódováno, dělat si ze všeho prču, neboli srandu, či legraci. Nedovedeme být dlouho smutní, vážní, naštvaní nebo uražení.

Takový typický příklad je inzerát, který se objevil v novinách při velké povodni v roce 2002.

Po Vltavě plavali utržené hausbóty, kmeny stromů, mrtvé i živé krávy a jiná zvířata. Dokonce i domy, které podemleté tisíciletou vodou, voda jednoduše spláchla a vzala s sebou. Na rozbouřené hladině plavaly postele a skříně, které z těch zřícených domů vypadly.

A ten inzerát zněl:

Prodám chatu.

Případný kupec ji může vidět:
V 10 hodin pod železničním mostem
v 10:20 u Mánesa
v 10:30 u Karlového mostu

Značka: Spěchá

Ano, to je náš český a nezaměnitelný humor.

Závist

Pro úplnost musím mým budoucím zahraničním čtenářům vysvětlit ještě jednu českou vlastnost: Nic nedokáže víc rozbouřit krev, nic nevyvolá u pravého skalního Čecha větší nevoli, než když se sousedovi začne vést lépe než jemu. Úspěch se neodpouští!

V praxi to vypadá tak, že mi soused klidně může říct, že jsem vůl. Chodit mi za manželkou. Zfackovat syna anebo uříznout větev mé jabloně, co roste přes jeho plot. To se spláchne jedním pivem, nebo šťopičkou slivovicí.

Ale koupit si lepší auto, nebo větší velkoplošnou televizi? To se neodpouští!

Každý správný Čech zná telefonní číslo finančního úřadu nazpaměť a běda, kdyby zjistil, že jeho soused či kolega v práci, utrácí neúměrně jeho příjmům.

Turismus

My Češi, kočovné národy v lásce moc nemáme ale sami k smrti rádi cestujeme. Na našich dovolených v cizích zemích všechno a každého fotíme, filmujeme a neváháme přelézt i plot zahrady rodinného domku, jen abychom nahlédli také do soukromí domorodých obyvatel.

„Proto jsme přece turisté! Přijeli jsme k vám všechno vyzkoumat a zdokumentovat.“ Ospravedlňujeme se, když je nám někdy spíláno.

A tady bych dal rád mým budoucím čtenářům, důležitou radu pro jejich eventuální návštěvu naší krásné země: Nefoťte a nefilmujte nás! My nemáme rádi, když nám někdo leze do soukromí.

Cestování bylo už odjakživa největší hobby mého národa. Před tím museli kapitulovat i komunisti.

Žádná omezení, žádné závory a žádné zákony nedokázali zabránit elementární touze českého národa cestovat.

Vždycky jsme si našli nějakou skulinku, nasadili páku a páčili tak dlouho až překážka povolila.

Pravda o moři aneb nepravdivá legenda …

Proč nejraději cestujeme k moři.? - Protože žádné nemáme! Protože naši milí předkové pánu bohu řekli, že my Češi žádné moře nepotřebujeme. Nač ten stress …

„Jak, nepotřebujeme?“ Buď se to tenkrát odehrálo jinak, anebo tenkrát naši předkové neměli všech pět pohromadě!

Proč jinak, by se žádný normální Čech, neodvážil na otázku: „Kde jste byli tenhle rok na dovolené?“, odpovědět: „V České lípě.“

Takže: Jedno kam, ale k moři. A čím dál, tím líp!

Naše vláda

Naše vláda není ani o moc lepší, ale ani moc horší než jiné vlády v Unii.

Ovšem, kdyby nepodněcovala náš statistický úřad, aby lhal.

Příklad:

Můj budoucí egyptský čtenář čte ve stínu pyramidy moje satirické povídky, napadne ho, vygooglovat stav České populace a kroutí nad tím hlavou: „10,73 milionů obyvatel? To přece není možné, vždyť nejmíň 8 milionů českých turistů tráví právě svou dovolenou tady u nás v Hurghadě!

Kdyby nějaký matematik-statistik, dokázal vypočítat, kolik českých turistů, v téhle vteřině, pobíhá po naší zubožené zeměkouli, musela by ho naše vláda uvrhnout do Daliborky aby to ve světě neroztroubil.

To už by nebyla desetimilionová populace! Taková nečekaná exploze obyvatelstva by mohla zcela změnit světovou politickou krajinu.

Na druhé straně - možná, že by se nás zbytek světa začal bát, jako se bojí Číňanů?

Ale žádný strach! Dokud budeme tak rádi cestovat jako do teď, tak k tomu nikdy nedojde.

Takže v pohodě.

Jenom naše vláda má hrůzu z toho, co by bylo, kdyby se všichni čeští turisti naráz vrátili do vlasti. Kam s nima? Opravdu Nerudovská otázka.

Ꚛ

Přečetl jsem si ještě jednou konec povídky, kterou jsem právě dopsal a ten slovní obrat o Nerudově otázce se mi moc líbil.

I Oskar pokyvoval uznaně hlavou a řekl:

„Chválím! Napsal jsi za dnešek 6 stránek. O dvě víc, než jsi si naplánoval. Takže máš splněno na 150 %! Bejt na tvým místě, šel bych si teď do hospody, popovídat s klukama o pravdě. ´In pivo veritas …´“

„Můj zlatej Oskar“, řekl jsem si zase o jednou víc. Chvíli jsem ho drbal mezi jeho chytrýma kočičíma ouškama a vyrazil za klukama.

Já si prostě myslím, že je dobře, mít Oskara …

____________________________________________________________________Josef Kudrna ____

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU