Dršťková polévka

Nejen jídlem je člověk živ, to každý ví, tak jaký div. Jídlo je nedobré, anebo chutné, tak, či tak: Jíst je nutné, a má na mé nálady dobrý vliv … ´A je to zase: Limerick´

Dršťková polévka

„Vším, čím jsem byl, byl jsem rád“, napsal kdysi Jan Neruda. To můžu podepsat, - jako by tenkrát už mluvil o mně.

Povolání jsem měnil jako košile. Odcházel jsem do nových dobrodružstvích často a z různých důvodů: Kvůli vyššímu platu, či lepší práci, v nejlepším případě kvůli obojímu.

Žili jsme v Německu už šest let. Když měla i naše nejmladší začít chodit do školy, museli jsme řešit zbrusu nový problém. „Kam s ní?“

Rodičové žijící v exilu těžko můžou zapojit babičky a dědečky. Žijí za železnou oponou. Chodili jsme oba do zaměstnání a nevěděli jsme jak to zařídit, aby až holka přijde ze školy nebyla sama doma. Do teď chodila do školky. Ale co teď? Děti mají vyučování jednou od osmi do jedenácti, jindy od desíti do jedenácti, nebo do jedné, nebo je pošlou ze školy o jednu dvě hodiny dřív domů neb onemocněl učitel či učitelka. Prostě horor! Vaše dítě přijde domů a doma nikdo. Rodiče pracují! Zlaté české školství.

Když před třemi roky začala chodit do školy naše starší dcera, měli jsme štěstí a dostali jsme pro ni místo v družině.

Ale co teď? Jediné možné řešení by bylo, kdyby jeden z nás přestal pracovat. Jenomže to bysme umřely hlady.

Jednou nás oslovil kamarád, který o našem problému věděl, že by měl pro nás řešení.

Měl propachtovanou restauraci a chtěl by dát k prvnímu červnu pivovaru výpověď, protože dostal místo správce v jednom velkém učilišti v Darmstadtu. Měl by to i s bytem a za super peníze.

„Takže,“ povídá Norbert, „moje smlouva běží ještě rok, a když za sebe neseženu do hospody náhradu, můžu na to klidně zapomenout.

„Aha,“ řekl jsem nechápavě, „a co já s tím?“

„Podívej, ty prostě tu hospodu převezmeš. Dana bude doma s dětma a s hospodou vyděláte dokonce ještě víc, než vám hodí oba vaše platy dohromady.“

Dana ten Norbertův nejdřív ten návrh zavrhla a ani já, uznávaný dobrodruh jsem se nedovedl vžít do představy, že bych měl být hostinským.

Po nějakém čase, když jsme pro náš problém nenašli jiné řešení, tak jsme si s Norbertem plácli.

Ꚛ

Svého činu, - budeme tomu prostě říkat ´čin´, jsem litoval hned druhý den slavnostním zahájení provozu pod mou ´železnou´ rukou. V poledne, když byla hospoda narvaná mi došlo pivo. Prázdný sud.

Zíral jsem na pípu která najednou zlověstně zabublala a šmitec! Nevěděl jsem co mám dělat. Nikdy jsem sud nenarážel a ani narážet neviděl.

V nabité restauraci se hosté domáhali piva, já stál jako blbec za výčepním pultem a cítil jak na mně leze strejda Parkinson. Třásli se mi ruce a styděl jsem se.

Od prvního stolu mě pozorovali šoféři co přišli na oběd a čekali, jak to dopadne. Po chvíli jeden z nich vstal a mířil si to ke mně. Chlap jako hora, ruce jako lopaty, v očích smrt.

Jediný, co mi napadlo byl text písničky, který jsme zpívali v mužském sboru S.K. Neumana, ještě když jsem žil v Praze:

… ruce jako lopaty,

vlasy jako slámu,

venku kvetou akáty,

pozdravuje mámu!

Pro jistotu jsem ustoupil pár kroků a čekal co bude.

„Hele,“ podával mi ruku ten hromotluk, „mě říkají Hans. Kdyby si se neurazil, ukázal bych ti, jak se sud naráží!“

Šli jsme pro něj za budovu do skladu a když jsem chtěl začít hantýrovat s transportním vozíkem, odstrčil mně, hodil si ten padesáti litrový sud na rameno. Německý Krakonoš.

V hospodě vyvalil vyčepovaný sud z pod pultu a hledal jehlu. „Kde máš narážecí jehlu?“

„Nevím,“ přiznal jsem se a nepřiznal, že ani nevím, o čem vůbec mluví.

Tak jsme zase mašírovali do skladu.

„Tak podívej: Tu jehlu nejdřív navlhčíš vodou, rovně nasadíš na gumovou zátku a bouchneš druhou rukou na konec jehly. Ta tu zátku prorazí. Zasuneš jehlu až na dno“ Což také učinil. Pak spojil sud s hadicí vedoucí k pípě a poklepal mě na rameno. „Příště si to zkusíš úplně sám!“ Zvědavci co se shromáždili okolo výčepního pultu se rozešli a já měl prvního štamgasta. Hanse!

Roky ubíhaly a stal se ze mě zkušený hostinský. Český stůl štamgastů fungoval výborně a já na ty časy rád vzpomínám.

Například na Kladeňáka Jiřího. Najednou se objevil a stal se z něho inventář.

První dny pozoroval smrkot a pak povídá: „Tony, vaří se tu dobře, ale chtělo by to tak jednou za měsíc udělat kotel dršťkový polívky. K tomu slaný rohlík a Němci se z toho poserou!

Jak každý Čech dobře ví, uvařit dršťkovou není jen tak. Uvařit opravdu dobrou dršťkovou je kumšt! Většina ženských ji doma nechtějí vařit.

Představil jsem si, až mou nadevšechno milovanou manželku poprosím, aby ji uvařila kotel do hospody, jak mě požene.

Sdělil jsem mé obavy Jiřímu a on mi povídá: „Danu z toho vynech. Já vařím v Motorestu a tu polívku ti udělám já. Máš velkej hrnec?“

Ukázal jsem mu všechny moje velké hrnce.

„Říkal jsem velkej hrnec! Jak jsou starý tvoje děti?“

„Nó, šest a devět.“

„Výborně! Tak máte doma ještě určitě hrnec na plínky?“

„Asi jo. Určitě.“

„Fajn. Tak teď už jen musíme zajet na jatka do Darmstadtu koupit dršťky.“

„Proč na jatka?“

„Protože u řezníka je nedostaneš. Tady v Německu se dršťky dávaj psům. A jsou takový vošklivý, nahnědlý, fuj!“

Na jatka je dovnitř do provozu vstup zakázán. To neplatilo na Jiřího. Všichni ho dobře znali, protože u nich nakupoval ve velkém a dával řezníkům tuzéry do kapsy, aby dostal to nejlepší maso.

Já ještě nikdy v provozu vevnitř nebyl. Řezníci bourali krávy, které viseli na hákách a Jiří si osobně vybral, ty nejlepší dršťky. Chlapy je vyprali do běla horkou párou, já jim strčil tuzéra a jeli jsme zpátky do hospody.

Jiří se převlékl do parádního kuchařského dresu a zmizel v kuchyni.

U českého stolu se kluci vrtěli a furt se ptali, kdy bude polévka hotová.

„Zítra!“ Bručel Jiří.

Příští den nám němečtí hosté polévku vraceli šmahem hned jak se dozvěděli, co to tam plave za maso a já to lil do záchodu.

Ovšem když se kluci začali k večeru trousit a objednávali si dršťkovou polévku s rohlíkem, byla radost se na ně dívat, jak se cpou a objednávají ještě jeden talíř. Jenomže z hrnce na plínky polévky nějak neubývalo. (Hrnečku vař …)

Jiří přišel do hospody zrovna když poslední jedlík u českého stolu dojídal a hned se hnal do kuchyně.

Zvedl pokličku a lamentoval: „Tony, dyť ten hrnec je ještě skoro plnej! Neměl tys v poledne zavřeno?“

„Ale, neměl,“ odsekl jsem mu, „jenomže to jak si říkal, že se z tý dršťkovky Němci poserou, tak to se nedostavilo. Polívku vraceli a já ji lil do hajzlu.“

Jiří si sedl ke klukům a kabonil se. „Tak to sežerou tady kluci. Stejně furt naříkali, že co jsou v Německu dršťkovku nejedli. Tak se teď můžou tumlovat.“

Přespříští den už ani kluci dršťkovku nechtěli.

„Tak kluci neblbněte a žerte! Tony vám jí nebude účtovat. Viď Tony?“

„Jasně. Hlavně ať už je to pryč.“ Hrnec na plínky byl ještě do půlky plnej, tak co, lepší nežli to vylejt.

„Běž už s tou polívkou do prdele,“ řekl Jiřímu jeho jinak nejlepší kamarád Jarda, taky Kladeňák.

V jednu v noci se začali kluci rozcházet domů. Jiří v kuchyni pochmurně cedil maso a polívku lil do záchodu. „To maso, jestli dovolíš, si vezmu domů pro psa.“

Ꚛ

„Já bych to taky nežral. Fuj.“ Utrousil můj chytrý kocourek Oskar.

A já si vzpomněl, jak jsem si kdysi v řeznictví na Václaváku nechal dršťkovou polévku cedit, protože už jen z toho pohledu na dršťky se mi dělalo nevolno.

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU