Dříve není dnes, a kočka není pes a …

Perex se píše proto, aby upoutal případné čtenáře do takové míry, aby četli dál. Já nikoho animovat, aby četl dál nechci. Čtenář rozhodne sám ...

_____________________________________________________________________________

Dříve není dnes, a kočka není pes a …

„Trampové a trampské osady začínají rapidně upadat v zapomnění.“ Postěžoval si Vajgl na jedné slezině naší osady.

(Pro novou generaci: Sleziny se konaly v hospodách IV cenové skupiny, každý týden, většinou ve čtvrtek. Slejzali se tam členové osad. Domlouvalo se tam, do kterého kouta naší vlasti se v pátek pojede na vandr.) Pilo se pivo a hrálo na kytary. Snad každý uměl vzít do ruky to sladké dřevo a zahrát, třeba Niagaru. Někdo lépe, jiný méně lépe, ale to je snad fuk? Nebo?

Dnes už je málo hospod, kde by trpěli hlasitý hlahol a ´třískání´ do kytar. Jde to vlastně jen, zarezervuje-li se salónek. Je to sterilní, ale budiž.

Vajgl, je šerif naší osady Bílý racek, kterou jsem založil v roce 65, po tom.

Šerifem byl můj kamarád z dětství zvolen 100procentním počtem hlasů v jeho prospěch. Tedy naprosto demokraticky. Hlasovaly jsme pro něj všichni tři členové budoucí slavné osady: Hrobník, Vajgl a já.

Hrobník pak dostal funkci pokladníka, co na tom, že dělal už dva reparáty z matematiky?

No, a já? Já žádnou funkci nedostal. Dostal jsem za úkol složit hymnu osady a občas vařit.

Hymnu jsem složil, a často i vařil a smažil. Povětšinou jsem důležitě míchal obsah různých konzerv v kotlíku na trojnožce nad ohněm. Klukům to výborně chutnalo. Hlavně z toho důvodu, že oni vařit nemuseli. A právě tahle činnost mi vysloužila přízvisko ´Tony kuchyňka´.

To nebyla jenom trampská osada, ale prostě klukovská a holčičí parta. Klukovská a holčičí, ve vší počestnosti. Většinou.

Nejezdili jsme jenom na čundry, chodili jsme hrát volejbal, nohejbal, dělali jsme vysokohorskou turistiku, jezdili na kánojích a chodili na pivo.

Ještě dnes, po více než šedesáti letech, (jak to zní: po více než šedesáti letech,) si dokážeme vzpomenout, kam jsme jeli v srpnu v roce 63, i kdo tam s námi byl, kde jsme třeba v roce 65 lezli na jakou skálu , kdy jsme sjížděli řeku Svratku, nebo kdy na nás udělali senbáci zátah. To poslední nebyla žádná sranda a dneska se tomu svorně smějeme.

Uměli jsme rozdělat oheň v lese, aniž by začal hořet a v televizi ukazovali, jak šlehají plameny z Brdských hvozdů.

Náš vzor byl Rudyard Kipling. Z jeho knih jsme se naučili vážit si přírody, nezatloukat hřebíky do stromů a na chodit do jamky, kterou jsme si vyhrabali a zase zahrabaly. Hájní proti nám povětšinou nic neměli, protože věděli, že se v lese umíme chovat. Někdy nás přišli v k táboráku ´zkontrolovat´ a dát si s námi pivo.

Vzpomínáme na to do dneška. Na každou minutu, - a rádi. Stejně tak jako na vojnu a s ní spojené super příběhy, samozřejmě patřičně vyšperkované a přikrášlené.

Jo, a proč to všechno tady ventiluju? Protože jsem zvědav, na co, až dnešní plastiková IT mládež bude vzpomínat, až budou v našem věku!

Třeba na to, jak ve tři ráno, hráli na compu nějakou super hru? Na to, jak jukli z okna a venku padal sníh? „Sníh? V létě?“ Jukli na kalendář: „Ó, sorry, on už je prosinec, - to to letí …“

Lidičky, jsem moc rád, že jsem se nenarodil v dnešní době. Asi bych byl taky takovej. Vždyť oni za to vlastně ani nemůžou. Je to prostě taková doba.

Co s tím? Nic mi nenapadá. Tady je každá rada drahá.

A teď promiňte, musím přestat. Má nejlepší žena ze všech mě dala úkolem zkontaktovat našeho devatenáctiletého vnuka a popřát mu všechno nejlepší k narozeninám, a to jde jen cestou přes WhatsApp. Telefony nezvedá nemá čas. Navštívit ho je zbytečné, za pár minut mizí v jeho pokoji a nemá na nás čas. Naposledy jsem ho viděl na živo já, když mě přišel před rokem a půl navštívit do nemocnice. Byl se mnou (!) celých deset minut!!! Ona už vlastně ani neví jak vypadá.

A vůbec: Jsou dvě hodiny v noci, a jdu spát. Doufám, že se mi bude zdát o našem krásném mládí.

Howg …

_____________________________________________________Autor fotografíí je autor