Doporučený dopis

Přečtěte si o skutečnou příhodu o mém neskutečném příteli Jakubovi. Může být, že se v budoucnu vyvarujete spoustě nepříjemnostem. Může být, že se i z Vašeho přítele stane kozel zahradníkem, a pak: Pomáhej Vám Pánbůh

Přišel jsem
viděl jsem
a zvítězil jsem!

Jakub …

Doporučený dopis

Dana, jako ostatně každý rok, trávila letní dovolenou v našem domě na venkově Orlických horách, zatím co já si užíval si užíval kýžené svobody doma, v našem městečku Weiterstadt.

Což o to, první dny jsou prima: Dělám, co mi napadne, jím, na co mám zrovna chuť, v televizi koukám na to, co se mi líbí a libuju si.

Za pár dní ovšem, už je to otravné být v domě sám. Všechno, co odněkud někam přinesu, musím zase odnést. Dát špinavé nádobí do myčky, pustit myčku, vyklidit myčku. Nakoupit, udělat si jídlo, uklidit špinavé nádobí do myčky, vyklidit myčku. Vyluxovat, zalít kytky, posekat zahradu atd.

Takže počáteční euforie slaměného vdovce začne blednout až vybledne docela. Špatně vstávám, špatně usínám, špatně spím.

Telefonuju si s Danou stále častěji a počítám dny, kdy se zase vrátí domů a stříhám, jak jsme tomu na vojně říkali, metr.

Abych nedostal depku, vymýšlím si všelijaké aktivity. Například chodím pravidelně, protože jsem zdědil po mamince špatné nehty, na pedikúru.

Salonů, kde si člověk může nechat udělat nohy jsou ve městě spousty. Já chodím do ´New York Nails´ protože tam mají masážní křesla s vaničkou na nohy. Slečna mě usadí do okázalého koženého masážního křesla, já spustím své zubožené nohy do vaničky s teplou vodou a voňavou přísadou. Slečna pedikérka pustí vířivku a masáž na záda zabudovanou v křesle. Občas se na mě usměje a něco vietnamsky zabreptá, já jí nerozumím a tak odpovídám JA. Mluví špatně německy, ale nohy dělat, to tedy umí.

Domluva špatná, výsledek perfektní. To se těm Asiatům musí nechat. Když ze salonu vykročím na pěší zónu mám pocit, že nechodím ale létám.

Hned druhou sobotu potom co Dana odjela, jsem vykročil ze salonu a ´létal´ nad pěší zónou. Míjejíc kavárnu Giro d’ Espresso, nechal jsem se zlákat vůní pravé italské kávy a uvelebil se u kavárenského stolku v zahrádce před lokálem. Objednal jsem si ´Spaghetti-Eis´, velké cappuccino, užíval sobotní pohodu a pozoroval cvrkot na pěší zóně.

„Hi, Tony, jak se ti vede“, zahlaholil najednou mě tak známý hlas.

Otočil jsem se. Za mnou, na pěší zóně před plůtkem, který ohraničoval prostor pro konzumenty, stál na pěší zóně můj starý dobrý přítel Jakub.

„No, ty si ale pěkně dáváš do nosu! Nebude ti vadit, když si přisednu?“

„Ale vůbec ne.“ Zajásal jsem, protože jsem měl Jakuba rád.

„Víš jak dlouho jsme se neviděli? Co pořád děláš?“ Zeptal se Jakub a aniž by čekal na odpověď obešel kavárenskou zahrádku a míříc k mému stolku, jak obcházel spanilou italskou servírku, významně se na mně podíval. Na malý okamžik se mi zatajil dech, protože to vypadalo, že jí plácne přes zadek, ale Jakub se jako pravý gentleman v poslední chvíli ovládl, i když si neodpustil se v té uličce mezi stolky, jakoby náhodou alespoň otřít o její prsa.

„Stárneš hochu“, pomyslel jsem si, „dřív bys jí přes ten zadek plácnul.“

„Tak jsme si po dlouhé době zase pěkně pokecali“, loučil se se mnou Jakub, když dosrkal dvojité espresso, „a já musím dál.“

„Musíš? Teď, v sobotu? Kam, prosím tě? Poseď ještě chvilku!“

Ale Jakub zaplatil a omlouval se: „Já bych s tebou tady strašně rád zůstal, věř mi, ale musím na hlavní poštu s doporučeným dopisem.“

„Ty posíláš v sobotu doporučený dopis?“ Divil jsem se. „Komu, prosím tě?“

„Ministerstvu financí.“

„Stalo se něco?“

„Ani nic. Jenom jim posílám avízo, že k nim příští tejden ve čtvrtek přijdu udělat hloubkový audit.“

Díval jsem se na Jakuba nechápavě, nicméně mě to evidentně začalo zajímat. „Promiň, Jakube ale nechápu. Ty, budeš kontrolovat ministerstvo financí?“

„No jasně!“ Sedl si Jakub zpátky na kavárenskou židličku naproti mně: „Platíš daně?“

„Co je to za otázku? Samozřejmě, že platím daně. A ne málo, když mám firmu. Ostatně, všichni platíme daně.“

„Tak vidíš!“

„Promiň, co vidím?“

„No přece, že všichni platíme daně a přitom vůbec nevíme, jak s těma prachama, co z nás Finanční úřad vyždímá, náš pan ministr financí hospodaří.“ Vysvětloval Jakub. „My, plátci daní, na to co se našima penězma děje nemáme pražádný vliv“, trochu se rozčílil Jakub. „Zatímco nám, plátcům daní, vidí finanční úřad až do žaludku, my vůbec nevíme, -- co nevíme, ani netušíme, jak oni si s našima pěnězma nakládají.“ rozmáchl se Jakub a nerad udeřil okolojdoucího číšníka přímo do soláru.

„No tak vidíte, co děláte. To nemůžete dávat alespoň trochu pozor?“ Obořil se na toho nešťastníka. „Nalil jste mi tureckou kávu do boty. Co vás to člověče na tý hotelovce učili?“ Jakub si vyléval kafé z boty, pak si sundal ponožky a vyždímal je. Přitáhl si k sobě jednu prázdnou židli a pečlivě ponožky na její aluminiové opěradlo rozložil, aby na slunci uschly.

„Tak kde jsem to přestal? Jo, že nemáme nejmenší tušení, jak stát s našima pěnězma nakládá.“

„No jo ale co s tím?“

„Podívej se: Já si myslím, že plátci daní, tedy my, bychom měli mít právo spolurozhodovat o tom, jestli z našich daní, nedostane nějaká banka, které hrozí bankrot, pár miliard euro aby se nepoložila, anebo jestli náš stát nechá raději opravit marodnou střechu školy, aby dětem nepršelo do třídy. Prostě jako příklad.“

Zamyslel jsem se: „Pro mě je to, co říkáš, docela logický.“

„No vidíš a přitom tenhle stát“, Jakub se znovu zeširoka rozmáchl a mně se zatajil dech, ale na štěstí okolo žádný číšník nešel, „a přitom tenhle stát si MY platíme. A ty úředníčkové dřepí za naše prachy až do důchodu bezstarostně v ergonomickém křesle u ergometrického stolu a občas škrtnou pérem, zatímco co například majitel téhle kavárny, kmitá od nevidím do nevidím, zaměstnává lidi a neví, co bude zejtra. Neví, jestli jim bude vůbec moct zaplatit plat. Místo toho, aby se plně soustředil na jeho byznys, honí se mu hlavou myšlenky: Co bude zítra? Přijdou zase zákazníci? Nebo nepřijdou? A co kdybych onemocněl? Jak to tady bude fungovat beze mě dál? A když to nebude fungovat, z čeho zaplatím nájem a personál? Takže příkladně, ten majitel této kavárny, ty, já, támhle ten pán, co nastupuje do taxíku, my všichni platíme daně. Platíme a nemáme na to, jak s nimi náš pan ministr financí nakládá, žádný vliv. A já už toho mám dost!“

„A to ovšem není všechno, to je jen jedna stránka věci. JIM nestačí, že platíme. Oni nás ještě kontrolujou! Vezmi si například mně: V posledním daňovém přiznání jsem si dal do nákladů 35 kilometrů na cestu do firmy a 35 kilometrů na cestu zpátky. Neuznali mi to. Prý kdybych do práce zvolil jinou, kratší trasu, tedy přes město a ne okolo, najezdil bych denně o 4 kilometry míň. Bomba! A že bych proseděl v autě denně, já nevím, třeba o hodinu víc, to by byl můj problém. To víš, tak jsem si na ten finanční úřad vyšlápnul, abych tomu kancelářskýmu darmošlapovi vysvětlil, že v tu dobu, kdy jedu do práce a z práce, jsou šílený zácpy a potřeboval bych nejmíň půl hodiny na víc a spotřeboval víc benzinu, který bych zase následně odsadil od daní. Víš, co mi odpověděl? Že kdybych zvolil tu kratší štreku, bych se automaticky dostal do kategorie A/208-003, „… a neokrádal byste nás teď tady o náš drahocenný čas“, řekl mi ten finanční úředníček doslova. A tak jsem si řekl, že to takhle nenechám.“

Držel jsem s Jakubem basu, dostal taky vztek, tupě míchal druhé cappuccino, přesně řečeno prázdný hrnek a Jakubovi, který mě na to upozornil, jsem odsekl, že to není jeho věc.

„Promiň, Jakube, nechtěl jsem ti takhle odseknout. Já jenom, víš, jak tě tak poslouchám, no, dostal jsem taky vztek. Víš, co je legrační? Vždyť my vlastně platíme ty daně sami sobě!? Nebo? Ten stát jsme přeci my, občané? Stát je vlastně, když se to tak vezme akciová společnost, my jsme akcionáři. To tedy znamená, že když platíme daně, je to jako bysme si kupovali akcie a měly tedy mít právo vědět, jak se s našima penězma nakládá. Měli bysme mít právo spolurozhodovat a výdaje, s kterými nesouhlasíme odmítnout!“

Dostával jsem se ráže, ale v tom momentě mi to bylo jedno. „Jakube, já si myslím, že bychom my, občané-akcionáři měli mít právo, ty hochy na ministerstvu financí, kontrolovat a občas je klepnout přes prsty!“

„A co si myslíš, že v tom doporučeném dopise stojí a proč jim oznamuju, že přijdu příští týden ve čtvrtek na kontrolu?“ Řekl Jakub.

Jakub zaplatil a dramaticky, jako by to bylo naposledy, mě obejmul a křečovitě svírajíc doporučený dopis, zmizel v davu.

Ꚛ

Od té doby uplynulo už hezkých pár let a já bych na tu epizodu s Jakubem, dávno zapomněl, kdybych nedostal od kamarádů pozvání na sraz bývalých hráčů nohejbalu.

Zavolal jsem Jirku, co ten sraz organizoval.

„Dobrej nápad s tím srazem, Jirko. A kdo všechno tam bude?“ Když mi Jirka kluky vyjmenoval, zeptal jsem se: „A co Jakub, ten nepřijde?“

„Jakub? Člověče, copak nečteš noviny a nekoukáš na televizi? Ten už pěkných pár let pracuje na ministerstvu. Zrovna včera hlásili ve zprávách, že byl jmenovanej ministrem financí. Jo hochu, Jakub je teď velkej pán, ten se s náma určitě zahazovat nebude!“

„No tě bůh, kozla udělali zahradníkem. To může být dobrý anebo taky špatný!“ Pomyslel jsem si a zavolal mého daňového poradce.

„O co jde?“

„Doufám, pane Mittmann, že jste moje daňové přiznání za poslední rok ještě neodeslal? Musím nutně změnit pár důležitých údajů.“

„Proč?“

„Pro jistotu. Jeden nikdy neví, co se může přihodit, když se kozel stane zahradníkem“, odpověděl jsem a začal v krbu pálit papíry, které by neměli padnout do rukou Berňáku.

*********************************************************************

Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU)