Dimitri

______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

A jak léta letí, ze starců jsou děti,
maj sice křídla, však péra jim zřídla.
Chtěli by vzletět: ještě jednou,
i to za cenu, že naposledy.

Dimitri

Byl, příjemný, páteční večer. Leželi jsme na terase, Dana byla zahloubána do jakéhosi románu a já pozoroval letní modré nebe. Dana sklapla knížku a zeptala se: „Co koupíme Petrovi k narozeninám?“

„Petr má už zase narozeniny?“ Podivil jsem se. „To to letí, to to letí …“

„Už si tím pár dní lámu hlavu, ale ještě mě nic nenapadlo.“ Řekla a zapálila si cigaretu. Kouření je nešvar se kterým jsem přestal už před víc, než dvaceti lety. Vstal jsem z lehátka a přesunul se do obýváku. Nejsem militantní nekuřák, jenom mi vadí cigaretový kouř. Už malý obláček kouře z cigaret mě způsobuje záchvat kašle. Štípou mě oči a dusím se.

„Co kdybychom mu darovali nějaký voucher? To je teď velký trend. A je to bez přemýšlení.“ Volal jsem přes zavřené šoupací dveře.

„To je dobrej nápad. A na co jsi myslel? Voucher do kina, nebo do butiky?“

Dělal jsem že neslyším a pustil si televizní zprávy. Takováhle komunikace nemá fakt cenu.

„Asi spíš do restaurace,“ pokračoval jsem v dialogu po tom, když dokouřila, sedla si ke mně na gauč a zopakovala otázku.

„Určitě si vzpomínáš, že jsme dostali loni k Vánocům od někoho voucher na sto euro do restaurace Poseidon. Dáme Petrovi k narozeninám, nemusíme nad ničím přemejšlet a nebude nás to stát ani cent.“

Dana se na mně úkosem podívala. „Já nevím, není to trošku blbý?“

„Proč? Ten voucher, nám někdo daroval a my ho prostě zase darujeme našemu zeťovi. Do restaurací vlastně stejně nechodíme. Dáme ho Petrovi a je to. Za stovku si dá do nosu celá rodina a je to bez přemejšlení.“

Vymyšleno, uděláno, hotovo. Dana ještě z čerstva vložila náš voucher a kartu s blahopřáním Petrovi k narozeninám do obálky, a ponořila se zase do četby jejího románu.

V neděli odpoledne, jako obvykle, když jsme popíjeli kafé a jedli koblihy, zazvonil telefon.

„To byla naše Simona“, řekla Dana, když položila. „Ptala se, jestli už máme dárek pro Petra k narozeninám. Tak jsem jí řekla, že od nás dostane voucher do Poseidonu.“

„A co Simona, dobrý?“

„Nedobrý!“ Odpověděla Dana. „Jí se ten nápad líbil a hned navrhla, že jestli prý jsme ten voucher do Poseidonu, co nám ONI darovali letos k Vánocům ještě nepoužili, mohli bychom se jít najíst všichni společně.“

„Takže … „

„Ano, takže ten voucher, co chceme dát Petrovi k narozeninám, dali k Vánocům oni nám. A protože jim těžko můžeme dát voucher, který oni darovali nám, musíme obstarat ještě jeden pro nás. Ach jo.“

„Tak to tedy nebyl, zas tak moc dobrej nápad“, přiznal jsem se. „Ale ještě že to takhle dopadlo. Představ si jakej by to byl trapas. Mohl bys tedy zítra zajet do Poseidonu ten voucher koupit?“

___________________________________________________________________ Josef Kudrna ____

Pondělí 16. srpna

Stál jsem u vchodu do restaurace Poseidon, kde na mne čekalo milé překvapení. Restaurace byla zavřená a na dveřích visela cedule:

Z a v ř e n o

Ve dnech od 1. do 20. srpna je restaurace z důvodů dovolené uzavřena

Děkujeme za pochopení

„Takže máme problém“, řekl jsem, když jsem se vrátil domů. A Petrovi narozeniny jsou dvacátého prvního.“

Dana chvíli přemýšlela: „Ale ty se s Dimitrem přece dost dobře znáš? Zkus ho sehnat a poprosit, jestli, i když má zavřeno, by nám voucher neprodal a nereservoval na dvacátého prvního stůl pro šest lidí.“

„Hm, jenomže já neznám jeho privátní telefon. Ale víš co? Obvolám pár řeckých lokálů, jestli někdo nezná jeho privátní telefon.

Úterý 17. srpna

Vygůgloval jsem všechny řecké restaurace v Darmstadtu, celkem třicet osm, a začal je obvolávat.

V restauraci Delphi jsem měl konečně štěstí. Dozvěděl jsem se, že Dimitri tráví svou dovolenou, jako ostatně každý rok, u jeho rodičů na ostrově Knosos.

„Dimitri, je můj bratranec“, řekl mi Kostas, majitel restaurace, „a ano, znám jeho privátní telefon. Ale co vás to napadlo, člověče? Vždyť já vás ani neznám! To by měl Dimitri pěknou dovolenou, kdybych každému na potkání dával jeho privátní číslo mobilu.

„Jde o ,život a o smrt´ a taky se dobře známe“, řekl jsem. „Podívejte se,“ - a vysvětlil mu celou tu věc. K mému překvapení byl pan Kostas velice empatický a bez dlouhého přemýšlení mi navrhl abych k němu do lokálu jednoduše přišel na večeři.

„Zatímco si necháte šmakovat, zavolám do Řecka a zeptám se Dimitriho, jestli vám jeho privátní telefonní číslo můžu dát.“

„Takže se uvidíme večer“, ukončil Kostas náš telefonní Tête-à-Tête. „Jo a vezměte s sebou manželku!“

V Delphi jsme si velmi pochutnali. Zaplatil jsem útratu a strčil mou úplně zuboženou šrajtofly do kapsy. Když jsem pomáhal mé nejmilovanější manželce do kabátu, přitočil se ke mně spiklenecky Kostas. Vložil mi do kapsy malou obálku, naklonil se ke mně a zašeptal důvěrně do ucha. „A pozdravujte ode mne mého bratrance.“

Středa 18. srpna

Když jsem vytočil tak konspirativně získané telefonní číslo a na druhé straně drátu se opravdu ohlásil Dimitri, zajásal jsem, že se ta včerejší drahá večeře, nakonec přece jen vyplatila.

Dimitri se divil, odkud mám jeho privátní telefonní číslo a když jsem mu prozradil, že mi ho dal jeho bratranec Kostas, řekl:

„Nechte mě hádat, -- můj bratranec vám nabídl abyste do jeho restaurace přišel na večeři.“

„Přesně.“

„A slíbil vám, že mi zavolá, aby se mně zeptal, jestli bych neměl nic proti tomu, kdyby vám dal moje privátní telefonní číslo?“

„Ano!“

„Pacholek! A útrata, byla vysoká? No, je to koneckonců vaše věc. Mě, můj bratranec Kostas, každopádně nevolal. Tak copak potřebujete?“

Vysvětlil jsem mu mojí prekérní situaci a poprosil ho, jestli by mi nemohl prodat a do Německa poslat voucher do jeho restaurace. Poprosil jsem ho, aby voucher poslal ještě dnes, jako expres, abychom ho mohli včas patřičně zabalit a dát zeťovi k narozeninám.

„Omlouvám se“, řekl Dimitri. „Předtištěné vouchery mám v Německu. Tady odtud,“ řekl, „pro vás nemohu udělat opravdu nic. Leda, … „zamyslil se, „leda že bych si sedl ráno do letadla a do Darmstadtu přiletěl.“

Okamžitě jsem souhlasil. Souhlasil jsem i s tím, že mu zaplatím letenku, i že ho vyzvednu na letišti a odvezu zase zpátky.

Čtvrtek 19. srpna

Vše proběhlo podle plánu. Vyzvedl jsem Dimitriho na Frankfurtském letišti a odvezl ho do Darmstadtu. Dimitri mi vystavil voucher a rezervoval na dvacátého prvního stůl pro šest lidí.

Když jsme jeli zpátky na letiště, poprosil mě abych zastavil v Supermarketu. Zatímco nakupoval, zavolal jsem Daně a referoval jí, že všechno dobře dopadlo.

Když se Dimitri přikolébal, měl v každé ruce jednu igelitku a usmíval se jako měsíček: „Udělal jsem malý nákup a podal Lotto. A teď můžeme jet.“

Pátek 20. srpna

Když Dana dobalila dárky pro zetě a vložila do krásné červené obálky ten proklatý voucher, sedli jsme si na terasu, otevřeli lahvinku červeného vína a vychutnávali krásný letní večer

Sobota 21. srpna, „D-day“

Když jsme dorazili k Poseidonu, překvapil nás před vchodem hlouček rozhněvaných lidí.

„Co se tady děje?“ Kývnul jsem na naši dceru Simonu.

Simona obrátila oči v sloup a ukázala na cedulku na dveřích: „Čti!“

A já četl:

Z důvodu neočekávaně náhlého zbohatnutí zavřeno.

Dimitri.

Ꚛ

Oskar, náš hodný, zrzavý kocourek přestal spokojeně příst, otevřel jedno a pak druhé oko. Vstal, protáhl se, udělal kočičí hřbet a posadil se:

„No tak to je dobrý. A co bylo dál?“

„Jak, co bylo dál. Ty se vždycky ptáš: A co bylo dál. Co by mělo bejt dál? Stáli jsme tam jako blbci. To bylo dál.“

„Jenomže já,“ mrknul na mě Oskar, „já tě moc dobře znám. Tak co bylo dál?“

Ꚛ

Zavolal jsem Dimitriho, a zeptal se ho, co to jako má znamenat?

„Nesmíte se zlobit, ale s tím tiketem, co jsem si koupil po cestě zpátky na letiště v tom supermarketu, jsem vyhrál šestnáct milionů eur. Takže chápete,“ smál se do telefonu, „že teď, když jsem milionář, nemám chuť se dál pachtit v restauraci a smrdět po hranolkách.“

„Ale já od vás koupil voucher! Chtěli jsme dnes večer ve vaší restauraci oslavit zeťovi narozeniny. Zaplatil jsem vám letenku, dělal vám taxikáře a teď tu stojíme před zavřenýma dveřma. Tak co s tím sakra uděláte?“

„Podívejte se,“ řekl Dimitri, „dám vám návrh: Seberte se a jeďte k mému bratranci Kostasovi. Dejte mu ty moje vouchery a oslavte u něj v klidu narozeniny vašeho zetě. Já, hned jak položím, Kostasovi zavolám a všechno s ním domluvím.“

Ten večer, se nakonec přece jenom povedl. Jídlo v Delphi bylo vynikající a obsluha na jedničku. A byli bychom nadmíru spokojeni, kdyby při placení nenastal problém.

„Promiňte, ale ty vouchery jste koupil od mého bratrance a já je nemohu akceptovat.“ Usmál se Kostas omluvně a vrátil mi je zpátky. „

„Ale váš bratranec mi slíbil, že vám zavolá a …“

„Dimitri mi nevolal. Takže, když dovolíte, tady je účet!“

Ale jinak, jinak se ta oslava Petrových narozenin docela povedla …

Můj jinak shovívavý kocourek Oskar se na mě otráveně podíval, skočil z terasy na strom, ze stromu na kedlubnový záhon a někam odešel.

Asi někam do Řecka.

___________________________________________________________________ Josef Kudrna ____

*********************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU