Co jsem si vysnil, to mám!

____________________________________________________________________________

Co jsem si vysnil, to mám!

Někdo zvoní! Jdu otevřít. Otevírám a zírám na pěknou ženskou.

„Co si přejete?“

„Ahoj! Tak jsem tady.“ říká lehce smyslnými rtíky, shýbá se pro malý designový kufřík a žene so do bytu.

Otáčím se za ní jako slunečnice za slunkem, chvíli zírám, po chvilce zavírám dveře bytu a váhavě, lehce našlapujíc, téměř po špičkách, ji následuji.

Už si udělala pohodlí na gauči v obýváku, dívá se na mě, měří si mně od hlavy k patě a hezky mlčí.

„Hergot, to je situace, - co mám dělat? Kdo to je? Co chce?“ kladu si v duchu otázky, a nemám na ně odpověď.

„Promiňte, slečno, - nebo paní?“

„Slečno.“

„Tak slečno, - to je situace, že ano, … ? Mohu vám nějak pomoct?“

Ta slečna nebyla žádná krasavice. Ale přesně taková, kterou si vždycky představuji ve svých snech. Holka, krev a mlíko. Při úsměvu se jí vytváří kolem úst krásné vrásky ve tvaru měsíce. Prsa mladá, pevná, asi tak trojky. Boky nic přehnaného a nohy jako gazela.

„Nevím, proč jste zazvonila zrovna u mých dveří. Nezmýlila jste se v patře? Nebo v baráku? Nebo v ulici?“

Nic! Sedí, nohu přes nohu a vysílá mi ty nejkrásnější úsměvy.

„No tak!“ Stojím v bezpečné vzdálenosti za stolkem a cítím, jak se mi odkrvuje mozek. Krev se mi vráží do tváří, - určitě už mám ruměnce, což ještě nic neznamená, ale, co když ta krev bude putovat tělem dál?

„Mohla bych dostat něco napít?“ Pípla.

Letěl jsem, div se nepřerazil do kuchyně, vyrval z dveří ledničky vychlazené bílé, nalil do broušeného poháru a dolil studenou perlivou vodou.

„Dovolil jsem si předpokládat, slečno, že vinný střik v tom vedru neodmítnete!“

Slečna upila a píchla mě očima do mých. „Nelíbím se Vám?“

Tak! A co teď? Šlapka? Je to šlapka! A co ji napadlo, zazvonit zrovna u mě?

„Líbíte,“ pípnul jsem teď pro změnu zase já. „Moc se mi líbíte! Ale co s tím? Proč jste tady? Koho vlastně hledáte?“

Venku se z šera stala noc a obývák osvětlovalo jen světlo z pouličních lamp. Chtěl jsem, - (opravdu jsem chtěl!), jít rozsvítit, ale místo toho jsem obešel obývací stolek a posadil se k ní tak těsně, jak to jen šlo. Hodnou chvíli jsme se na sebe dívali, a najednou si padli do náruče.

Hodiny na kostelní věži odbíjeli půlnoc, když jsem pomaličku začínal normálně myslet. Tentokrát to byla slečna, která stála přede mnou tak, jak ji Pánbůh stvořil, v každé ruce pohár vinného střiku. Podala mi osvěžující nápoj, zhluboka jsem se napil a uvědomil si, že jsem úplně dehydrovaný. Nejméně čtyři hodiny jsem nepil žádnou tekutinu. – No, žádnou …

Dal jsem si pod hlavu i její polštář, abych na ní dobře vyděl, díval se na její krásu, a rozhodl se, jít té věci, teď už ale doopravdy jít na kloub.

„Děkuji, bylo to krásné. Ale teď už mě opravdu musíš říct, jak se jmenuješ, kdo vůbec jsi a proč tu jsi?“

Slečna se shýbla do kabelky, zalovila a podává mi něco jako dálkové ovládání.

„Zmáčkni na to červené tlačítko!“

Udělal jsem, co řekla a zkoprněl: Slečna se začala hroutit do sebe, až z ní na koberci před postelí zbyla jen taková nahatá kostka, tak 80 na 80 cm.

„Co, co …?“

Prohlížím si to podivné dálkové ovládání. Do oka mi padl jeden o dost větší zelený knoflík. Hrdinsky jsem ho zmáčknul, a ten proces se slečnou se opakoval. Tentokrát obráceně.

„Co, co …?“ koktal jsem.

„Ještě nic? Tak dobře:

Jak se jmenuju? Nijak. Jméno mi musíš dát sám

Kdo jsem? HFSR. Humanoidní-Feminidní-Service-Robot

Proč tu jsem? Byl jsi na Automatica 2025 v Mnichově? Vyhrál jsi mě na slosování vstupenek.

Po chvilce přemýšlení jsem jí dal jméno Eva. Postavila pohár na noční stolek, přitulila se ke mně, čepýřila mi vlasy, a ještě než jsem usnul, jsem se v duchu bavil s tím, jak s ní v pátek přijdu do Sokoláče!

_______________________________________________Autorem fotografie je autor